Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. (Žalm 25, 4)
Iz 64, 1–9; Ko 2, 16–19
Ježíš řekl: „V těch dnech po onom soužení zatmí se slunce, a měsíc ztratí svou záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konec nebe. Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“ Marek 13, 24–37
Milé sestry, milí bratři
V tuto neděli zapalujeme první svíčku na našem adventním věnci. Pro celý křesťanský svět dneškem nastává něco nového, krásného, radostného. Období, kdy nám začíná nový liturgický rok a kdy se připravujeme na oslavu narození našeho Pána Ježíše Krista.
Slovo advent je z latinského adventus, což znamená v překladu příchod. Jak se ale máme správně připravit na příchod Syna Božího. Jak strávit toto období dobře a důstojně? V prvním čtení jsme slyšeli o mocném Hospodinu, před kterým, bude li chtít, se i hory potácejí, pronárody se před nim chvějí. Je stvořitel, tvůrce všeho a všech.
Naše dnešní situace je podobná té, kterou prožíval izraelský lid z našeho prvního čtení, kdy místo toho, aby spoléhal na Hospodina, se obrací o pomoc k cizím národům. Odchází a sestupuje do Egypta, ale úst nebeského Otce se nedoptali, místo toho hledali záštitu u faraona, utíkali se do stínu Egypta.
Co si ale máme představit pod výrazem “utíkat se do stínu”. Ve Starém zákoně stín značí záchranu před sluncem a je proto pokládán za něco blahodárného. Stal se obrazem pohody, večerního klidu (Jb 7, 2), úkrytu a ochrany. Také ale může znamenat pomíjitelnost, hubená léta, ba i smrt.
Izrael neposlouchal Hospodina. Mysleli si, že stín Egypta jim poskytne záchranu a úkryt před Hospodinem, který je ale i přesto miloval, a tak se rozhodl zatvrdit jejich srdce, aby poznali, že proti Bohu nemají žádnou šanci. Tím, že zatvrdil jejich srdce, jim dává čas na nápravu, na to, aby si sami k němu našli cestu. Útěkem do Egypta se jim nepodaří změnit Boží plány. Boží záměry se naplní, i kdyby utekli na konec světa, je všude, jen ne v srdcích svého vyvoleného lidu.
Po trestu, který Hospodin dopustil na svůj lid, doslova otvírá jejich oči i uši, a oni poznávají, že to, co se děje, je následkem jejich neposlušnosti a nedůvěry v Boha, a že jedinou cestou, jak z toho ven, je navrátit se do milující náruče Otce, který tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby ten, kdo v něj věří, měl život věčný.
Ani my se před ním neschováme. Všichni jsme zatíženi hříchem, kdo je bez viny, hoď kamenem. Podívejme se upřímně do svého nitra, co jsme neudělali, anebo mohli udělat lépe. Kdy jsme si prosadili vlastní vůli, aniž bychom se předtím dotázali Boha na jeho vůli.
A přesto nás miluje i s našimi nedostatky, vždy je připraven nás vyslechnout. A proto tlučme, dotazujme se, a on nám dá odpovědi. Anebo se rozhodneme pokračovat v sestupu do Egypta? A necháme Hospodina, aby ještě více zatvrdil naše srdce, a vystavíme se tak zaslouženému trestu, než se s pokorou navrátíme do jeho náruče, neboť jiné cesty není.
Snažme se vytvořit si s naším nebeským Otcem ten nejintimnější vztah, jen to je důstojno Hospodina. Prožívejme s ním každičký okamžik, vystupme ze stínu smrti do stínu naděje, záchrany.
A co nám o stínech praví Nový zákon. V druhém čtení z listu Koloským jsme četli: To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. Kristus je ta jediná pravá skutečnost a věci, jež očekáváme v budoucnu, vrhají své stíny do přítomnosti. A tak můžeme říci, že království Boží bylo, je a bude mezi námi až do očekávaného druhého příchodu Krista. Jen jej musíme vidět, hledat. Nezakrývejme si oči, nezacpávejme uši, buďme připraveni, neboť nevíme dne ani hodiny, a přijímejme každý nový den s pokorou a vírou v nebeského Otce, Syna i Ducha svatého. Může se nám zdát, že dnešní svět ještě není připraven ke spáse. Ale my nebuďme neteční, hlásejme radostnou zprávu o naší naději do celého světa. Buďme odvážní v našich postojích a hrdě se přiznávejme k našemu Pánu. Neboť jak sám Ježíš praví: Kdo mě zapře zde na zemi, toho já zapřu před svým nebeským Otcem.
A proto tento adventní čas prožijme v Boží náruči, v náruči našeho milujícího Otce, sdělme mu vše, co nás trápí, ale i to, z čeho máme radost. Prosme jej: za nemocné, opuštěné, nevěřící, za celý jeho lid. A věřte, že naše prosby budou vyslyšeny.
Bůh s námi. AMEN.
Kázání 2. prosince 2018 Zdeňka Chaloupková
Zdeno, kázání se mi také líbí. Tak nás napadlo, že útěk do Egypta byl v souladu s Boží vůlí – Jakub měl vize a on poslal své syny do Egypta. To chce osobní debatu.