Buďme Bohu vděčni

Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Leviticus 19, 9–10;

Nuže, patnáctého dne sedmého měsíce, když sklidíte zemskou úrodu, budete po sedm dnů slavit slavnost Hospodinovu. Prvního dne bude slavnost odpočinutí i osmého dne bude slavnost odpočinutí. Prvého dne si vezmete plody ušlechtilých stromů, palmové ratolesti, větve myrtových keřů a potočních topolů a sedm dní se budete radovat před Hospodinem, svým Bohem. Tuto slavnost budete Hospodinu slavit po sedm dní v roce. To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení. Budete ji slavit v sedmém měsíci. Sedm dní budete bydlet ve stáncích; všichni domorodci v Izraeli budou bydlet ve stáncích, aby všechna vaše pokolení věděla, že jsem přechovával Izraelce ve stáncích, když jsem je vyvedl z egyptské země. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ Leviticus 23, 39–43;

Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo.“ Proste proto Pána žně ať vyšle dělníky na svou žeň!“ Matouš 9, 35–38

Sestry a bratři, na dnešní bohoslužbě chceme děkovat Pánu Bohu za všechno, co od Něho dostáváme. Chceme mluvit o díkůvzdání, a tím navazovat na jeden ze starých svátků, který Hospodin ustanovil jako nařízení pro Izrael a který se dodnes v Izraeli slaví. Je to podzimní slavnost stánků neboli díkůvzdání za úrodu. V našem sboru nejsme zvyklí tento svátek slavit, ale v rámci cyklu biblických přednášek připravujeme na první přednášku v tomto měsíci právě téma Židovské svátky.  Napadlo mě tedy, že máme dnes mluvit o díkůvzdání, které je pro tento židovský svátek specifické, a pokusit se vystopovat, proč Bůh tento svátek v Izraeli ustanovil. A jak brzy uvidíme, setkáme se zde s principy, které jsou velmi aktuální i pro nás.

To, co jsme si přečetli v prvních čteních, se dá shrnout stručně takto: Izraelci se měli o svátku stánků oddat vděčnosti a radosti. Měli v takových chvílích pamatovat na sociálně slabé a potřebné. A tak, když pojmeme dnešní den jako den díkůvzdání, jde nám o stejné věci: Chceme nastavit naši mysl k vděčnosti za Boží dary, chceme se radovat a chceme také myslet na ty, kdo trpí nedostatkem.

Ze Starého zákona se dovídáme, že izraelský lid měl děkovat za úrodu. My chceme děkovat nejen za úrodu, ale i za další dary. Je dobře si připomenout, že mnoho z těch věcí, které denně přijímáme jakoby automaticky a samozřejmě, samozřejmé být nemusí. Ano, v tomto světě přece pro miliony lidí není samozřejmé mít zdravé děti, není samozřejmé moci se najíst do sytosti, není samozřejmé získat vzdělání, není samozřejmé svobodně vyjadřovat nesouhlas, a můžeme dál jmenovat věci, kterých se mnoho lidí nedočká se samozřejmostí.

A tak, když dnes máme Bohu děkovat za úrodu, cítím zároveň trochu rozpaky. Mám pocit, že v dnešní době skoro nikdo neděkuje Bohu za déšť, slunce, úrodnou půdu a dobrou sklizeň, protože my, kteří žijeme ve městech, máme vše, co potřebujeme, k dispozici a hned v obchodech.

Možná se ale někomu může zdát děkování za úrodu také trochu nepatřičné ještě i z jiného důvodu – víme, že Bůh a Jeho starost o nás není spojena jen s přírodními silami, sahá dál, až k osobnímu vztahu s námi, až k Synu, kterého nám daroval a Jeho Duchu, kterého do nás vložil. Ale přes to všechno není děkování za úrodu jen pro zemědělce, i když Boží péče o nás samozřejmě sahá ještě mnohem dál, přesahuje na základní potřebu jídla a pití.

Mnozí z nás již nepamatují hladomor, nebo ho viděli jen na televizní obrazovce. Uvědomit si, že není všechno dění světa v mých rukou, ačkoli se mi to tak v mé vlasti a v této době nezdá, může znamenat učit se postoji vděčnosti. Učit se postoji vděčnosti nás pak vede k pokoře. A učit se pokoře znamená přibližovat se poznání Boha.

Vzpomínám si, jak v roce 1992 u nás v Keni byl veliký hladomor. Bylo mi teprve 14 let, šli jsme do školy ráno bez snídaně, a když jsme se vrátili na oběd, nic k jídlu doma nebylo a maminka byla pryč celý den hledat jídlo. Byly to hrozné dny a v rádiu hlásili, že někde dokonce začali umírat hlady. Báli jsme se, že možná i my zemřeme hlady. Je to obraz, na který dodnes si pamatuji. A vzpomínám si, jak jednoho dne jsme se večer vrátili ze školy, a maminka nám oznámila, že přijelo nákladní vozidlo s jídlem do naší vesnice. Jako mladý kluk jsem děkoval Bohu, že nás zachránil.

Milí přátele, dokud máme nadbytek, zapomínáme, že všechno je zázračné Boží dílo, i ten nejmenší kus chleba, co máme doma, je Boží dílo. Bůh Izraelcům nařídil slavit svátek stánků – díkuvzdání za úrodu, aby vzpomněli na to, že je to Bůh, který jim poskytuje dobrou úrodu. Slavnost trvala celý týden, a začínala a končila bohoslužebným shromážděním. Celý týden se v chrámě obětovalo větší množství obětí než obvykle, lidé bydleli ve stáncích zhotovených z větví a palmových ratolestí, měli celou dobu jíst a pít a radovat se před Hospodinem. Zkrátka, měli být vděční za to, že mají kde bydlet a co jíst.

Nevím, jak to vidíte vy, ale jen za tyto dvě věci mnozí dnes vděční nejsou. Koneckonců říkají si, že mají pořád všeho málo a že začnou být vděčnější, až budou mít všeho dost. Jenže, co to vlastně znamená mít dost? Když se zeptali jednoho miliardáře, kolik by musel vydělávat, aby měl pocit, že už má dost, odpověděl: „ještě trošku víc.“ Bible to ovšem vidí trošku jinak: Pokud máš co jíst a kde bydlet, máš materiální dostatek. Všecko nad to představuje hojnost.

A tak není divu, že Bůh od Izraelců skrze slavnost stánků očekává vděčnost, když teď budou moci v zaslíbené zemi konečně bydlet v pořádných domech a sklízet hojnou úrodu z polí a sadů. Jenže my jsme často tak málo vděční za materiální hojnost prostě proto, že se srovnáváme s druhými lidmi. Není divu, že pak neumíme být Pánu Bohu dost vděční za to, co máme. Jeden kamarád mého tatínka proslul svými vděčnými a povzbudivými modlitbami. Vždycky našel něco, za co by mohl Bohu při své modlitbě děkovat. Jednou v neděli bylo nehezké počasí, že jsme jako děti pomysleli: „Dneska asi poprvé v životě nebude mít náš optimista za co děkovat“. O to víc nás překvapilo, když jsme z jeho úst slyšeli modlitbu: „Pane Bože, děkujeme ti, že není venku vždycky tak hrozně jako dneska.“ Ten člověk uměl pořád Bohu děkovat.

Po nás Bůh chce, abychom se aspoň jednou za rok na celý týden oddali radosti. Tak nás skrze svátky za úrodu vyzývá k radosti a díkůvzdání. Vyzývá nás také k péči o potřebné – myslet na ty, kteří jsou nouzi. I my můžeme udělat něco zcela konkrétního pro potřebné okolo nás. V prvé řadě se musíme vážně zabývat tím, jak spravujeme dary, které nám Bůh už svěřil. To, že na světě pořád umírají lidí hladem, je tak děsivé především proto, že zbytek lidstva je na tom dost dobře na to, aby tyhle potřebné s velkou rezervou zajistil. Problém tedy nespočívá v nedostatku zdrojů, nedostatku Božích darů, ale v naší neschopnosti správně s těmito zdroji a dary hospodařit. A to je něco zcela konkrétního, v čem se musíme učit každý z nás růst – musíme se naučit správně spravovat zdroje a dary, které nám Bůh dává. Co říct závěrem? Buďme Bohu nejen dnes ze srdce vděční za všechno, co nám dal.  Oddejme se vděčnosti, posilněme se radostí z Hospodina a učme se věrně rozšiřovat Boží království skrze naše otevřená srdce k těm, kdo jsou kolem nás. Amen.


Kázání v neděli 2. října 2016 Phanuel Osweto

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *