Iz 55, 10–13; Ř 8, 5–11;
Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!“ … Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“ Mt 13, 1–9.18–23
Minule nás Ježíš vybídl: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Zve nás, abychom u něj složili všechna břemena, která si s sebou vláčíme (falešné představy o Bohu, naše hříchy, nejrůznější starosti). Máme odložit všechno, co nám brání poznat skutečnou Boží podstatu, co nám brání prožívat naplno vztah s Ježíšem. Po tomto odpočinku a občerstvení unaveného těla a duše Ježíš řekl: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. Tím břemenem a jhem myslí, abychom přijali jeho (Ježíšův) pohled a chápání Božího slova (Zákona) a jeho výklad.
A v dnešním evangeliu nás Ježíš upozorňuje, že je velice podstatné, jak přijímáme Boží slovo (Boží vnuknutí, četba Písma, svědectví, kázání, vedení Ducha svatého aj.), které k nám ústy někoho přichází. Jak s tím, co slyšíme, dál pracujeme? Jakou hodnotu pro nás toto slovo má a kolik místa jsme mu schopni a ochotni dát?
Denně jsme vystaveni tolika hlasům, nárokujícím si naši pozornost, tolika informacím a vjemům z internetu, z rádia, z TV, v práci, v rodině, mezi přáteli…Tolik toho musíme pobrat, vnímat, zpracovat a vyhodnotit jako důležité–nedůležité. Jsme přesyceni slovy… Jak mezi nimi zachytit Boží volání, Boží slovo, které má moc obnovit sílu, občerstvit mysl a ducha, které má schopnost přinést pokoj a radost, požehnání a zdar pro veškeré naše pachtění (řečeno s knihou Kazatel)?
Při přípravě kázání v úterý (11. 7.) mě na internetovém portálu Seznam.cz zaujal titulek článku: Lidstvo má pár desítek let na záchranu, planeta čelí šestému masivnímu vymírání. Zůstala jsem jen u titulku, takže nevím přesně, jaké informace článek přinášel, ale vyvolal ve mně chvilkový zájem (v tom smyslu: hm… to je zajímavé, to si přečtu, až budu mít čas. Až udělám, co potřebuji.). Pak už mi to vypadlo a už jsem se k němu nevrátila.
Proč to říkám? Přišlo mi, že to určitým způsobem postihuje to, o čem Ježíš v podobenství mluví. Boží slovo nám v první řadě taky sděluje: S lidstvem to jde s kopce, uvědom si to. Smrt je ti blíž, než si myslíš. Na záchranu, na to, abys s tím něco udělal, máš jen omezený čas. Neměl bys tomu věnovat pozornost? Neměl bys něco konkrétního udělat, aby ses zachránil? A naše reakce? No, to zní zajímavě, až budu mít čas, tak si něco přečtu, poslechnu, teď mám důležitější věci na práci… Někdo to přejde s úšklebkem, posměchem či nezájmem. Někdo se ale třeba zastaví a začne se sebou něco dělat…
A tento poslední přístup je žádoucí tím spíš, jedná-li se o Boží slovo a náš přístup k němu. Poslouchám dobře, co mi Ježíš říká? Někdy se v naší víře nikam dál neposouváme a nerosteme právě proto, že v nás Boží slovo, s nímž přicházíme různě do styku, nevyvolává odpovídající reakce. Není to dobře pro nás osobně, ani pro sbor a církev, do níž patříme, ani pro lidi kolem nás. Ztrácíme požehnání, které je s Božím slovem a jeho působením spojené.
Z proroka Izajáše jsme četli závěr poetické oslavné básně, která opěvuje sílu a moc Božího slova: Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná zdárně, co chci, k čemu jsem je poslal. Když se Bůh rozhodne něco udělat, něco sdělit, žádná moc lidská ani protibožská nemá schopnost ho zadržet nebo umlčet. Je jako déšť nebo sníh, který nic nezastaví, aby dopadl na zem a zavlažil ji. To je podstata deště, to je podstata Božího slova – zavlažovat naše srdce, občerstvovat duši, abychom byli schopni vydávat úrodu, zušlechťuje nás. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. Nevím, jestli jsme vůbec plně schopni pochopit a docenit působivou, tvořivou, životadárnou a uzdravující a občerstvující sílu Božího slova. Jsme sami proti sobě, když ho kolem sebe necháme projít bez povšimnutí nebo s jen povrchním zájmem.
Boží slovo proměňuje mezilidské vztahy. Vnáší do nich lásku, pokoj, radost, odpuštění aj. Je to potrava pro naše tělo, duši a ducha, které se máme otvírat a přijímat ji, jako vyprahlá půda přijímá déšť.
Jak poznáme, že jsme Boží slovo přijali, že jsme ho dobře pochopili? Dle proroka Izajáše to můžeme poznat právě tím, co v nás toto slovo působí: naplňuje nás vnitřním pokojem, radostí. To nás uschopňuje oslavovat Boha a jeho dílo spolu s jeho stvořením: S radostí vyjdete a budete vedeni k pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Můžeme zažívat, že práce a námaha, která nám dříve přinášela jen trní a bodláčí, se bude dařit a přinášet dobré ovoce: Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To vše nějakým způsobem ukazuje k Boží životadárné, proměňující a žehnající moci. A může se stát, že se kolem nás začnou měnit lidé, kteří by se za normálních podmínek nezměnili.
Ježíš svým učedníkům i velikému zástupu jeho posluchačů předkládá podobenství o rozsévači (či lépe řečeno o různých typech půdy). Za postavou rozsévače můžeme vidět Ježíše, Boha samého, ale třeba i evangelisty, misionáře a kazatele, kteří druhým lidem Boží slovo přinášejí. Postava toho, kdo rozsévá, není však zde tak podstatná, jako půda, do níž se semeno Božího slova rozsévá. Ježíš zmiňuje 4 typy půdy (situace), do nichž se dostáváme, když se s Božím slovem setkáme.
a) Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je… Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce. Kolikrát jsme třeba slyšeli nebo četli nějaký Ježíšův výrok a nepochopili jeho obsah, jeho dopad na nás, že se nás týká, že mluví k nám. A to slovo upadlo v zapomnění, nezabývali jsme se jím, nepřemýšleli jsme o něm. Toho využije Boží protivník a slovo z naší blízkosti odstraní. Nebo je mnoho životních situací, které nám mohou zabránit, abychom Božímu slovu věnovali pozornost, zrovna v tu chvíli, kdy k nám přichází. Mohou to být dramatické, ale i docela běžné věci, které v tu danou chvíli pohltí nebo rozptýlí naši pozornost, takže k setkání s Božím slovem vlastně nedojde.
b) Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla… To je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde pronásledování nebo tíseň pro to slovo, hned odpadá. Jsou nadšenci, kteří Boží slovo rychle přijmou, protože na ně v tu chvíli mocně zapůsobí. Ale stejně rychle je opustí, když nastanou problémy (zkoušky), nebo je zaujme zas něco jiného. Neschází jim nadšení, ale vytrvalost, hlubší zakořeněnost. Jak rychle vzplanou, tak rychle vychladnou. Někdy ta tvrdá půda, skalnatá může být obrazem pevného zakotvení člověka ve svých názorech, postojích, které není schopen opustit. Je pevně myšlenkově zakotven jinde než v Kristu. Obtížné je překonávat v církvi vnitřní tvrdost lidí danou určitou zvykovostí, kdy důraz na formu zvěstování převládne nad obsahem. Nejsou schopni přijmout, když k nim Boží slovo zaznívá jinak, než jsou zvyklí a než očekávají.
c)Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je… U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. Co vede naše rozhodování, naše jednání? Jaké principy? Ježíš varuje před chtivostí a mamonem, i před přehnanou starostlivostí. Konzumní způsob života (něco nového chtít, mít, znát, zažít) může být velikou zábranou působení Božího slova. Srdce a mysl je zaplněna tolika jinými věcmi, starostmi, že Boží slovo nemá šanci vyrůst.
d)A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet… U koho bylo zaseto do dobré země… To je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou. Bůh kraluje v srdci člověka, který tuto vládu nad sebou přijímá. Boží požadavky, které pozná z jeho slova, prakticky realizuje.
Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. (Ř 8, 6–11) To je to ovoce Božího slova – Božího Ducha, které v nás působí nový a věčný život. Amen.
Kázání v neděli 16. července 2017 Ivana Doubravová