První čtení: 2. Paralipomenon 5, 6–7.13–6, 2 Král Šalomoun a celá izraelská pospolitost, která se kolem něho před schránou sešla, obětovali tolik bravu a skotu, že nemohl být pro množství spočítán ani sečten. Kněží vnesli schránu Hospodinovy smlouvy na její místo do svatostánku domu, do velesvatyně, pod křídla cherubů. Trubači a zpěváci hráli a zpívali zároveň, aby Hospodinova chvála a oslava zněla jednohlasně; když se začalo hrát na pozouny a cimbály a jiné hudební nástroje, chválili Hospodina, protože je dobrý a že jeho milosrdenství je věčné. I naplnil oblak ten dům, dům Hospodinův, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Boží dům naplnila Hospodinova sláva. Tehdy Šalomoun řekl: „Hospodin praví, že bude přebývat v mrákotě. Vybudoval jsem ti sídlo, kde budeš přebývat, vznešené obydlí, po všechny věky.“
Druhé čtení: 1 Petrův 2, 5–10 I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Neboť v Písmu stojí: `Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.´ Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to `kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným´, ale i `kamenem úrazu a skálou pádu´. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu – k tomu také byli určeni. Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste `vůbec nebyli lid´, nyní však jste lid Boží; pro vás `nebylo slitování´, ale nyní jste došli slitování.
Evangelium: Jan 2, 13-22 Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: `Horlivost pro tvůj dům mne stráví.´ Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ On však mluvil o chrámu svého těla. Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.
Tyto dny jsou pro naši církev památné. Připomínáme si, co se stalo před sto lety. Připomeňme si, že už od svého vzniku v lednu roku 1920 se profilovala jako církev otevřená vůči společnosti a snažila se kultivovat její hodnoty svobody, demokracie a její vlastenecké entuziasmy. Uvědomovala si, že bez svobody svědomí před Bohem žádný národ skutečné svobody a demokracie nedosáhne.
V biblickém slově dnes čteme o chrámu. Chrám, který nechal vybudovat král Šalomoun a viděl v něm Hospodinovu slávu. Chceme mluvit o chrámu jako duchovní stavbě, která vychází z Ježíše Krista a završuje se v Něm. Chrám, jak čteme v Petrově epištole, kde je každý jeden věřící živým kamenem, z něhož se staví duchovní dům, a kde věřící a Bohu oddaní jsou tím svatým kněžstvem a přinášejí svým životem a láskou duchovní oběti milé Bohu. V poslední řadě chceme pochopit pojem chrám jako duchovní dům, do kterého náležíme i my v Církvi československé husitské.
Chrám hrál v životě Izraele biblických dob významnou roli. Ze stránek SZ se dozvídáme, že Bůh se setkával s lidmi různými způsoby, různě se k nim přibližoval. A jedním z takových způsobů byla i Boží přítomnost v chrámě. O Bohu v Bibli na jedné straně čteme: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?‘(Sk 7, 49–50).
Tato slova vyjadřují prostou pravdu, že Bůh je větší nade všecko pozemské a lidské, a že Jej nelze vtěsnat do lidských představ a míst, byť by to byla místa velkolepá. Bůh je větší. Na druhé straně však platí, že ačkoliv nad nebesa strmí jeho sláva (Ž 113, 4), tak se přece Pán Bůh rozhodl, že bude zvláštním způsobem spjat s jedním místem na zemi – a to byl právě chrám v Jeruzalémě. O tomto chrámu sám Bůh zaslíbil: Oddělil jsem jako svatý tento dům… a dal jsem tam spočinout svému jménu navěky. Mé oči i mé srdce tam budou po všechny dny (1Kr 9, 3). Tak Boží oči a Boží srdce jsou spjaty s chrámem v Jeruzalémě.
Tak Bůh, který je větší nade všecko, se rozhodl, že bude takovým zvláštním, zvlášť intenzivním způsobem, přebývat na jednom místě světa – v chrámě jeruzalémském. Proč tak učinil? Právě proto, aby se ten veliký, vše převyšující Bůh, sklonil, přiblížil k člověku. K Izraeli – svému vyvolenému národu, ale i ke všem ostatním národům, které též směly a měly hledat Hospodina a klanět se Mu v chrámě, jak to vyhlíželi proroci: Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: ´Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit´ (Iz 2, 3). V době Ježíšově byl chrám v Jeruzalémě uzpůsoben tak, aby tam směli chodit jak Židé, tak pohané (byť každý na jiné nádvoří). Chrám tedy pro Izraelce představoval navýsost posvátné místo, Boží příbytek mezi Jeho lidem. Sem přicházeli, aby přinášeli oběti Bohu, … a mimo to byl, jak jsme to i dnes slyšeli, chrám „domem modlitby“. Zkrátka chrám představoval příbytek Boží a místo, kde se lidé s Bohem mohli setkávat.
Nicméně také v Božím chrámu slyšíme dnes vypjatý dialog Pána Ježíše s Jeho odpůrci, když před tím vyhnal z chrámového nádvoří kupce a směnárníky. Rozhovor se vede o kompetenci Pána Ježíše konat změny zavedených zvyklostí v Jeruzalémském chrámu. Ježíšovi protivníci zpochybňováním oprávněnosti tohoto činu ve skutečnosti sledují mnohem víc. Chtějí z Ježíšových úst prohlášení, které by Ho dostalo před soud. Proto hlasitě volají po právu, které sami upravili, aby všem, mimo Hospodina, vyhovovalo.
Pána Ježíše ani v tak vypjaté situaci nevyprovokovali k žádoucímu prohlášení, a tak se uchylují pouze k urážkám a posměchu. Ježíš Kristus v následujícím vysvětlení naopak převádí sakrální dimenzi chrámu na chrám svého těla, které projde třetího dne tajemstvím vzkříšení. Nikdo z přítomných v té chvíli určitě nechápe, o čem Ježíš vlastně hovoří. Až mnohem později, po Jeho smrti a vzkříšení, učedníci porozuměli, že mluvil o budoucnosti, kterou kdysi naznačil ženě ze Samaří u Jákobovy studny. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. J 4, 23
Připomínáme si vzácné výročí vzniku naší církve. Tehdy, před sto lety, museli zakladatelé nové církve prožívat také vypjaté okamžiky: provést změny, jak přinést novodobému člověku světlo Kristovo, světlo víry v té nejčistější podobě. Hledali, jak uctívat Boha opravdově a v pravdě. Hledali, modlili se, dali myšlenky dohromady a nalezli nejenom formu, ale především obsah, jak vyjádřit a prožívat v nové době křesťanskou víru. Navázali na dílo a tradici reformace. Nechali zaznít evangelium Kristovo v jeho čistotě. Nejenom v kráse a srozumitelnosti mateřského jazyka pro tehdejší občany, ale s touhou naplnit celý současný život duchem Kristovým.
Jejich odkaz nám dnes pomáhá naplňovat poslání našeho Pána Ježíše Krista – věrně Ho následovat ve slovech i skutcích. Je nyní na nás, sestry a bratři, abychom v jejich šlépějích kráčeli dál. Kéž se pro milosrdenství našeho laskavého nebeského Otce i my osvědčíme! Amen.
Phanuel Osweto 12. ledna 2020