Čtení: Jozue 24, 1-2.14-18; Efezským 5, 25-33; Efezským 6, 10-18;
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum. Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: „Nad tím se urážíte? Což až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. – A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Ev. Jana 6, 56 – 69
My tento oddíl čteme přes „brýle“ naší křesťanské víry. Ale co kdyby to četl někdo, kdo s křesťanstvím nemá nic společného: To je nějaké divné, tomu já vůbec nerozumím! Co tady vůbec Ježíš chce říct?
Tento oddíl je potřeba číst v kontextu celé 6. kapitoly, jinak, podobně jako jeho učedníci/posluchači „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat.“ (v. 60), tak i my nemusíme tomuto textu porozumět, bude pro nás pohoršením/problémem, budeme si ho vykládat špatně.
6. kapitola začíná nasycením velkého zástupu (Galilea – Ježíš vystoupí s učeníky na horu – přichází k němu zástupy – ptá se Filipa: Kde nakoupíme chleba?). Učedníci to nejprve chtěli řešit sami (dovedu si představit sám sebe v podobné situaci, např. v Benecku, když bychom se všichni chtěli najíst v jedné restauraci). Ale Ježíš měl jiný plán. Výsledkem bylo nasycení asi pět tisíc mužů, kromě toho bezpočet žen a dětí, pěti chleby a dvěma rybami.
Bezesporu to byla velká událost. Vyvrcholila tím, že Ježíšovi posluchači ho chtěli provolat za krále. Ale Ježíš jim uteče. Přeplaví se na druhý břeh. Ti lidé si ho ale druhý den najdou a nedají mu pokoj.
Od 22 verše je dialog, který je typický pro ev. Jana (rozmluva s Nikodémem – 3. kap., se samařskou ženou – 4. kap., Ježíš a cizoložnice – kap. 8, Marie a Marta) a nyní dokonce s celým zástupem.
Ježíš má před sebou ideální publikum – své učedníky, kteří mu jdou na ruku, visí mu na rtech. Současní politici milují takové publikum, uměle je pro ně připravováno, dovedou je obratně využít pro svůj prospěch.
Ale Ježíš na ně reaguje téměř nepřátelsky, říká jim: „Jdete za mnou jenom proto, že jsem vám dal chleba.“ Musela to být studená sprcha pro ně, hlavně po tom, co s Ježíšem zažili minulý den. Patrně ale chtěl je/posluchače/nás navést na něco hlubšího, než pouze na tu senzaci nasycení – podstata dialogu (vedení krok po kroku).
Dialog pokračuje dále. Zástupy se zeptají: „Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ Dobrá otázka, v podstatě se ptají, jak mají žít. Odpověď Ježíše je velice jednoduchá a praktická: „Máte věřit, nejde o skutky, a to ostatní přijde samo!“ Jako kdybychom slyšeli ap. Pavla v listu Římanům.
Na to zástupy namítají: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši otcové na poušti jedli manu.“ Možná v kontextu předcházejícího dne by to mohlo být pro Ježíše urážející – vždyž přece nasytil pět tisíc mužů a měl jenom pět chlebů a dvě ryby! Ten zázrak by měl být dostačující, aby pochopili, kdo Ježíš je. Zase ale snažme se na druhou stranu pochopit ten zástup: prožili něco výjmečného s Ježíšem, ale chtějí se ujistit, že on je ten správný, kterého mají následovat, investovat čas, energii, peníze, atd. To je legitimní. A velice dobře ho spojují s Mojžíšem a s manou na poušti – Ježíše s Mojžíšem srovnávají, to není tak málo, ve SZ byl Mojžíš vysvoboditel a prorok, někdy se říká kněz a král, vyvedl Izraelce z otroctví, někdo nový jako Mojžíš bylo regulérní starozákonní mesijášské očekávání v té době. Ježíše s Mojžíšem srovnávají, vidí v něm druhého, nového Mojžíše.
Ale Ježíš jim odpověděl: „Ano, akorát já nejsem ten Mojžíš, ale ta mana, která padá z nebe. Nebo ten chleba, kterým jste byli včera nasyceni.“
A teď se dostáváme téměř k našem dnešnímu oddílu, verš 52: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“ Zní to velice provokativně, do jisté míry kanibalisticky. A není divu, že pro některé to bylo až nepřijatelné.
Nicméně mějme na paměti, že je to stále dialog. A že Ježíš vede krok po kroku své publikum/posluchače nebo je o krok před nimi k něčemu hlubšímu.
Evangelista Jan, na rozdíl oproti ostatním evangelistům, nepíše o poslední večeři, tento důležitý příběh přeskakuje. Když čteme právě 6. kapitolu celou, tak to do sebe zapadá. Nasycení zástupu v jejím úvodu je taková generálka na eucharistii. Ježíš, jak jsme před chvílí říkali, se nepřirovnává k Mojžíšovi, ale k maně, kterou Izraelcům dal Bůh, k chlebu, který nasytil zástup. Mana zachránil Izraelce na poušti, ne Mojžíš. V tomto textu je skrytá velice důležitá myšlenka oběti Ježíše: zachrání život tím, že se obětuje pro druhé. Bohužel tomu mnozí neporozuměli tehdy a mnozí tomu nerozumí ani nyní.
Několik závěrů/poučení:
1/ Večeře Páně (eucharistie) nemusí být nutně chápána pouze jako bohoslužebný obřad/svátost.
Skutky 2, 42: „Všichni chtěli slyšet od apoštolů ještě více, bývali rádi pohromadě, společně stolovali, lámali chléb na památku poslední večeře a modlili se.“ (Slovo na cestu)
Přece je psáno, že „když se sejdou dva nebo tři, jsem uprostřed nich“ (setkání na kafe, jídlo doma v rodině, atd.). Janovsky je Večeře Páně chápána mnohem šířeji, svobodněji.
2/ Dává odpověď na otázku: Co je to víra? Znamená stát se učedníkem (stejně je to napsáno i v jiných evangeliích). Spoustu věcí nemůžeme pochopit z venku. Ne proto, že je to intelektuálně obtížné, ale protože to jinak nejde, je to možné pochopit na cestě, zevnitř. Nikodém – 3. kapitola: Nikodém začíná rozhovor s Ježíšem velice optimisticky. Víme, že přicházíš od Boha, věříme ti. Ježíš mu v podstatě také řekne: Ničemu nerozumíš. 3, 8: „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ „Slovo, které jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život (6, 63).“
3/ Víra znamená dialog: podobně jak to vidíme u ev. Jana (Ježíš něco řekne, posluchači část pochopí, potom Ježíš jde o krok dále, atd.). Tento dialog zažíváme, když čteme Bibli, teol. knihy, modlíme se (osobní sféra víry), jsme na bohoslužbách (anketa z nedávné sborové dovolené), když jsme na skupinkách, zpíváme, když společně pracujeme na opravě kostela (kolektivní sféra víry).
Snažím se vždy najít název svého kázání – dnes to bylo ale těžké – našel jsem ho, až když jsem kázání dopsal – POZVÁNÍ K VÍŘE.
Kázání 26. srpna 2018 Samuel Gallat