U Pána je pro nás místo

Přísloví 4, 20–27; 2 Korintským 12, 1–10;

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Lukáš 18, 9–14     

Milí přátele v Kristu, dnešní biblický příběh vypadá na první pohled dost jednoduše a jasně. Jeden člověk se vytahuje, a je proto vydáván jako odstrašující příklad, druhý je pokorný, a je proto dán jako příklad hodný následování. Pracovat nebo stýkat se s člověkem, který si je příliš vědomý toho, jak je dobrý, bývá nepříjemné. Naopak o pokoře platí, že je následováníhodná.

Jenže v příběhu je problém, který se pokusím ukázat na příkladu ze současnosti. Před nedávnou dobou jsme slyšeli ve zprávách, že jakýsi člověk v opilosti naboural v Praze padesát aut. Zjistilo se, že byl opilý, ale nejen to, byl to policejní důstojník a bývalý instruktor Policejní akademie ČR. Podruhé zase ten samý člověk naboural, a nyní ho čeká soud.

Asi všichni cítíme, že by mělo být spravedlnosti učiněno zadost a že by měl být exemplárně potrestán. Navíc lidi štve, že se jednalo o policistu, protože ti by měli jít druhým přece příkladem. Nechci obhajovat opilost za volantem, zároveň se ptám, kdo z nás, kteří řídíme, nikdy neporušil předpisy. Ne nezbytně pitím za volantem, ale třeba SMS, voláním, rychlostí v obci nebo i mimo obec a tisíci jiných maličkostí nebo i větších věcí. Jistě se výjimka najde, ale moc jich není. Když slyšíme příběh opilého policisty, napadá nás podvědomě, že jsme lepší než on. Minimálně třeba, že my neřídíme pod vlivem alkoholu.

Chci povědět to, že když něco uděláme špatně, pak si to sice uvědomíme, ale zároveň víme, že jsou mnozí, kteří na tom jsou mnohem hůře. Jsou horší řidiči, jsou horší rodiče, jsou horší manželé a nevím co ještě. A protože jsou ještě horší, tak my jsme v podstatě dobři. Ano, stejně platí, že řada lidí do situace toho policisty upadá, a on je tedy pouze jejich obrazem.

Náš dnešní evangelijní text nás staví před Boží milost. Pán Ježíš vypravuje podobenství o dvou lidech, kteří vstoupili do chrámu. Vedle sebe stojí farizeus a celník. Už jsem se naučil, že v češtině slovo farizeus je dost známé i pro ty, kteří nechodí do kostela, jako symbol zla a pokrytectví. Jenže ono to je složitější.

Farizeové z biblického pohledu byla židovská náboženská skupina, která se snažila zachovat Izrael čistý od pohanství tím, že usilovně prosazovali Písmo a zároveň obhajovali ústní tradici, která se zaměřovala na to, jak Boží zákon uplatňovat v každodenních životních situacích. Jinými slovy velmi se snažili o to, aby uchránili Izrael před hříchem, před jakoukoli morální nečistotou, snažili se chránit svůj národ před kompromisy. Věděli, že pro Izrael je nebezpečím, když morálně splyne se svým okolím. V něčem se snažili plnit roli rodičů, kteří chrání svoje děti před zlým okolím. Třeba dodat, že mnozí z nich žili velmi morálním životem. Na první pohled se jim těžko dalo něco vytknout.

Druhý člověk, o kterém zde čteme, je celník. S celníky to bylo horší. Izrael v Ježíšově době byl pod správou Říma a jako každá Římská kolonie musel odvádět daně. Od toho, aby daně byly řádně odvedeny, zde byli celníci. Jednak tedy spolupracovali s okupanty, navíc celníci byli známi tím, že okrádali lidi. Prostě skrze ně tekly peníze, a tak „kdo by odolal“. To platilo kdysi a to platí i dnes po celém světě. Celníci v té době spojovali dvě nepříjemné oblasti. Kolaboraci a daně. To první neznáme, a pokud ano, pak bychom to mohli přirovnat k někomu, kdo donáší v práci šéfovi, to druhé známe velmi dobře a téměř vždy se nám daně zdají příliš vysoké, a tedy nespravedlivé. I v té době v okupovaném Izraeli to nebylo divu.

Když trochu nahlížíme do pozadí dnešního podobenství, pak vlastně zjistíme, že to, co farizeus a celník říkají Bohu, byla pravda. Farizeus totiž skutečně nebyl jako ostatní lidé. Je spravedlivý sám ve svých vlastních očích. Modlitbou se neotvírá Bohu a nenaslouchá mu, ale pouze si potvrzuje, co si o sobě sám myslí.

Všimněme si, jak o sobě mluví: Nejsem jako druzí lidé, nejsem jako tady ten celník. To je dozajista pravda. On je na rozdíl od celníka slušný člověk, nekrade, dodržuje zákon, necizoloží. Žije zbožným životem, odevzdává desátky ze všeho, co získá. Farizeus není pokrytec. To, o čem mluví, také doopravdy dělá. Kéž by tak jednalo více lidí. Farizeus není pokrytec, přesto sám sebe hluboce klame.

Kde jsme v tomto podobenství my? Snad bychom rádi řekli: jsme tím celníkem. Opravdu? Není to falešná pokora? Vždyť se, předpokládám, snažíme žít docela slušným životem, chodíme do kostela, čteme bibli, modlíme se, platíme církevní příspěvky (ačkoli na rozdíl od farizea asi ne celou desetinu z toho, co získáme).

Nebo jsme tedy jako ten farizeus? Vyznáváme přece pravidelně, přinejmenším při bohoslužbách, že jsme hříšní lidé. Prosíme Boha o smilování. Víme o tom, že Boží milost je možno získat pouze zadarmo.

Přesto se ale takovým farizeem můžeme velmi snadno stát. Snad někdy cítíme uspokojení z toho, že nejsme jako mnozí jiní lidé. Nejsme ani jako ten, který naboural padesát aut pod vlivem alkoholu. My jsme třeba pracovitější, poctivější, vzdělanější – asi každý z nás by něco našel. Pocit toho, že jsem dobrý, vychází z toho, že se jako farizeus srovnáváme s druhými. Pochopitelně se srovnáváme a víme, že v něčem dobří jsme, ale zde tento postoj vede k pýše, k pohrdání druhými a k pocitu samospravedlnosti, a to bylo a je mimo.

Možná toto někoho pohorší, jenže dobrá zpráva je, že můžeme přestat lhát sami sobě. Nemusíme popírat, že v našem nitru je stále zápas s hříchem – s pýchou. Můžeme si přiznat, že nám stále někdy chybí láska, že se snadno rozhněváme. Bůh nás totiž zná, a tak nemusíme používat jakousi duchovní kosmetiku, chceme-li se k němu přiblížit.

Být křesťanem znamená poznat Krista, a zároveň žít celý svůj životní příběh a poznat jeho stinné a světlé stránky. Až když si přiznáme i ty stinné stránky, tak jako celník, pochopíme, kdo jsme a jaký význam má Boží milost pro nás. Svatý totiž není, kdo je dobrý, v našem podobenství farizeus, ale ten, kdo zakusil Boží milost, a to byl celník. Pochopil, že i když není hoden, může se setkat s Bohem.

Rád bych závěrem zakončil jedním příběhem, který tak trochu kopíruje to, co jsme dnes četli. Byl jednou jeden vyhlášený hříšník, kterého exkomunikovali z církve. Se svým trápením se nakonec obrátil k Bohu. Pane, nechtějí mě pustit dovnitř, protože jsem hříšník. Bůh mu na to odpověděl. Prosím tě, co si stěžuješ, mě tam taky nepustili.

V podobenství o celníkovi a farizeovi vidíme hříšníka, kterého sice vpustili, ale on stál úplně vzadu. Jakoby cítil, že pro podobné není v církvi, potažmo u Boha, místo. Jenže poselství tohoto příběhu zní, že právě tam pro takové místo je. Amen.


Kázání v neděli 23. října 2016 Phanuel Osweto

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *