První čtení: Jozue 5, 9–12 Hospodin Jozuovi řekl: „Dnes jsem od vás odvalil egyptskou potupu.“ Proto pojmenoval to místo Gilgál (to je Odvalení); jmenuje se tak až dodnes. Izraelci tábořili v Gilgálu. Čtrnáctého dne toho měsíce navečer slavili na Jerišských pustinách hod beránka. Druhého dne po hodu beránka začali jíst nekvašené chleby a pražené zrní z výtěžku země, právě toho dne. Toho druhého dne, kdy začali jíst z výtěžku země, přestala také mana; teď už Izraelci manu neměli, ale toho roku jedli z úrody kenaanské země.
Druhé čtení: 2. Korintským 5, 16–21 A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.
Evangelium: Lukáš 15, 1–3.11b–32 Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: `Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.´ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: `Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.´ I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.´ Ale otec rozkázal svým služebníkům: `Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: `Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.´ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: `Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.´ On mu řekl: `Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´“
Sestry a bratři, pokoj vám!
V dnešním evangeliu slyšíme podobenství, které vyprávěl Ježíš. Jedná se o známé podobenství, ale známé jsou i další jiné příběhy a znamení, která učinil náš Pán. Jak píše jinde apoštol Jan, ne všechno, co učinil Ježíš, máme dochováno, ale ta znamení, která máme, byla zapsána, abychom uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abychom věříce měli život v Jeho jménu. (Jan 20, 31)
To je podstata našeho příběhu na tomto světě, abychom žili v poznání toho, co Bůh učinil a neustále činí ve jménu Ježíše Krista a vede k tomu, abychom měli pevný vztah s Bohem. O pevném vztahu mluví první čtení, když čteme příběh izraelského lidu. A zde můžeme vidět působení Boha v Jeho moci, Jeho přítomnost a zájem o člověka. Obrací se k izraelskému lidu a takto mluví k Jozuovi: “Dnes jsem od vás odvalil egyptskou potupu.” Proto pojmenoval to místo Gilgál (to je Odvalení); jmenuje se tak až dodnes. (Jozue 5, 9)
Co je na takovém příběhu tak zvláštní? Důvodem je to, že má v historii Izraele zásadní místo. Bůh se zajímá o životy těch, kteří na zemi žijí, vyvádí izraelský lid z otroctví do svobody; ze zajetí do země zaslíbené! To jsou věci, které se nám také často dějí, ale kolikrát si toho ani nevšimneme. Přijmout svobodu a vstoupit do ní je někdy tak těžké! Často i my stojíme na počátku něčeho nového, velkého a nevidíme, jak by to mohlo dopadnout?
Prostřednictvím Mojžíše Bůh vyvedl Izrael z Egypta; uzavřel s ním smlouvu a přivedl jej na pokraj země zaslíbené. Ale Izraelci zaváhali. Nejprve poslali zvědy, kteří se z průzkumu vrátili vystrašení. Dostali strach z nejistého. A měli reakce jako: Ta země vypadá slibně, ale je hrozná! Je tam mnoho nepřátel a my proti nim nemáme šanci! Tohle nám ukazuje, že někdy, když nás Bůh vede ke svobodě, my Ho pořád v našem životě nevidíme. Místo toho jsou vidět jen naše starosti. Ale v našem příběhu je dnes slyšet vítězství, že Bůh odvalil egyptskou potupu, Izraelci se dostali do zaslíbené země a toho roku jedli z úrody Kanaánské země.
Biblické příběhy nás učí o Boží moci a směru, kterým si Bůh přeje, abychom šli. V dnešním podobenství známém jako podobenství o marnotratném synu se zase uvádí určitý druh příběhu. V angličtině je uveden jako podobenství o ztraceném synu, jinde se uvádí jako podobenství o dvou synech, ale já jej nejraději uvádím jako podobenství o marnotratně milujícím otci, který miluje jednak marnotratně a jednak naprosto bláznivě. Ale jak to? Ano, protože tím Otcem je ve skutečnosti Bůh sám, a ti Jeho synové jsme my lidé. Toto podobenství začíná naprosto nesmyslným požadavkem: Otče dej mně část majetku, který na mě připadá. Podle židovských pravidel je to něco naprosto neslýchaného, protože když se dělil majetek, tak většinou až po smrti otce, a pak, jakým způsobem se bude dělit, o tom rozhodoval ten nejstarší syn. A co na to otec? Ten mu jej dal, ale ne tolik, kolik mu náleželo, ještě mnohem víc.
Nepřipomíná nám to něco? Ano, ten majetek je totiž náš život a na nás záleží, jestli jej budeme žít s Bohem nebo nikoliv. A určitě i uprostřed nás jsou ti, kteří můžou myslet, že pravidelný duchovní život nedává smysl, a možná takto nechtějí žít. Otázka však je, co na to Bůh? Nechá je, aby si ten svůj život žili podle sebe, dokonce On je vybaví mnohými milostmi, takže se může zdát, že ten život mají lehčí než ti, co na Božím díle vytrvají, a to je problém toho druhého syna, ke kterému se za chvíli dostanu.
Teď bychom si mohli říct: Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Ano, jistě mi to potvrdí mnozí z nás, že třeba takto naši známí, naše děti nebo přátelé žijí, a zatím se zdá, že se jim žije i velmi dobře. Jenže ten evangelijní příběh v této chvíli zdaleka nekončí, ale pokračuje dál.
Dál čteme, že rozmařilým životem vše utratil a začal mít nouzi. Co to znamená? Znamená to, že bez Boha se člověku možná určitou část života žije dobře, ale když se blíží jeho konec, nebo konec někoho z jeho blízkých, tak začne mít existencionální nejistotu, která jej dříve, nebo později semele.
Ten marnotratný syn v našem příběhu reagoval tak, že když poznal svoji bídu, zatoužil po návratu zpět. Ne proto, že by šel tak moc do sebe, ale proto, že pocítil hlad. Sám pak řekl: Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!
A jak reaguje Bůh na takové případy? Tak ten mu jako první vychází vstříc a chystá mu velkou hostinu. Ne proto, že by se ten jeho syn moc změnil, že si je již jist, že to už nikdy neudělá, ale proto, že jej miluje a pravá láska je především ta, která na prvním místě zcela odpouští.
A pak zde je ten starší syn. A kdo to je? Tak to je křesťan, který má ve všem jistotu a jasno, který je hrdý na to, že Pánu odevzdává přesně tolik, kolik si může dovolit, ale jedna věc mu chybí, a to pravá láska bez předsudku.
Sestry a bratři, tenhle a další biblické příběhy jsou zapsané, abychom si neustále uvědomovali velikost Boží lásky a jednali podle toho, jak jedná s námi Bůh. Bůh na nás často čeká, kdy dostaneme rozum, a nejen čeká, ale také nás vybavuje vším potřebným, abychom i bez Něj mohli přežít a vrátit se zpět. Ano, On není ten, který by člověka násilně přiváděl zpět, ale čeká, jestli to člověku dojde, nebo ne.
A tak Pane, vyslyš naše modlitby! Děkujeme za ty Tvoje příběhy a především za Tvou nepochopitelnou lásku, kterou máš ke každému z nás, a také za to, že nás neobracíš násilím, ale že nás miluješ tou láskou, která je zcela bezpodmínečná a pro nás lidi na tomto světě i z velké části nepochopitelná. Dej nám prosím do srdcí jen tu touhu, abychom toužili po návratu zpět do stavu, ke kterému jsme byli Tebou stvořeni. Amen.
Phanuel Osweto 27. března 2022