První čtení: Sofonjáš 1, 7.12–18
Ztiš se před Panovníkem Hospodinem, vždyť den Hospodinův je blízko! Hospodin připravil oběť, jako svaté oddělil ty, které pozval. V té době prohledám Jeruzalém se svítilnami, ztrestám muže, kteří jsou jako zkyslé víno nad svým kalem, kteří si v srdci říkají: „Hospodin neudělá nic dobrého ani zlého.“ V plen bude vydán jejich blahobyt a jejich domovy ve zpustošení; vystaví domy, a nebudou v nich bydlet, vysázejí vinice, a vína z nich neokusí. Veliký den Hospodinův je blízko, je blízký a převelice rychlý. Slyš, Hospodinův den je tady! Zoufale volá bohatýr do boje. Onen den bude dnem prchlivosti, dnem soužení a tísně, dnem ničení a zkázy, dnem tmy a temnot, dnem oblaku a mrákoty, dnem polnice a válečného ryku nad opevněnými městy, nad vyvýšenými cimbuřími. Sešlu na lidi soužení a budou tápat jako slepci, neboť zhřešili proti Hospodinu; jejich krev bude odklizena jako prach, jejich vnitřnosti jako mrva. Jejich stříbro ani zlato je nedokáže v den Hospodinovy prchlivosti vysvobodit; ohněm jeho rozhorlení bude pozřena celá země. Ano, učiní náhlý konec všem obyvatelům země!
Druhé čtení: 1. Tesalonickým 5, 1–11
Není nutné, bratři, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat „je pokoj, nic nehrozí“, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou. Vy však, bratři, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu. Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.
Evangelium: Matouš 25, 14–30
Ježíš řekl svým učedníkům: „Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“
Kázání:
Závěr církevního roku svým poselstvím, stejně jako život poutníka Komenského, nám připomíná dočasnost všeho. Jsme vyzváni k hlubší, vytrvalé víře a k hledání jistoty, kterou našel, poznal a prožil Jan Amos Komenský. (T. Butta – kázání 2001)
Milí bratři a sestry,
vyhlížíme konec – společně s ostatními zejména konec pandemie. Konec nejrůznějším omezením, která nám neumožňují trávit čas, jak bychom rádi, jak jsme zvyklí. Jako křesťané vyhlížíme také konec církevního roku. Tento čas, spolu s každodenními čísly zmiňující ty, kdo zemřeli, nám možná ještě naléhavěji než jindy připomíná dočasnost a pomíjivost našeho života, lidstva i světa jako celku. Křesťanům však tento konec přináší naději na nový začátek. Na život věčný, prožívaný v radosti ze záchrany (spásy), kterou nám daroval Kristus: On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním.
Podle Komenského jen Bible může dát člověku odpověď na tři základní existenciální lidské otázky: Odkud přicházím?; Kam jdu?; Proč žiji?
Měli bychom správné odpovědi na tyto tři otázky znát dříve, než i pro nás nastane den Hospodinův. Aby nás tento den nepřekvapil jako zloděj v noci, jak varuje apoštol Pavel. Nebo aby pro nás nebyl dnem soužení a tísně, ničení a zkázy. Dnem, který prorok Sofonjáš nazývá šoa úmšoa, z nějž se člověk nevykoupí žádným stříbrem ani zlatem.
Kéž je pro nás den Hospodinova soudu spojen se slovy: „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“ Co můžeme udělat proto, abychom slyšeli takové Boží pozvání? Základním předpokladem je získat vztah k trojjedinému Bohu. A tento vztah nadále rozvíjet a kultivovat.
Starozákonní čtení nás varuje před lhostejností vůči Bohu. Mluví o jeruzalémských mužích, kteří si v srdci říkají: „Hospodin neudělá nic dobrého ani zlého.“ Žijí si blahobytně a pohodlně podle svého, jako by Boha nebylo. Vždyť Bůh nijak nezasahuje do jejich života, do běhu světa. Nepotřebují ho. Varujme se toho.
Evangelium ukazuje, že někdo může vnímat Boha jako tvrdého, hrozivého. Cítí vůči Bohu ochromující strach, a nikoli tvůrčí bázeň. Nechce se podílet na růstu Božího království a zakope hřivnu, která mu byla svěřena.
Epištola naopak vyzdvihuje Boží lásku k člověku: Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista.
Ne lhostejnost nebo strach, ale láska k Ježíši Kristu, který za nás položil svůj život, je správným postojem křesťanů. Na Boží lásku odpovídejme svojí láskou. Ale neschovávejme si ji jen pro Boha. Stejně jako Kristus ji projevujme lidem kolem nás. Každý máme nějaké ty hřivny (talenty). Někdo jich má víc (jako třeba Jan Amos Komenský), někdo méně, podle našich dispozic a schopností, ale také ochoty je používat. Nakonec můžeme dostat přidáno: Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
Obdarován je v různé míře každý, ale naše odpovědnost je stejná. Neplatí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Spíš platí, že kdo nic nedělá, zkazí mnohem víc, než kdyby něco dělal.
Pro Boha nejsme nikdo „neužitečný“. Nejsme předem diskvalifikováni jako špatní a líní služebníci. Ale můžeme se jimi stát, pokud o vztah s Bohem řádně nepečujeme a nerozvíjíme ho.
Děkuji za živé společenství církve, jak o tom mluví apoštol Pavel: Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte. Očekávejme beze strachu, ale v bázni Boží a v pokoji nadcházející dny, stejně i příchod Páně, který se neustále přibližuje.
Děkuji i za svědky Páně, kteří nás již předešli do radosti. Z jejich bohatého odkazu můžeme stále čerpat posilu do každého dne: My, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.
Dnes zvláště děkuji za Jana Amose Komenského: Hle, to bylo celé náboženství před Zákonem a po Zákonu, chápat Boha vírou, objímat ho láskou a držet se ho nadějí. To je totiž to jedno trvale nezbytné, záviset na svém Bohu myšlením a rozumem, vůlí a citem i svou snahou a všemi silami. (J. A. Komenský: Unum necessarium)
Na závěr úryvek z modlitby Josefa Špaka: Daroval jsi mně různé schopnosti. Pomáhej mi, abych vždycky v pravou chvíli a na pravém místě rozeznal, jak je využít ke tvé cti. Děkuji ti za každý den, který mně ještě hodláš darovat. Chválím tvé jméno, Pane Ježíši. Amen.
Ivana Doubravová 15. listopadu 2020