První čtení: Skutky 1, 15–17.21–26 V těch dnech vstal Petr ve shromáždění bratří – bylo tam pohromadě asi sto dvacet lidí – a řekl: „Bratří, muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi, o tom, který na Ježíše přivedl stráže, ačkoliv patřil do počtu nás Dvanácti a byl vyvolen ke stejné službě. Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání.“ Vybrali tedy dva, Josefa jménem Barsabas, zvaného Justus, a Matěje; pak se modlili: „Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří.“ Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům.
Druhé čtení: Galatským 5, 16–21 Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem. Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.
Evangelium: Jan 17, 6–19 Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi i dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni.
Sestry a bratří, dnes, poslední neděli před svatodušními svátky, čteme, jak se Ježíš Kristus loučil se svými učedníky. Máme před sebou jeden z nejhlubších textů Bible, který se netýká jen modlitby, ale vztahů – Kristus se modlí za své učedníky. Z této části, kterou jsme četli, mě napadají tři věci. Za prvé, Ježíš je oslaven ve svých učednících (verše 6–10). Za druhé, Ježíšovi učedníci jsou ve světě, ale nejsou ze světa (verše 11–12 a 14–19). A za třetí, Ježíš se modlí, aby Jeho učedníci v sobě měli plnost radosti (verš 13).
Pojďme se na tyto tři věci podívat do hloubky. Za prvé, jak je Ježíš oslaven ve svých následovnících? Ježíš má radost z toho, že apoštolové poznali, že pochází od Boha. Má radost z toho, že v Něho uvěřili a přijali Jeho slovo. Nemohli by být Jeho učedníky, kdyby nevěřili Jeho slovu a kdyby podle něho nejednali. Podobně ani my se nemůžeme nazývat křesťany, když nevěříme Božímu slovu – Ježíšovým slovům. Naopak, pokud důvěřujeme Ježíšovi a zůstáváme v Jeho slovu, jsme opravdu Jeho učedníky. Pak je Ježíš skrze nás oslaven a má z nás radost.
Za druhé, co znamená, že jsme ve světě, ale nejsme ze světa? Může to znamenat to, že jsme umřeli svému starému způsobu života a žijeme nový život. Starý člověk chce věci dělat z vlastního rozumu, z vlastní moudrosti. Můžeme to porovnat: je to jako tlačit auto a při tom nepoužívat jeho motor. I když slovo „auto“ znamená „samo“, víme, že ve skutečnosti auto samo nejede, ale pohání ho motor. A ten motor zase potřebuje elektřinu, benzín či naftu. Je to primitivní ilustrace, ale používám ji, protože názorně ukazuje, co to znamená žít nový život.
Apoštol Pavel píše v textu, který jsme také dnes četli: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Ga 5, 16 Říkat o sobě, že jsem křesťan, a žít jen z vlastní síly je právě jako tlačit auto, aniž bychom nastartovali. Duch Svatý je motorem našeho duchovního života s Kristem. Pokud máme nějakou jistotu, že auto se dá tlačit po rovině, nebo když jedeme z kopce, že můžeme dokonce nasednout a nechat se vést, musíme si uvědomit, že někdy přijde cesta do kopce, a pak zjistíme, že auto nevytlačíme.
Tomuto obrazu se podobá život člověka bez Ducha svatého. Neříkám, že křesťanský život je nějaký automat nebo že je to snadné, ale když jsme spojeni s Kristem, když zůstáváme v Jeho přikázání a v Jeho slovu, když jsme naplněni Jeho Duchem, křesťanský život je plný radosti a Boží síly. Jsme ve světě, ale nejsme ze světa… Když máme v sobě Krista a Jeho Ducha, můžeme plout proti proudu. Prakticky to vidíme tehdy, když nás táhnou věci tohoto světa, že je potom pro nás těžké žít podle Božích zásad. I dnes vidíme, že pro některé je těžké chodit pravidelně do kostela nebo se zapojit do života sboru. Možná nás napadají otázky jako: Proč bych to měl dělat? Ale můžeme říct, že člověk, který je plný Kristova Ducha, vydrží plout proti proudu a nemusí myslet na to, jak se ostatní na něj budou dívat. Je zřejmé, že když přijdou kopce, když do našeho života vstoupí obtíže, potřebujeme motor a benzín. Bez motoru a bez benzínu kopec nevyjedeš, a proto potřebujeme Boží slovo a Božího Ducha. Bez něj je náš křesťanský život prázdný.
Třetí věc, o které jsem se zmínil, najdeme ve verši 13. Ježíš se modlí za své učedníky, aby měli plnost radosti. Když následujeme Krista, když zůstáváme v Jeho slovu, zažíváme plnost radosti. Už nevnímáme křesťanskou víru jen jako soupis musíš–nesmíš, ale víme, že být v Kristu je zdrojem nekonečné radosti. Víme, že poslušnost Boha, i když to v očích světa může dokonce vypadat divně, je něco, co nás duchovně naplňuje a z čeho máme radost.
Apoštol Jan je jeden z autorů, který velmi hlubokým způsobem popisuje, jak spojení mezi námi a Bohem vypadá a jak tuto radost získat. Říká, že jako Syn je v Otci, tak i my máme být v Kristu. Jinými slovy, když se díváme na Boží slávu, tak jsme proměňováni a posilováni Božím Duchem. Apoštol Pavel také v tomto duchu píše v 2. Korintským 3, 18: Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě, a to vše mocí Ducha Páně.
Jinými slovy, když nastartujeme auto, pokud ovšem máme co nastartovat, pokud jsme natankovali, tak se naše auto života rozjede a překonáme sebevětší kopec. Navíc máme obrovskou radost, která se nedá slovy popsat. Lidé to uvidí na našem způsobu života, na způsobu, jak mluvíme, i na naší tváři. Není to pokrytectví, ale autentický životní styl křesťana. Za to se Ježíš modlí.
Apoštol Jan zaznamenal tuto modlitbu, která měla veliký dopad na život učedníků, když už fyzicky s nimi nebyl. My dnes slyšíme, jak pokračovali. Skutky apoštolů nám nabízejí obraz mladé církve. Mladá apoštolská církev, o níž je řeč, byla vlastně pouhým jedním sborem. Tento sbor se scházel v Jeruzalémě a čítal nějakých 120 lidí. Což je poměrně úctyhodné číslo, když uvážíme, že od velikonočních událostí uplynulo zhruba šest týdnů. Potkáme se zde s apoštolem Petrem, který se chopil slova a začal řešit velmi závažnou věc: Jak dál, když už Jidáš chybí mezi těmi dvanácti? Nepříjemné téma o Jidášovi. Petr ovšem nehovoří o Jidášovi, ale jak pokračovat, když už mezi nimi není.
Sestry a bratři, mladá raná církev stejně jako naše současná církev, jedni i druzí žijeme ve stejném časovém rozmezí jako apoštolové. Každý z nás máme minulost a budoucnost. Boží slovo nám pomáhá zorientovat se ve světě, kde nyní žijeme. Na jedné straně nám ukazuje závažnost či nevážnost věcí minulých, našich zážitků a zkušeností. A na druhé straně nám nastiňuje úkol pro budoucnost. Lze jej vyjádřit prostě: Přinášet lidem lásku a odpuštění. Jak to dělat konkrétně záleží jen na nás.
Když to všechno shrneme, pak zjistíme, že dokážeme Boží lásku a odpuštění lidem přinášet především, když hledíme na Ježíše. Poznat Boha nejde jinak než skrze Ježíše Krista, a to se děje skrze poznávání Jeho slov a následování. Mnohdy ale žijeme tak, jako když tlačíme auto s prázdnou nádrží. Bůh nás ale tak miluje, že k nám poslal svého Syna, který nám ukázal cestu k Otci. Přeji nám do nastávajících svatodušních svátků, abychom si hlouběji uvědomovali Boží lásku k nám a byli Svatým Duchem více prostoupeni. Amen.
Phanuel Osweto 16. května 2021