První čtení: Deuteronomium 26, 1-11 Až přijdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví, a obsadíš ji a usadíš se v ní, vezmeš z prvotin všech polních plodů, které vytěžíš ze své země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, vložíš je do koše a půjdeš k místu, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno. Přijdeš ke knězi, který tam bude v těch dnech, a řekneš mu: „Vyznávám dnes Hospodinu, svému Bohu, že jsem vstoupil do země, o které přísahal našim otcům, že nám ji dá.“ Kněz vezme koš z tvé ruky a postaví jej před oltář Hospodina, tvého Boha. Ty pak promluvíš před Hospodinem, svým Bohem, takto: „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova, sestoupil do Egypta a s hrstkou lidí tam pobýval jako host. Tam se stal velikým, zdatným a početným národem. Ale Egypťané s námi zle nakládali, trýznili nás a tvrdě nás zotročovali. Tu jsme úpěli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin nás vyslyšel, shlédl na naše pokoření, plahočení a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží, za veliké hrůzy, se znameními a zázraky, a přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem. Nyní tedy, hle, přinesl jsem prvotiny z plodů role, kterou jsi mi dal, Hospodine.“ A postavíš koš před Hospodina, svého Boha, a pokloníš se před Hospodinem, svým Bohem. Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvému domu, ty i lévijec i bezdomovec, který bude mezi vámi.
Druhé čtení: Římanům 10, 8b-13 ‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ›Kdo v něho věří, nebude zahanben.‹ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ›každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‹.
Evangelium: Lukáš 4, 1-13 Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem, ale každým slovem Božím.“ Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“ Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno ›andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‹ a ›na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‹.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Když ďábel skončil všechna svá pokušení, odešel od něho až do dané chvíle.
Sestry a bratří!
Vstoupili jsme společně díky našemu Bohu do postní doby. Je to čas velmi důležitý pro každého věřícího křesťana. V církvi je postní doba časem milosti, který bychom měli společně prožívat jako velkou příležitost k obrácení a návratu k Bohu.
V prvním čtení jsme si dnes připomněli příběh izraelského lidu. Po čtyřicetiletém putování sinajskou pouští stojí lid Boží před hranicí země zaslíbené. S dychtivým očekáváním hledí k cíli své cesty, k zemi, kterou Hospodin zaslíbil jejich praotcům a do níž se vydali po vysvobození z egyptského otroctví.
Dlouhá byla jejich cesta za svobodou. Mnohé věci se na ní udály, ať už to byly zkoušky, kterým je Hospodin vystavil, nebo zápasy s nepřáteli, kteří jim v cestě zabraňovali. Teď konečně stojí na jejím prahu. Nevědí ještě, že tam nevstoupí všichni, protože na poušti zhřešili. Nedokázali, jako později Ježíš, odolat všem pokušením a svodům a neměli dost síly říci ďáblu rozhodné ne. Snad jen Mojžíš ve svém stáří tušil, že do země vstoupí až jejich děti a vnuci, zatímco otcové a dědové zůstanou pohřbeni v písku pouště. Ani on do zaslíbené země nevejde a lid povede jeho nástupce Jozue.
Tehdy dojde k tomu, o čem jsme slyšeli z přečteného oddílu knihy Deuteronomium. Mojžíš dává příkaz k obětování první, nejlepší části úrody. A Hospodin jeho ústy prohlašuje prvotiny za svaté, tj. za své, a dává je rodu Lévi, služebníkům svatyně (Nu 18, 12n). Izrael se má zřeknout toho nejlepšího a také, viděno dnešníma očima, toho nejdražšího.
Ustanovení mělo hluboký smysl: Izraelci si měli připomínat, že země, do které vstoupili, úroda, kterou tam budou sklízet, a všechno, co tam člověka obklopuje, není jeho, ale Hospodinovo. Měli si tak připomínat, že oni nejsou pány země, ale jen služebníky, protože Pánem a vladařem je Hospodin, který jim tuto zemi daroval a dal do užívání. Zároveň to bylo vyznání, že Bůh splnil v darech země své zaslíbení.
Když obětník přinesl koš s plody a postavil jej před oltář, měl vyznávat, a tak si připomínat, spasitelné skutky Hospodinovy od sestoupení otce Jákoba do Egypta, rozmnožení lidu v zemi poroby, útisk, který tam zakoušeli, volání k Hospodinu, vyslyšení a vysvobození a nakonec uvedení do země zaslíbené, do země bezpečí a svobody.
Jak ale souvisí ustanovení oběti prvotin z úrody s dobou postní? Je březen, jsme na konci zimního období a do první sklizně je ještě daleko. Ta souvislost je v tom, že nám tento oddíl připomíná, že bychom i my měli něco oddělit a dát Pánu Bohu, např. část svého času, a tím vyznat, že náš život a všechno, co v něm užíváme, jsme dostali jako vzácný dar od Boha.
Také své starosti a pochybnosti předložit v modlitbě Pánu Bohu a nemyslet si, že se s nimi vypořádáme sami, anebo že víme o někom, kdo bude spolehlivější než Bůh, kterého nevidíme a můžeme se Ho dovolávat jen v modlitbě.
Ještě by pro nás bylo užitečné, kdybychom si v „obětovaném“ čase připomínali, tak jako obětník prvotin před oltářem, všechny Boží skutky a všechno, co pro nás Bůh udělal.
Většina lidí si myslí, že smysl postní doby spočívá v tom, že se člověk zřekne nějakého jídla. To sice k půstu také patří, ale bylo by chybou zůstat jen u toho; jde o daleko hlubší věci. Jde o to, abychom si uvědomili, že se máme něčeho zříci pro našeho Pána Boha, a to přece není jen odřeknutí určitého jídla.
Jsme obklopeni těmi nejrůznějšími věcmi, které nám slouží k životu. Jsme rádi, když je jich dostatek a nikdo nestrádá. Jde o jídlo, oblečení, bydlení apod., tedy věci materiální, ale jde také o náš čas a mnohé příležitosti, které v životě máme. Přijímáme tyto věci se samozřejmostí, ale měli bychom vědět, že to všechno máme díky Pánu Bohu, že je nám to propůjčeno, že to mají být toliko prostředky k životu a nikoliv jeho cíl. Dnes jsem tu díky Pánu Bohu a vy také jste tu díky Pánu. To, že víme o Božích darech a o požehnání, bez něhož bychom nedokázali nic, můžeme vyjádřit právě tím, že si z toho něco odřekneme, abychom čas, který tím získáme, věnovali Pánu Bohu.
Název dnešní neděle je v latině INVOCATIV, což můžeme překládat do češtiny jako povolal mne. Tato doba postní vede nás k tomu, abychom si znovu uvědomili, že Bůh nás neustálé volá a my máme odpovídat. Apoštol Pavel píše, že blízko nás je slovo, v našich ústech a v našich srdcích, a je to slovo víry. A tak máme vyznat, že jako izraelský lid, i nás Bůh volal, abychom se stali dědictvím Jeho požehnání.
K této době patří zápas s hříchem a pokušením. Je nám dána příležitost k zamyšlení nad sebou, zda děláme všechno proto, abychom žili jako Boží děti.
Další věc, na kterou bychom neměli zapomenout v době postní, je pokání. Pokáním se máme přiblížit k Tomu, který přišel, aby spasil, co bylo zahynulo. To znamená, že postní doba je přípravou na Velikonoce, které jsou nejdůležitějšími svátky všech křesťanů.
Postní období se opakuje každoročně, a přece je každý rok nové – protože i setkání s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným je každý rok nové. Postní období je časem zvlášť příhodným k obnovení chápání křesťanského života jako velkého putování do domu Otcova. Postní doba začíná výzvou: Obraťte se a věřte evangeliu (Mk 1, 15). Těmito slovy započal Ježíš své poslání na zemi, aby smířil nás s Otcem a aby uvedl každého z nás na cestu života. Tak souvisí vyprávění o Mojžíšovi, o ustavení prvotin s dobou postní, protože nám připomíná, že cesta ke spáse, vysvobození z otroctví hříchu a účast na Božím království vyžaduje od nás, abychom nezapomněli na toho, kdo je naším opravdovým Zachráncem a Spasitelem Amen.
Kázání 10. března 2019 Phanuel Osweto