První čtení: Ex 3, 1–7.10–15 Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“ Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti.
Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“ Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: ‚Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.
Druhé čtení: Ř 8, 31–35 Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?
Evangelium J 15, 12–18 „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce, aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás.
Pokoj Vám, sestry a bratři!
V prvním čtení jsme naslouchali jednomu z nejznámějších textů Starého zákona, textu, ve kterém se Mojžíšovi představuje sám Hospodin jménem „JSEM, KTERÝ JSEM.“
Na Mojžíše se můžeme dívat jako na Bohem vyvoleného, kterého si Bůh již od dětství formoval pro jeho pozdější úkol, a to vyvést izraelský lid z Egypta, z otroctví, ze smrti do života. O tomto Božím záměru neměl ale Mojžíš do setkání s Hospodinem ani potuchy.
Shrňme si stručně Mojžíšův dosavadní život. Podle vůle faraona se neměl vůbec narodit, nemohl vyrůstat ve své vlastní rodině, ale v cizí, a i když byl vychováván jako princ, byl spokojený, šťastný? Když se v dospělosti snažil zasáhnout proti bezpráví, byl nucen utéci, a z prince se tak najednou stal pouhý pastýř ovcí. Od narození byl jeho život samá zkouška, a ne vždy asi dopadla dle Mojžíšových představ. Místo vítězství byl častěji sražen na kolena. Stejně jako my asi ani Mojžíš nechápal, proč se to vše děje. I nám se stávají situace, kterým nerozumíme a můžeme z toho být frustrovaní, ptáme se, proč zrovna já, připadáme si nepochopení, chceme všemu rozumět, naplnit očekávání svá i našeho okolí, chceme být zkrátka šťastní.
Mojžíš si ale potom, co vše prožil, připadal slabý, a v řeči s Bohem se k tomu i přiznává: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ „Neuvěří mi a neuposlechnou mě“, „nejsem člověk výmluvný, mám neobratná ústa a neobratný jazyk.“ Cožpak takhle si představujeme vůdce, který má zachránit celý izraelský národ? Jak upřímná slova Mojžíšova k Hospodinu, jak upřímná modlitba.
Hospodin Mojžíše nejprve upoutá hořícím keřem, který není ohněm stráven a v němž si mohl Mojžíš o to více uvědomit svoji nicotu i smrtelnost. Pak jej osloví jménem „Mojžíši, Mojžíši“, zná jeho jméno, Mojžíš pro něj není cizincem, a i když slabý, pochybující o sobě, pro Hospodina je ten pravý, jedinečný, vyvolený pro službu, pro úkol, který je nad jeho síly.
Na Mojžíšovu otázku, jaké je Tvé jméno, Bůh odpovídá, „JSEM, KTERÝ JSEM“, jsem ten, který stále tvoří, jsem všude, ve všem, v každém, nezávislý na čase, na prostoru. Ve Svém jménu Mojžíšovi i nám zaslibuje, že bude vždy a všude s námi. A tak Mojžíš mohl Boha nejen představit ostatním, ale v Bohu nalézt i sám sebe, pochopit svoji dosavadní situaci i svoji budoucnost. Jako by mu Bůh říkal, jsi takový, jaký jsi, protože já jsem tě takového stvořil. Teprve se mnou nalezneš skutečný život. Stvořil jsem tě pro úkol, který jsem ti určil. Pochybující Mojžíš našel své místo, svoji sílu v Bohu, který je alfou i omegou. I my můžeme učinit to samé. Přijmout úkol, pro který jsme byli stvořeni, a vše ostatní nám bude dáno, anebo spíše již bylo dáno skrze zaslíbení: „Hle panna počne a porodí Syna a dáš mu jméno Immanuel, tj. přeloženo Bůh s námi.“ (Mt 1, 23) Ve Svém Synu se nám Bůh zcela daroval, jak by nám spolu s Ním nedaroval všecko? Ani soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč nás neoddělí od tohoto zaslíbení, od lásky Kristovy. Jen v Bohu jsme tím, kým máme být. Jedním Božím ANO, Jeho přitakáním k našemu bytí, jsme byli stvořeni z nicoty k odvaze, k velikým činům, k životu. Bůh nechtěl, abychom byli slabí, pochybující, a stejně tak nechtěl, abychom byli slepě podřízení Jeho vůli, a proto nám dává možnost se rozhodnout, zda i my Mu řekneme své ano, tak jako se On svobodně a dobrovolně rozhodl pro nás, anebo prožijeme svůj život odkázáni jen sami na sebe. Ano, byli jsme sice stvořeni pro určitý úkol, ale jen pochopením jeho dobrovolnosti se ze služebníků mohou stát přátelé. Naše životy jsou plné soužení, neúspěchů, ale i radosti a lásky, a to vše proto, abychom měli čas a možnost porozumět, a stejně jako Mojžíš po všech zkouškách jeho života měli možnost Jej následovat. Vždyť na čem je založeno přátelství? Pro přátelství se rozhodujeme svobodně, je založeno na vzájemné lásce, otevřenosti, úctě a toleranci. Přátelství je o vzájemné komunikaci, a komunikace jsou mocná slova, která mohou budovat svazek i společenství. Věřím, že právě toto měl Hospodin na mysli, když stvořil Adama a Evu. Bůh toužil po přátelství s člověkem, chtěl, aby byl Jeho obrazem, a z nekonečné lásky jim dal vše. A toto nabízí i nám, rozhodneme-li se svobodně přijmout Jeho nabízené přátelství. Dává nám plně Sám sebe, a s tím celý svět, veškeré bytí, ale to samé očekává i od nás, odhodláme-li se i my pro Něj. Nechce, abychom byli jen Jeho loutkami, se kterými si může pohybovat, jak se Mu zlíbí, chce s námi být ve vztahu upřímného přátelství, vždyť nikdo jiný nás tak dobře nezná jako právě On, Ten, který skrze svého Syna, skrze Jeho kříž poznal, co je lidské bytí v celém svém utrpení, a seslal nám proto Přímluvce, skrze něhož nás neustále ujišťuje, že Bůh je s námi a že jen v osobním vztahu s Ním můžeme i my být tím, kým jsme, a okusit alespoň kousíček štěstí, které bude skutečné jen tehdy, budou-li na něm mít užitek i ostatní lidé, i kdyby jen jeden nepatrný. Přijměme tedy Hospodinovo přátelství a buďme i my Bohem vyvolení. Amen.
Zdeňka Chaloupková 14. listopadu 2021