První čtení: Jozue 5, 9–12 Hospodin Jozuovi řekl: „Dnes jsem od vás odvalil egyptskou potupu.“ Proto pojmenoval to místo Gilgál (to je Odvalení); jmenuje se tak až dodnes. Izraelci tábořili v Gilgálu. Čtrnáctého dne toho měsíce navečer slavili na Jerišských pustinách hod beránka. Druhého dne po hodu beránka začali jíst nekvašené chleby a pražené zrní z výtěžku země, právě toho dne. Toho druhého dne, kdy začali jíst z výtěžku země, přestala také mana; teď už Izraelci manu neměli, ale toho roku jedli z úrody kenaanské země.
Druhé čtení: 2. Korintským 5, 16–21 A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.
Evangelium: Lukáš 15,21–32 Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“
Milé sestry a bratři v Kristu,
vstupujeme do další postní neděle a Boží slovo nám dnes otevírá hluboké téma: proměnu, smíření a nový začátek. Každé ze tří čtení nám tato téma odhaluje jiným způsobem.
První čtení – přechod do zaslíbené země: Od závislosti k odpovědnosti
Čteme, že Izraelci konečně přicházejí do zaslíbené země. Po čtyřiceti letech putování a závislosti na maně začínají jíst plody nové země. To je obrovský zlom – přechod od Bohem zázračně poskytované potravy k vlastní práci a sklizni. Bůh je stále s nimi, ale nyní je zve k dospělé víře, ke spolupráci na jeho plánu.
Podobně i my v životě procházíme obdobími, kdy jsme zcela závislí na Boží milosti, ale přichází chvíle, kdy nás Bůh volá k odpovědnosti a ke konání dobra.
Včera jsem mluvil se svým synem o určitých věcech. Uvědomil jsem si, že už jsem s ním o těch věcech mluvil několikrát, pak jsem se mu z legrace mírně vysmál, že je mu už devět, ale stále mu musím opakovat stejná pravidla. Moje dcera to slyšela a s nadsázkou odpověděla: „Táto, je mu sotva devět, jen mu ta pravidla pořád opakuj, jsem si jistá, že si je dokonale zapamatuje, až mu bude třináct.“
Takových chvil i vy znáte hodně. Chvíle, kdy už zásady Boží pravdy k vám zazněly mnohokrát. Rozhodně však jsou momenty, kdy se rozhodneme vzít vážně svou víru, změnit svůj životní směr, odpustit někomu, kdo vás zranil, nebo vykročit do neznámé budoucnosti s důvěrou, že nás Bůh povede.
Hospodin řekl Jozuovi: „Dnes jsem od vás odvalil egyptskou potupu.“ (Jozue 5,9) Izraelité strávili 40 let na poušti. Bylo to období očisty, zbavení se otrockého myšlení a přípravy na nový život v zaslíbené zemi. Přechod přes Jordán byl nejen fyzickým vstupem do nového domova, ale i duchovní proměnou – staré bylo odvaleno, minulost zanechána za nimi.
Často člověk nese „egyptskou potupu“ aniž by si to uvědomoval – závaží minulosti, viny, bolesti či strachů. Bůh nás však zve, abychom vstoupili do nového života. Jak často se vracíme k minulým hříchům, i když nám Bůh dávno odpustil? Jak často setrváváme v zajetí zklamání, i když nás Bůh zve k naději?
Ale náš text mluví hlavně o přechodu od závislosti k odpovědnosti. Jde o to, abychom pochopili, co všechno pro nás už Bůh udělal. Přichází chvíle, kdy nám dává nástroje a očekává, že začneme jednat. Možná se bojíme změny, ale důvěra v Boha nás učí, že i když mana skončí, Boží péče trvá dál – jen v jiné podobě.
Apoštol Pavel nám připomíná, že v Kristu jsme novým stvořením. Co bylo staré, pominulo a my jsme zváni ke smíření – s Bohem i mezi sebou navzájem. To znamená nejen přijmout Boží odpuštění, ale také být ochotni odpustit druhým.
Jak těžké někdy může být smíření! Možná jste zažili situaci, kdy jste se cítili zrazeni, nepochopeni nebo odstrčeni. Možná to bylo někým, koho jste znali. Dnes se mnoho vztahů rozbíjí, protože lidé nejsou ochotní odpouštět. S Bohem je to jinak, Bůh nám ukazuje jinou cestu. Ukazuje nám, že odpuštění není slabost, je to síla, která nás činí novými.
V evangeliu čteme známé podobenství o marnotratném synu:
Toto podobenství nám ukazuje Boží srdce plné milosrdenství. Mladší syn, který si vyžádal dědictví a promrhal ho, je obrazem člověka, který se vzdálil Bohu. Když se ocitne na dně, vrací se domů, ne proto, že by si zasloužil odpuštění, ale protože doufá v otcovu dobrotu.
Otec jej nejen přijímá zpět, ale s radostí ho zahrnuje láskou. To je obraz Boha, který nás vždy čeká s otevřenou náručí, když se k němu obrátíme.
A pak je tu starší syn, který zůstával doma, ale jeho srdce bylo plné hořkosti. Možná i my někdy závidíme druhým, kteří zakusili Boží milost. Ale otec mu připomíná: „Ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé“ (Lk 15,31). Bůh dává svou lásku všem – těm, kdo se k němu vrací po pádu, i těm, kdo s ním zůstali, ale potřebují změnu srdce.
Podobný příběh vidíme u apoštola Petra. Po svém zapření Ježíše ho Kristus znovu povolává slovy: „Miluješ mě?“ (Jan 21,15-17). A dává mu novou šanci. I my ji dostáváme.
Co si na závěr k dnešnímu tématu řekneme?
Postní doba je pozváním k návratu. Každé z dnešních čtení nám ukazuje, že Bůh nám dává nový začátek: Izraelité dostávají novou zemi a učí se důvěře. Pavel nás vyzývá ke smíření s Bohem i mezi sebou. Ježíšovo podobenství ukazuje, že Otec čeká na každého, kdo se chce vrátit domů. Nemějme strach vykročit! Bůh nás neodmítá, ale s radostí nás přijímá zpět. Nečekejme na zítřek, ale už dnes se otevřme jeho lásce a proměňujícímu smíření.
Amen.
Phanuel Osweto 30. březen 2025