Sofonjáš 1, 7.12–18; 1 Tesalonickým 5, 1–11;
Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, vyzískal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil tedy ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: `Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.´ Jeho pán mu odpověděl: `Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.´ Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: `Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.´ Jeho pán mu odpověděl: `Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.´ Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: `Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.´ Jeho pán mu odpověděl: `Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.´ Matouš 25, 14–30
Minulou neděli jsme kázání uzavřeli Ježíšovým napomenutím: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu“. (Mt 25, 13) Jak máme tedy bdít? Jak promítat do konkrétního jednání a smýšlení touhu po definitivním setkání s Pánem? Ježíš nás to učí v dnešním podobenství – podobenství o hřivnách či talentech. Toto podobenství není jako nějaká přednáška o finančním hospodaření. Všichni dobře víme, že talent znamená nadání, obdarování, čili: jistý vklad vložený do určitého člověka, který je nutno rozvíjet, aby přinesl užitek a nezůstal bez povšimnutí, aby toho obdarovaného naopak odlišil od ostatních lidí a učinil jej známým, slavným či bohatým, případně aby jej vedl ke službě druhým – těm neobdarovaným.
Je nám také známo, že na talentu je třeba pracovat – a někdy velice tvrdě a od časného mládí – jinak nepřinese své ovoce a stane se jen ztracenou možností. Známe mnoho lidí, kteří o svůj talent dobře pečovali a mnohonásobně jej rozmnožili, ale víme i o takových, kteří neměli dost píle, nadšení či dostatečně dobré podmínky, aby svůj talent zúročili. Takoví lidé jsou někdy nešťastní a zahořklí, trpce litují promarněné příležitosti. Chápou to jako své selhání, ano někdy i jako křivdu, která se na nich udála a kterou již nelze napravit. Jejich talent nebyl pěstován a oni zůstali jen obyčejnými a průměrnými lidmi. Mají pocit, jakoby o něco přišli, jakoby jim bylo něco odňato. Tak vlastně vyznívá rovněž konec našeho podobenství. Kdo má, tomu bude dáno a přidáno. A tomu, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
Ale, bratři a sestry, je to skutečně to správné pochopení našeho příběhu? Jsou těmi talenty míněna opravdu určitá nadání? Někdo je má a někdo nemá? Nebo má každý nějaké jiné? Je náš život skutečně dopředu nastaven na určitou dráhu, a když se od ní odchýlíme, pak jsme jej vlastně promrhali, či žili jaksi nedokonale?
V našem podobenství nejde o různorodost talentů ani o jejich velikost. Jde o jeden veliký vklad, který je vložen do každého. Máme jej každý – třebaže v různé míře. Ano, každému z těch tří služebníků byl svěřen. Žádný nevyšel naprázdno, i když každý byl zatížen jinak, jinou měrou. O co tedy jde? Jde o něco, v čem mají služebníci prokázat svou věrnost pánu. Jde o něco, co již pán započal, co již nějak rozmnožil a nemůže to svěřit jen jednomu. Je třeba vést to dál určitým směrem, dál rozmnožovat. Jde o něco, co ještě není hotovo, co pán z určitého důvodu opouští a nemůže či nechce to vzít s sebou. Jde o něco, co má pokračovat i za jeho nepřítomnosti. Ale co je to, co máme všichni, jak zde jsme, společné, co bylo do nás vloženo – byť do každého jinou měrou?
Tato otázka nakonec není v podobenství zodpovězena, a tak může každý odpovědět trošičku jinak. Jeden řekne, že je to víra. Dar, který nám byl svěřen a který nemáme užívat jen ke svému užitku, ale rozvíjet jej, aby sloužil i ostatním, aby získával druhé. Jiný řekne, že je to poznání Boha. Vklad, který nám teprve umožňuje rozpoznávat Boží lásku a milosrdenství a odpovídat na ni živou vírou. Ještě jiný poví, že je to slovo Boží – že je to světlo. Poklad nesmírné ceny, který nemá být zakopán, ale má být vynášen mezi naše bližní, zúročován v našem každodenním drobném svědectví.
Ale ať už tento velký Boží vklad do nás nazveme a pochopíme jakkoli, každopádně jde o věc nesmírné ceny, která je svěřena naší odpovědnosti. Z našeho podobenství vidíme, že nakonec nejsou tolik podstatné naše schopnosti či velikost obdarování. (I když na první pohled to vypadá, že pán již dopředu toho posledního služebníka dobře odhadl a po právu mu svěřil nejméně. Ovšem i to málo mělo tak velikou cenu, že můžeme stěží předpokládat, že by pán riskoval a svěřil svůj majetek vědomě služebníku nehodnému.) A tak to, na čem nakonec nejvíce záleželo, byl vztah služebníků k pánovi a jejich pochopení či nepochopení pánova záměru. Aby byl služebník oceněn jako dobrý a věrný, nestačí, aby uchoval nedotčeno to, co mu bylo svěřeno. Dobrý a věrný služebník se snaží svěřené rozmnožit. Tím pádem ovšem také mnohdy riskuje ztrátu. Mnohý jen s vypětím všech sil neztratí i to svěřené. Ano, někdy také prohraje a všechno jeho úsilí vyjde nazmar. Ani jeden z těch dvou oceněných služebníků neměl předem zaručeno, že jim to všechno vyjde, že nebudou muset předstoupit před svého pána s prázdnou.
Dobrý a věrný služebník neodmítá přijmout svěřenou odpovědnost, i když jistě s bázní a třesením. Nikde není řečeno, že ti první dva služebníci se pána také nebáli. Jistě také prožívali úzkost, jak obstojí. Ovšem ta jejich bázeň byla toho druhu, jako u jiných Bohem povolaných služebníků, proroků či apoštolů. Kdežto strach třetího služebníka byl spíše ustrašeností způsobenou ne tolik strachem před pánem, zda před ním obstojí, ale spíše strachem z trestu, strachem ze sebe sama, že svou odpovědnost neustojí. Tento strach jej nepoháněl, ale naopak brzdil, udržoval v pasivitě, jak se říká v češtině – kdo nic nedělá, nic nepokazí.
A tak s konečnou platností vidíme, že tím hlavním rozdílem mezi těmi dobrými a věrnými služebníky a tím neužitečným není počet talentů ani množství dovedností, ale toliko jejich vztah k pánu. Sluha, který svého pána miluje, netráví svůj čas zkoumáním svých práv a povinností, ale bez odkladu jde a koná. Je schopen udělat pro svého pána mnohem víc, než by se dalo podložit jeho pracovní smlouvou. Jedná totiž především podle hlasu svého srdce, jedná z lásky.
Bratři a sestry, my často stojíme na místě toho třetího služebníka. On nic zlého neudělal. Nic nepokazil. V pořádku vrátil svému pánu svěřený talent. A přece byl shledán nehodným vejít v radost svého pána. Ano, Pán Bůh je vskutku láskyplný a plný mnohého milosrdenství, ale právě toto vědomí nás má vést k radosti z Jeho veliké důvěry v naši věrnost, k vynalézavé podnikavosti se vším, co do nás bylo vloženo, nikoli k tomu, že budeme na Jeho dobrotu hřešit a složíme ruce v klín. Nesmíme se chovat jako rozmazlené děti, které nechtějí sdílet majetek svého otce s druhými, sobecky si ho nárokují jen pro sebe, ale když přijde řeč na práci a odpovědnost, tak se rychle stáhnou do ústraní a vymlouvají se, že jsou na to ještě příliš malé, že nemají potřebné schopnosti. Takovému dítěti by nikdo skutečnou odpovědnost ani nesvěřil. Takové dítě se samo nevědomky připravuje o to největší – o radost. Radost ze sdílení, radost z uznání nebeského Otce a konečně se může připravit i o tu radost největší, ve které všechna ta pozemská uspokojení a potěšení najdou skutečné a pravé naplnění. Amen.
Kázání v neděli 19. listopadu 2017 Phanuel Osweto