První čtení: 1 Královská 17, 10–16 Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil.“ Když ji šla nabrat, zavolal na ni: „Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba.“ Řekla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ Elijáš jí řekl: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: »Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.«“ Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.
Druhé čtení: Židům 9, 24–28 Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.
Evangelium: Marek 12, 38–44 Když učil, řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“ Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“
Sestry a bratři,
pomalu zakončujeme liturgický rok a s ním i čtení Markova evangelia. Slyšeli jsme během roku celou řadu biblických příběhů i Boží připomínky pro nás. Co by bylo správnou reakcí na dosud slyšená kázání? Můžeme to přirovnat k závěrečné zkoušce ve škole. Nepůjde ale o vědomosti, nýbrž o nás samotné!
Při čtení dnešního textu jsme mohli opět poznat, že třeba tam, kde končí lidská naděje, Bůh začne působit. Jednak slyšíme příběhy dvou vdov, které jsou ochotné dát i to poslední, z čeho by měly žít, a na druhé straně prohlášení apoštola Pavla, že pro nás už Bůh udělal všechno, když Kristus obětoval svůj život, abychom získali víc než to, co nabízí ve své kráse.
A když už mluvíme o oběti z náboženského či světského pohledu, je nutno říct, že často naše zkušenosti jdou za hranice lidského chápání. Jistěže jsem nevyrůstal jako dítě v české kultuře, kde je tolik pohádek. Ale mám za to, že většina z vás zná mnoho pohádek, i tu co napsal básník a spisovatel Karel Jaromír Erben – Hrnečku, vař! . Vypráví o chudé vdově, která žila v chaloupce sama se svou dcerou. Ta se jednou vydala do lesa na jahody. Když už jich měla plný džbán, posadila se u studánky, že poobědvá. Najednou před ní stojí neznámá stařena s hrníčkem v ruce a prosí o kousek chleba. Dívka jí bez váhání daruje celý svůj krajíc. Tajemná žena jí dá za odměnu zázračný hrneček: když jej doma postaví na stůl a řekne „Hrnečku, vař!“, navaří jí tolik kaše, kolik bude chtít. Na povel „Hrnečku, dost!“ hrneček přestane vařit. Tak i bylo, a matka s dcerou měly stále co jíst. Jednou dívka nebyla doma, a tak matka sama dala povel: „Hrnečku, vař!“ Zapomněla ale, co má říci, aby se hrneček zastavil. Ten vařil stále dál, až kaše přetékala na stůl, ze stolu na lavici, z lavice na zem a pak ven z chaloupky až na náves, kde se samou kaší museli lidé prokousávat. Vše ustalo, až když se dívka vrátila a řekla nezbytný vzkaz: „Hrnečku, dost!“.
Je to jen můj dojem, nebo ta pohádka skutečně čerpá inspiraci z Bible? Ať už je to tak nebo ne, jakoby se příběh v pohádce Hrnečku vař! tematicky podobal vyprávění První knihy královské, která líčí příběh proroka Eliáše. Eliáš žije v 9. st. př. Kr. V době, kdy v Severním Izraeli vládne král Achab, jehož pohanská manželka Jezabel odvedla Izraelity od víry v Hospodina k rozpustilému kultu Baala. Hospodin trestá odpadnutí od víry dlouhým suchem a hladem jak v Severní říši, tak v sousedním pohanském Sidónu, dnešním Libanonu, odkud pocházela Jezabel. Právě tam, v sidónské Sareptě, žije jedna chudá vdova, která, ač pohanka, ctí Hospodina a jeho věrného proroka Eliáše.
Eliáš přijde do Sarepty a u brány města vidí onu vdovu sbírat dříví. Požádá ji o vodu a chléb. Ona však nemá nic, než jen poslední hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu: „Upeču z toho sobě i svému synu dvě poslední placky, najíme se a umřeme,“ vysvětluje sklíčeně. Na to Eliáš: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.‘“ Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše. (1 Kr 17, 10–16).
I v evangeliu jde o chudou vdovu. Ježíš pozoroval, jak lidé dávají do chrámové pokladnice peníze. Bohatí dávali velké obnosy. Přišla jedna chudá vdova a dala jen pár haléřů. Ježíš zavolá učedníky a vysvětluje jim, že tato vdova dala ve skutečnosti víc než všichni ostatní: „Všichni dali totiž ze svého nadbytku, ona však dala všechno, co měla, celé své živobytí“ (Mk 12, 38–44).
Máme tedy dvě scény, naprosto jednoduché, ale nabité náboženským a duchovním obsahem. První reflexe se rodí právě ze srovnání mezi vdovou z epizody Starého zákona a vdovou z Nového zákona. Starozákonní text má dobrý a radostný konec, kdežto evangelijní text nemá až tak radostný konec, alespoň ne ve stejném duchu, jako tomu bylo u předchozí vdovy. Tato vdova přichází, dává své poslední drobné a odchází. Nikdo ji nezavolal zpět, aby jí všechno odplatil, a nestal se žádný zázrak, její gesto se dokonalo ve stínu víry a mezi ní a jejím Bohem.
Nabízí nám to příležitost pro důležitou úvahu: evangelium od nás vyžaduje víru v Boha a naději, které mají vyšší požadavky než ve Starém zákoně; odplata už není celá zde na zemi, tedy v pozemských statcích, sklizni nebo stříbru. Ale podle Ježíše je to především dobrý vztah mezi námi a Bohem.
Tahle vdova dala víc než všichni ostatní. Protože ti ostatní dávali z přebytků a nadbytků. Ale ona celé tohle živobytí věnovala jako dar vděčnosti Hospodinu. Velikost daru se tu neměří tím, kolik jsme dali – ale kolik nám zůstalo. Ježíš nás tím nechce dojímat. Ale to, co tady pověděl, jak ten dar okomentoval – míří jinam. Dar vdovy, na rozdíl od darů všech ostatních, ukazuje na totální nasazení pro Boží věc. Ježíš hledí na chudou vdovu a vyzdvihuje ji jako tu, která dává všechno své, celý život. A říká to a dělá s důvěrou, že když On sám dává všechno, když svou lásku k Bohu a Boží lásku k člověku dosvědčuje celým životem, je to nasazení, které do světa lidí přináší nezměrné bohatství Božího království.
Dar celého života je zvláštní dar. Nic nám nezůstane. Navíc, tváří v tvář velikosti bídy celého světa se nasazení jednoho člověka, byť by dal celý svůj život, může jevit stejně neúčinné, stejně málo, jako ty dvě mince mezi těmi stovkami a tisícovkami, co dávali ostatní. Z určitého pohledu to tak je.
Evangelní text nás vyzývá k tomu, abychom se dívali na dnešní příběh vdovy jako příklad veliké víry. Stejně jako Kristus samotný přišel ukazovat na cestu k Otci. Dar Ježíšova života od narození po kříž vždycky znova některým, ba mnohým připadal a připadá neúčinně málo. Za všechny mluví pokušitel, který Ježíšovi ukazuje slávu a moc království světa, a nabízí: Toto všechno ti dám, potřebuješ to! Na cestě jediného, který jde proti všem, nic nezmůžeš. Ježíš to odmítl, a vydal se trnitou a nezajištěnou cestou, na které nasazuje sám sebe, na které dává ze svého.
My tenhle Ježíšův dar přijímáme, neboť obětoval život, abychom získali mnoho. Znovu zpíváme „z milosti tak hojné, štědře prokázané“. Ano, víra v Krista by nás měla vyvádět z naší bídy, z bídy lhostejnosti a nespravedlnosti. Proto smíme Kristovy dary s nasazením přijímat – a také s podobným nasazením rozdávat všem kolem nás. Amen.
Phanuel Osweto 7. listopadu 2021