Den odpočinutí Hospodina

První čtení: Izajáš 58, 9b–14 Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne. Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům. Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v Hospodinu „a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit.“ Tak promluvila Hospodinova ústa.

Druhé čtení: Židům 12, 18–29 Nestanuli jste jako Izrael před tím, co je hmatatelné: před hořícím ohněm, temnotou, mrákotou, bouří, zvukem polnice a před hlasem Božích slov, při němž posluchači prosili, aby toho byli ušetřeni. Nemohli totiž snést slova výstrahy: ›Dotkne-li se i jen zvíře té hory, bude ukamenováno.‹ Pohled na to, co viděli, byl tak hrozný, že Mojžíš řekl: ›Třesu se hrůzou a děsem.‹ Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova. Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příkazů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe. Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: ›Ještě jednou otřesu nejen zemí, nýbrž i nebem.‹ Těmito slovy naznačuje, že otřese vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné. Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť náš Bůh je oheň stravující.

Evangelium: Mk 3, 1–6 Vešel opět do synagógy; a byl tam člověk s odumřelou rukou. Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali. On řekl tomu člověku s odumřelou rukou: „Vstaň a pojď doprostřed!“ Pak se jich zeptal: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: „Zvedni ruku!“ Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá. Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.

Pokoj Vám, sestry a bratři, pokoj Vám, drazí přátelé!

Den odpočinku je ve Starém zákoně pevně spjat se sobotou jako sedmým dnem týdne, kdy Hospodin dokončil své stvořitelské dílo, a tento den požehnal a posvětil. Den odpočinku je i součástí smlouvy mezi člověkem a Bohem, součástí Desatera, jež mělo být pro Izrael návodem, jak dobře žít v nové zemi, kterou dostali od Hospodina, svého Boha. Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.

V prvním čtení jsme slyšeli, jak má takový den vypadat: máme upustit od svých pochůzek, cest, od prosazování svých zálib, nemáme vést plané řeči. Tento den máme slavit, má být pro nás dnem svatým, přeslavným, a pak teprve nalezneme rozkoš v Hospodinu. Ze sedmi dnů stvoření je jen tento den vyhlášen za svatý, ne některý ze šesti předchozích, ale pouze ten sedmý. Možná by se nám v naší pýše líbilo, kdyby byl za svatý vyhlášen den, kdy Bůh stvořil člověka, vždyť jsme Jeho obrazem, ale možná právě pro naši pýchu tomu tak není a musí nám stačit Hospodinovo požehnání, ve kterém se nám teprve dostává síly ke svatosti, které ale můžeme dosáhnout jen skrze Boha, sami to nedokážeme.

Sedmý den Bůh oddělil k obecenství Boha s člověkem, pro Sebe a člověka. Tento den má být naplněn něčím jiným, vztahem, který má přesah až za hranice našich životů a na který nemáme mnohdy kvůli práci dostatek času a sil. Tento den má být naplněn samotným Bohem. Jde o den, v jehož středu nemáme být my, ale Bůh. Máme slavit Jeho odpočinutí, máme si připomínat Boží slovo, Jeho mocné činy, Jeho lásku a milosrdenství k nám, ke stvoření. A kde jinde lze nejlépe slavit než ve společenství křesťanů, ve sborech při bohoslužbě, mezi svými.

Hospodin viděl, že dílo, které stvořil, bylo dobré, a sedmého dne přestal konat. Těmito sedmi dny, šesti pracovními a jedním dnem odpočinku, Bůh do našich životů vkládá určitý řád, podle kterého máme žít. Dalo by se říci, že naše srdce získávají tímto řádem společný rytmus, kdy v bušení našeho srdce můžeme cítit srdce samého Boha, jsme Jeho součástí a víme, že Hospodin je náš Bůh. Neodvracejme se proto od Toho, který mluví z nebe, a služme Bohu tak, jak se Jemu líbí, s bázní a úctou.

Ale i den odpočinku se nám může stát kamenem úrazu tak jako zbožným Židům, kteří svá přikázání povýšili nad přikázání Boží. Sobotu upřednostňovali před vztahem k Bohu, a tím se pro ně stal den odpočinku natolik svazujícím, že pozbyl svého původního významu. Není svaté jako svaté, na to upozorňoval Ježíš, když se ptal farizeů, zda je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit? Ale oni mlčeli. Ano mlčeli, protože přes nánosy jejich tradice už neznali odpověď, jejich srdce byla kamenná. Ježíš, který ale koná přímo ve jménu svého nebeského Otce, ví, že konání dobrého je v sobotu povoleno, protože dobré je ve stejné harmonii s Bohem. Bůh je dobro a celé Jeho stvoření má být také dobré, natolik nám Hospodin důvěřuje. Ale tradiční zbožnost farizeů, která byla stále více a více zpřísňována příkazy a zákazy, postupně a snad i nevědomky vytlačila dobro ze svého středu. I když byli zbožní, jejich víra byla prázdná, bez Boha. Chtěli se snad natolik odlišovat od pohanů, anebo tolik toužili být skutečně svatí, tak moc se snažili, až o svoji výjimečnost přišli? Koho vlastně oslavovali v sobotu, opravdu oslavovali Boha?

Obsahem dne odpočinutí má ale být jen a jen Bůh budící milosrdenství, a kdo tak činí, je nevinný před zákonem. Vždyť jsme četli: Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne. Bůh nás stvořil, pečuje o nás, to On v nás probouzí milosrdenství, s Ním se nám dostává pokoje. Buďme Mu proto vděčni za to, že se nám v nejisté době dostává neotřesitelného království. Celým světem může otřást, ale to, co je, co žije v Bohu, zůstane neotřesitelné. A toto dobré, neotřesitelné jsme my přijali v Ježíši Kristu, v Synu Božím, který vstal z mrtvých prvního dne po sobotě. A prvního dne řekl Bůh „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Neboť Bůh, který řekl „ZE TMY AŤ ZAZÁŘÍ SVĚTLO“ osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Ježíše Krista, (2 K 4, 6) Amen.


Zdeňka Chaloupková 21. srpna 2022

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..