První čtení: Skutky 11, 1–18 O tom, že i pohané přijali slovo Boží, dověděli se apoštolové a bratří v Judsku. Když přišel Petr do Jeruzaléma, začali mu bratří židovského původu vyčítat: „Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl s nimi!“ A tak jim to Petr začal po pořádku vysvětlovat: „Byl jsem v městě Joppe a právě jsem se modlil, když jsem ve vytržení mysli měl vidění: Cosi se snáší dolů a podobá se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy z nebe; zastavila se právě u mne. Když jsem se do ní pozorně podíval, uviděl jsem tam nejrůznější zvířata i divokou zvěř, plazy a ptáky. Uslyšel jsem hlas, který mi řekl: `Vstaň, Petře, zabíjej a jez!´ Odpověděl jsem: `To ne, Pane! Ještě nikdy nevešlo do mých úst nic, co poskvrňuje a znečišťuje.´ Ale hlas z nebe promluvil znovu: `Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.´ To se opakovalo třikrát a vše bylo opět vyzdviženo do nebe. A právě v tu chvíli se zastavili před domem, kde jsme bydleli, tři muži, poslaní ke mně z Cesareje. Duch mi řekl, abych bez rozpaků šel s nimi. Se mnou se vydalo na cestu i těchto šest bratří a všichni jsme vstoupili do Kornéliova domu. On nám vypravoval, jak se mu v jeho domě zjevil anděl a řekl mu: `Pošli někoho do Joppe a pozvi k sobě Šimona, kterému říkají Petr. Co on ti poví, přinese spásu tobě i tvé rodině.´ Když jsem k nim začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás. Tu jsem si vzpomněl na to, co řekl Pán: `Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.´ Jestliže tedy jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, jak jsem já v tom mohl Bohu bránit?“ – Po těch slovech bratří už nic nenamítali, ale velebili Boha: „Tak i pohany povolal Bůh k pokání, aby dosáhli života!“
Druhé čtení: Zjevení 21, 1–6 A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.
Evangelium: Jan 13, 31–35 Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: „Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm; Bůh jej také oslaví v sobě a oslaví jej hned. Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete. Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“
Sestry a bratři,
ve dvou textech, které jsme dnes slyšeli, zaznělo slovo, které značně ovlivňuje celý jejich význam: jedná se o přídavné jméno „nový“. Pisatel Knihy zjevení říká: Viděl jsem nové nebe a novou zemi… Viděl jsem také nový Jeruzalém… V tomtéž čtení slyšíme také Boží hlas, který říká: „Hle – všechno tvořím nové!“ A konečně Ježíš v evangeliu říká: „Nové přikázání vám dávám.“
Toto zvěstování k nám přichází v souvislosti s velikonočními událostmi, abychom pochopili, že je to právě Kristová oběť, z níž vychází všechno nové. Je to „nová“ událost, která dává příležitost všem věcem, aby se obnovily: Kristus byl vzkříšen z mrtvých, proto i my kráčíme k novému životu. V čem však spočívá a kde se projevuje tato novost? Musíme začít u evangelia. Ježíš říká: „Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jako já jsem miloval vás, í vy se milujte navzájem.“ Tou novostí je tedy láska!
Proč ale označuje Ježíš jako nové přikázání to, které bylo známé již ve Starém zákoně, a proč ho na jiném místě (Jan 15, 12) nazývá jako „své“ přikázání? Odpověď je následující: protože až teď, v době Jeho přítomnosti, se stalo toto přikázání možné. Dříve, i když existovalo, bylo pouhou teorií, abstraktním ideálem. Nyní se z něj stalo něco naprosto nového. Jistěže i před Kristem žili lidé, kteří se vzájemně milovali, byli mezi nimi rodiče, přátelé a spojenci.
Podle slova našeho Pána je však nyní zapotřebí jít dál: milovat ty, kdo nás pronásledují, milovat nepřátele, ty, kdo nás nezdraví a nemilují. Milovat tedy bratra kvůli němu samotnému, a ne kvůli tomu, čím by pro mě mohl být užitečný. Právě ono slovo „bližní“ naprosto změnilo svůj obsah. Jeho význam se začal vztahovat nejen k těm, kteří jsou nám blízcí, ale také ke všem lidem, ke kterým se my můžeme „přiblížit“ (srov. Sk 11, 1–18). Apoštol Petr mohl díky tomuto novému zjevení kázat evangelium Korneliovi a jeho domu, i když ostatní apoštolově to zpočátku vůbec nepochopili.
Kristovo „nové“ přikázání je tudíž nové svým obsahem; ještě více však tím, že jeho možnosti jsou nové. Teprve teď je možné milovat se jako bratři a sestry, a to proto, že On nás miloval. Všechno je ukryto právě v tom. Syn Boží přinesl toto nové sémě, které se ztratilo z povrchu zemského spolu s hříchem, a tím novým je právě láska. Neboť tak Bůh miloval svět… (Jan 3, 16), a proto se také my máme navzájem milovat (1 Jan 4, 11).
Náš Pán Kristus žil touto láskou až do těch posledních, naprosto nepředstavitelných a nemyslitelných důsledků: miloval nás takové, jací jsme, jako první, před svým Otcem se s námi naprosto ztotožnil, odpustil nám a nakonec za nás zemřel. Miloval nás skutečně tak, že „projevil svou velkorysou lásku až do krajnosti“ (Jan 13, 1). „Krajnost“ v tomto případě neznamená pouze konec života, ale zároveň krajní mez možného, totální vydání a naprosté dokonání, které slyšíme na kříži ve slovech: Dokonáno jest! (Jan 19, 30).
Díky této své lásce nás Ježíš vykoupil; učinil z nás své bratry a děti stejného Otce. Od tohoto okamžiku je v nás něco, pro co můžeme a musíme být milováni; v každém člověku se nachází něco, kvůli čemu ho můžeme a musíme milovat. Svou láskou nás Ježíš vlastně učinil láskyhodnými, těmi, kdo jsou hodni milování – jedni v očích druhých. Existuje jeden důvod, kvůli kterému může a musí být milován každý člověk, i ten v životě nejvíce kompromitovaný: tím důvodem je Boží láska k němu samotnému a Boží vůle usilující o jeho spásu. Důvod tedy není nijak nahodilý. Není jím krása, sympatie, mládí, ale „nová“ skutečnost stvořená Kristem. Apoštol Jan o tom jinde mluví, když píše: Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. J 1, 8
Kristovo přikázání je „nové“ také z jiného důvodu: protože obnovuje nás! Je nové, protože může obnovit tvář země, může proměnit lidské vztahy. Představme si, jak by vypadal náš svět, kdyby všichni přijali toto Kristovo přikázání. Kristus nám dal nové přikázání, abychom se vzájemně milovali, stejně jako On nás miloval. Právě taková láska nás proměňuje a obnovuje, dělá z nás nové lidi, dědice nového zákona, pěvce nové písně. Právě tato láska obnovuje národy a shromažďuje celé lidské pokolení rozptýlené všude po zemi, aby z něho učinilo nový lid, Boží děti.
V Knize zjevení nám Jan představil ideální obraz tohoto společenství, zrozeného z velikonoční události: je to nový Jeruzalém, lidstvo sjednocené slovem a obětí Krista, utvořené z živých kamenů, které jsou vzájemně mezi sebou propojeny poutem lásky, i když se od sebe různě liší. Jan vidí ty nejkrásnější obrazy, jako například obraz nevěsty v den její svatby. Bůh bydlí uprostřed nich, osuší každou slzu; není tam už pláč ani nářek a všichni zpívají „novou píseň“ (srov. Zj 5, 9). Bůh sám vyhlásí dokonanou novost všech věcí slovy, která jsme připomněli: „Hle – všechno tvořím nové!“.
Před tímto obrazem stojíme dnes i my. My nemůžeme dělat nic jiného, než ho postavit ke srovnání s obrazem našeho skutečného života. Ano, Kristus před dvěma tisíci lety vyhlásil nové přikázání, které jsme mohli dnes slyšet. V našem pozemském životě víme, že ještě není slyšet nová píseň lásky, ale do uší nám stále zní stará píseň zbraní, nenávisti a násilí. Zní tu ještě tolik nářků, soužení, smutku, a tak silně je slyšet i hlas smrti v našem světě. V očích lidí je ještě tolik slz, a téměř všechny jsou vyvolané nedostatkem lásky nebo zrazením lásky.
Ve víře a naději však nesmíme panikařit, nesmíme žít jako by se Kristus mýlil, když považoval za možnou novou existenci, kterou je láska. Nesmíme upadnout do pokušení a říkat to, co někteří věřící lidé začali prohlašovat několik desetiletí po Kristově smrti, když Jeho opětovný příchod stále nepřicházel: „ Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření!“ (2 Petr 3, 4). Rozdíl ale existuje, a je skutečně velký: my již nyní víme, jak by mohl vypadat život v lidské komunitě, kdybychom se milovali, a proto Kristus nám dal Své slovo. Tato možnost nás vede k tomu, abychom se nevzdali a bojovali za lepší svět, a to především s vědomím, že jsme Boží děti, které mají lásku prokázat všem. Amen.
Kázání 19. května 2019 Phanuel Osweto