První čtení z Písma: Genesis 12, 1-4a I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.
Druhé čtení z Písma: Římanům 4, 1-5.13-17 Co tedy řekneme o Abrahamovi, našem tělesném praotci? Čeho dosáhl? Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit – ale ne před Bohem! Co říká Písmo? „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry. Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: „ustanovil jsem tě za otce mnohých národů“. Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.
Evangelium: Lukáš 9, 57-62 Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“
Pokoj Vám, sestry a bratři, pokoj Vám, drazí přátelé!
V prvním čtení Hospodin oslovuje Abrama: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu“, nic víc. Není zde řečeno, o jakou zemi má jít, ani jakým směrem se má vydat, neví, jak dlouho půjde, zdali jde do země, kde vládne mír, anebo bude muset bojovat o holý život. Abram opouští svoji zemi, své rodiště, svého otce a vydává se na nejistou a nezajištěnou cestu. Ve svých 75 letech začíná zcela znovu jen s důvěrou v Hospodina. Dalo by se říci, že věk zde není tím podstatným, ale ukazuje nám, že k obrácení může dojít kdykoliv, i když si myslíme, že vše, celý život je již za námi.
Abram vyslyšel Hospodinovo volání „Následuj mne,“ otevřel Mu své srdce a nechal Jej přebývat ve svém nitru. Jak mocně musel být zasažen Hospodinem, když je ochoten se po tomto setkání vzdát svého dědictví po otci, které jistě nebylo malé, a stát se dědicem Božího zaslíbení. Abram opustil své dřívější bohy, a to pro jediného Boha, pro Boha živého a milujícího, protože jedině On je schopen probudit takovou víru, že jsme ochotni všeho nechat a jít za Ním. Jakoby Abram po setkání s Hospodinem vymazal celý svůj dosavadní život, jakoby došlo ke změně jeho identity. V poslušnosti a důvěře opustil svoji zemi, rodiště i vše, co jej pojilo s minulostí, neohlížel se zpět, ale stal se poutníkem na cestě do země zaslíbené, do země, o které nic nevěděl. Před tváří Toho, v nějž uvěřil, před Bohem, Stvořitelem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není, se stal otcem nás všech. Stal se otcem velikého putujícího národa, jehož středem, bijícím srdcem je a vždy bude sám Hospodin.
I nás tento živý Bůh oslovil, a my odpověděli slovy evangelia: „Budu Tě následovat kamkoli půjdeš,“ a tak jsme stejně jako Abram jen pouhými poutníky na tomto světě, poutníky z Boží milosti. Nemusíme sice opouštět naše bydliště, tak jako Abram, i když někdy také, ale co jako poutníci opustit máme, je náš starý způsob života. Vše, co je staré, vede k záhubě, chceme-li ale žít, musíme se narodit znovu, přijmout nový způsob života, v tom je naše naděje. Každý z nás je zatížený svojí minulostí a jen on ví, co musí opustit, aby se znovu zrodil. Pro někoho je tím starým například alkohol, někdo se povyšuje nad jiné, jiný zase podceňuje, někdo ubližuje a jiný je tím týraným. Jeden druhému do srdce nevidíme. To, co nás tíží a tlačí k zemi, ví jen Bůh a dotyčný. Mnohdy je naše minulost natolik bolestná, že jí nedokážeme vypovědět jinému, i když velmi blízkému člověku. Zde pomůže jen Bůh, který nás zná, chápe, odpouští, a který vyslyší naše modlitby.
S Abramem vstupujeme do osobního prostoru Boha a On vstupuje do toho našeho, zde už není můj Bůh, nebo tvůj Bůh, ale jenom Bůh. Bůh, který je vším, který vyplňuje a sjednocuje veškerý prostor i čas, a který ve své lásce k nám šel ještě dál, stal se člověkem, ponížil se, přemohl smrt, jen abychom my živi byli. Ve svém Synu Ježíši Kristu se Bůh ztotožnil a stále ztotožňuje s každým z nás. Vyslyšeli-li jsme i my Ježíšovo „Následuj mne,“ neohlížejme se zpět, vždyť v Kristu už není minulost, ale jen přítomnost Boží, v níž jsme stále živí.
A tomuto životu, našemu putování s Kristem, Bůh žehná. Snažme se stejně jako Kristus chápat druhé a neodsuzovat je, jděme a učme se, co to je být milosrdný. Staňme se požehnáním pro své bližní, pro naše sestry a bratry. Jedině tak dojde i k naplnění zaslíbení, dané Abramovi: Učiním tě velikým národem. I na nás záleží, jak velikým tento národ bude. Dostalo se nám té výsady, že jsme se setkali s živým Bohem, jsme součástí Boží přítomnosti, žijeme v Bohu a Bůh v nás. I mnozí další se s Ním setkali, ale zatím nepochopili, nemajíce víru, zatíženi minulostí jsou jak ovce bez pastýře. My ale pastýře známe a známe jeho slova, kterými nás povolal „Následuj mne,“ a všude zvěstuj království Boží. Jsme těmi, kteří mají hlásat evangelium, zasévat slovo do dobré země, přinášet Kristův pokoj a budovat novou zemi, království Boží, které je jak hořčičné zrno, je menší než všechna semena na zemi, ale když vzejde, vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu. Staňme se i my pro ostatní tím stínem, ať mohou usednout, odpočinout si, nabrat nových sil, zažít pocit přijetí, dojít poznání, a poštěstí-li se nám, snad se v našem stínu i oni setkají s živým Bohem a rozšíří tak Jeho požehnání. Jsme-li Jeho služebníky, snažme se učinit tuto zemi naším konáním vhodnou pro život velikého národa.
Postní doba je právě tou dobou, kdy se nad našim putováním zde na zemi máme zamyslet. Putujeme správným směrem, tedy chodíme s Bohem, dáváme dostatečný stín svému okolí, anebo jen stojíme na slunci a nevíme, kterou cestou se dát? Myslíme naši víru vážně, jsme ochotni žít vírou? Opravdu jsme již opustili starý způsob života, anebo v něm, i když nevědomky, stále setrváváme a nejsme ochotni podívat se pravdě do očí, a tak dobrovolně setrváváme ve hříchu, ve lži?
V Abramovi jsme byli všichni povoláni bez výjimek, zde nám nepomůže osvobození ze zdravotních důvodů, neboť všichni se máme podílet na díle Božím, na budování velikého národa. Jestliže jsme v Abramovi povoláni, pak v Ježíši Kristu dochází ke změně naší dosavadní identity, a to pouhou milostí Boží. Vyjděme tedy s důvěrou na cestu, která není a nebude snadná, na cestu poutníků do země zaslíbené, na cestu pokání, neboť jen tak budeme moci být jednou spolu s Kristem i vyvýšeni. K tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.
Zdeňka Chaloupková 5. března 2023