První čtení: Izajáš 53, 4–9 Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.
Druhé čtení: Efezským 2, 13–20 Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.
Evangelium: Jan 20, 19–22 Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.
Na začátku dnešního příběhu je strach. Učedníci se bojí a ze strachu se zavřou před okolním světem. V Bibli se píše o spoustě věcí a mnohým z nich přes propast času vůbec nerozumíme. Když však Bible hovoří o strachu, dobře víme, o čem je řeč. Se strachem se potýká každý z nás. Strach nepatří jenom do dětství. I velcí lidé mají své obavy. Jako dospělí, velcí lidé máme také přiměřeně velké a dospělé strachy. Učedníci se báli svého okolí. Báli se většinové společnosti, neboť oni se uprostřed většiny hlásili k menšinovému názoru. Hlásili se ke Kristu Ježíši, který byl před pár dny zatčen a popraven. Žádný div, že v učednících panuje strach. Právem se bojí. Bojí se o sebe.
Rozumíme tomu, že ten den byl velmi významný pro každého žida. Byl to den, kdy se shromáždili lidé v chrámu se svými snopy obilí, oslavili svátek prvního ovoce a děkovali Pánu za svou úrodu. Tam na schodech chrámu kněží vzali každý snop, mávali a vlnili s ním před Hospodinem, věnujíce mu tak úrodu, která bude následovat. Byl to tehdy slib a oslava toho života, který má teprve přijít.
Ale myšlenky učedníků v Horním pokoji nejsou vztaženy k událostem, které zaujaly místo v chrámu, ale spíš k prázdné hrobce mimo město. Slyšeli líčení událostí od Marie, ale nejsou si jisti, jak se k tomu mají postavit. Dohady mezi lidmi se šíří. Mohla se Marie pomýlit? Jak si může být jistá, že šlo o Ježíše? Možná to byl podvod. Koneckonců, Ježíšův obličej byl rozbit tak, že ho jen těžko někdo mohl rozpoznat. A pak je ve hře otázka prázdné hrobky. Kdo mohl odvalit od vstupu ten velký kámen? A kam se vlastně poděli ti římští vojáci, kteří hrobku strážili? Co se tam skutečně stalo?
Najednou se ale objeví Ježíš přímo mezi nimi! Oddíl, který čteme, nám neříká, jak dokázal vstoupit skrze zamknuté dveře. Čteme jen, že Ho viděli stát uprostřed nich. Významným faktem nicméně je, ne to, jak se dostal do místnosti, ale že Kristus znovu žije.
Sláva Vzkříšenému Pánu, velkému Vítězi nad smrtí a světem temnoty. Jeho proměna ze smrti k životu je to, co nás dnes ráno utěšuje. On utěšil své vystrašené učedníky, když jim řekl: „Pokoj Vám“. V jejich znepokojení to bylo opravdu ohromující, zvlášť v okamžiku, kdy rozhodně neočekávali pokoj, ale jen římské vojáky. I my nesmíme dnes tato krásná slova přeslechnout. Ano, někdy je strach tak veliký, že nám ani neumožní pořádně uslyšet slova povzbuzení. Poselství Vzkříšeného Krista přináší pokoj do ztrápeného srdce. Bez ohledu na to, jaké jsou vnější okolnosti, vždy, když Pána zcela a úplně přijmeme do svého života, vždy může nastat vnitřní změna. I dnes Kristus říká pokoj vám, vám, kteří pořád a nutně potřebujete Kristův pokoj.
Dnes nás chce Kristus naplnit svým pokojem. Tím také otevírá před námi nové vyhlídky, životní šance a také příležitosti ke konání Božího díla pro Jeho přicházející království nebeské. Vzkříšený Pán svým pokojem posiluje nejen učedníky, ale všechny věřící, a skrz svůj návrat ve vzkříšeném těle nám dává důkaz, který nemůže být vyvrácený.
Když jim to řekl, ukázal jim ruce a bok a učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Učedníci nepotřebovali žádný důkaz, že je naživu. Mluvil a procházel se mezi nimi, všem bylo naprosto zjevné, že je naživu. To, co se snaží vyložit a prokázat, je to, že je ten samý, který byl potvrzen mrtev. Má jako svědectví na rukou jizvy od hřebů a zranění na boku.
Tyto znaky na Kristově těle také nesou svědectví Jeho lásky k nám, jsou to zanechané stopy po Jeho oběti – ty byly udělány pro nás. V knize proroka Izajáše čteme, že Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Iz 53.4–5
Ano, v Něm jsme uzdraveni. Ale jaké jsou stopy a znamení naší lásky ke Kristu? Kde jsou znamení naší náklonnosti a oddanosti vůči Němu? V jakých ohledech se náš život změnil? Věřím, že právě zodpovídáním si těchto otázek se dostáváme k hlubšímu významu našeho spasení a našeho vztahu se vzkříšeným Kristem.
Kristův pozdrav „Pokoj vám“ je pozvání pro všechny, kdo chtějí nalézt pokoj v Bohu a navázat nové, trvalé vztahy v lidské rodině i celém tvorstvu. Onen pokoj nám připomínají i slova apoštola Pavla, když píše ve svém listu Efezským: V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. Ef 2, 14–20.
Sestry a bratři, velikonoční ráno svítí i pro nás. Už žádná překážka ani žádný hřích nás nemůžou od našeho Boha odloučit. Radujme se, že i dnes Kristův pokoj naplní srdce každého z nás. Kéž nyní se zapojíme i my do Jeho poslání, abychom přinášeli celému světu pokoj, uzdravení a odpuštění. Amen.
Kázání na Hod Boží velikonoční 21. dubna 2019 Phanuel Osweto