První čtení: Kazatel 3, 10–13 Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.
Druhé čtení: Římanům 7, 15–25a Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!
Evangelium: Matouš 11, 16–19.25–30 Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: `Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.´ Přišel Jan, nejedl, nepil – a říkají: `Je posedlý.´ Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´ Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky.“ V ten čas řekl Ježíš: „Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“
Pokoj vám, sestry a bratři!
Jedna jednoduchá věta, kterou člověk často vyslovuje, když se mu v životě nedaří, je, že „život je těžký“. Ano, my pochopíme, že život je těžký, když začneme počítat všechno, co musíme v životě řešit, kolik starostí máme, ať jsou to starosti kolem práce, rodiny, vztahu či ve společnosti. A když se nad tím zamýšlíme, klidně můžeme také prohlásit: „A kdo to má lehké“? I tehdy, když si myslíme, že vše je OK, nás život může kdykoliv překvapit. Jednoduše řečeno, nevíme, co nás čeká, a bez Pána Boha se nikdy nemůžeme dostatečně připravit na dny před námi.
Problémy a těžkosti jsou v životě spíše pravidlem. Jsme vlastně velmi křehcí tvorové, s omezeným množstvím sil a schopností. A často sami sobě a také sobě navzájem ničíme život, když se domníváme, že musíme toho či onoho dosáhnout, to či ono mít, jinak že nebudeme šťastni.
Břemenem se pro nás stávají vztahy s druhými lidmi, když na ně klademe nesmyslné požadavky, když vyžadujeme, aby naplňovali naše očekávání. Břemenem se pro nás stává život, když žijeme v obavách z budoucnosti. Nebo když se trápíme tím, co jsme v minulosti prožili a už to nezměníme. A to vytváří v našem nitru chaos, takže se stáváme sami sobě břemenem.
Jak z toho ven? Nástrojem k tomu je víra v Boha. Ta nám pomáhá formulovat nebo pochopit, o co v životě vlastně jde, jaký je jeho smysl. Ve Starém zákoně zjistíme, že Židé vlastně hledali odpověď na to, jak žít, když se realita života stává neunesitelnou, když se zdá, že žádná naděje není, že vše končí. K čemu došli? Na to odpovídá výstižně vrcholná výpověď knihy Kazatel: Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. Kazatel 3, 10–13
Kazatel nám říká, že máme být vděční – radovat se. Konat dobro – tedy milovat nezištnou láskou své bližní. Nemít nároky. Je nám toho mnoho dáno. Bůh, který je dárce všeho, nám ze své štědrosti dal víc, než si zasloužíme. Nemáme nic, co bychom nedostali. A máme si toho být vědomi. Máme každý den otevřenou cestu, cestu ke svobodě. Abychom naplno pochopili velikost Boží lásky, přichází Ježíš. A oslovuje nás osvobozující zvěstí – jste obtíženi břemeny? Pojďte ke mně, učte se ode mne a já vám dám odpočinout. Jak to udělá? Ukazuje nám, že nejde jen o dodržování přikázání, ale o lásku.
Lásku k Bohu, která se projevuje vděčností za vše, co máme. A z ní plyne láska k lidem, když si uvědomíme, co vše nám bylo dáno a jak nedokonalí jsme my sami. To si uvědomují zejména ti maličcí. Jsou v Ježíšově zvěsti dáváni do protikladu k moudrým. Tedy do protikladu k těm, kdo si o sobě myslí, že jsou majiteli pravdy, že mají výlučné poznání. Nejde ani tak o tělesnou výšku nebo absenci inteligence. Jde tady o to, že takoví lidé, kteří jsou schopni přijmout osvobození, které Ježíš v evangeliu nabízí, ví i o své nedokonalosti a omezenosti. Tito lidé vědí, jak potřebují odpuštění. Takové lidi zve Ježíš, aby se učili svobodě.
Sestry a bratří, Ježíš nás zve k přijetí jiného jha, než je plnění přikázání, kterými si máme něco zasloužit. V dnešní době bychom to mohli převést na to, že se máme zbavit jha domnělých nároků, které musíme plnit, břemen očekávání, usilování o úspěch. A to jho a břemeno, které na nás Bůh Ježíšovým prostřednictvím chce vložit, je vnímání důvodů k vděčnosti a činění milosrdenství. Na rozdíl od všech těch břemen, která na nás jsou uvrhnuta tímto světem a námi samotnými, nás nemá tížit, strhávat k zemi. Naopak. To je to, co vede k poznání cesty víry. Apoštol Pavel nás ve svém listu upozornil, jak těžký je zápas s hříchem. Někdy dokonce vědomě děláme to, co nechceme, to však není správná cesta ke svobodě a cesta k Bohu.
Ten zápas s hříchem každý známe. Proto nás Kristus oslovuje. Zve nás unavené, obtížené, zmožené k sobě, do svého odpočinku. Nabízí nám využití, prožití tohoto času s Ním samým, s Kristem. A my ten čas můžeme využít. Přijměme Jeho pozvání. Amen.
Phanuel Osweto 5. července 2020