Máme proměněná srdce?
První čtení: Iz 58, 2–12 Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko. Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.‘ Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“ Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům.
Druhé čtení: Ga 6, 2–9 Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu. Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas.
Evangelium: Mt 25, 31–45 Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě. Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti? On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili. A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“
Pokoj Vám, sestry a bratři, pokoj Vám, drazí přátelé!
Naše dnešní první čtení začíná slovy: „Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko.“
Izraelité nechápou, proč je jejich Bůh daleko, vždyť se přeci snaží žít podle Tóry, podle slov Božích. Dodržují půst, žijí podle Zákona, tradice, ale Bůh je i přesto neslyší. Chtějí mít Boha blízko, ale je daleko. Věří v Boha živého, ale jejich národ přesto umírá. Ptají se tedy Izajáše a skrze něj se jim dostává odpovědi. Izajáš hovoří s Bohem za celé nemocné společenství, které i přes vysídlení do Babylónu, ztrátu své vlastní země, stále věří, ale vykládají si Zákon podle svého, v domnění, že jednají správně. Až prorok jim na jejich dotazování odkrývá Boží slova: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Iz 55, 8–9)
Co tedy mají udělat, aby je Bůh vyslyšel? Co je vlastně myšleno opravdovým půstem, dodržováním Božího zákona? Odpověď známe: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít, lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší. Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi. Hospodin chce po svém lidu proměnu jejich srdcí a dává jim k tomu vhodnou příležitost. Nezavrhl je, chce, aby využili situace, ve které se ocitli, jako šance na změnu, aby našli ve svých srdcích kuráž, aby poznali, že změny lze dosáhnout. Odstraníte-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budete-li štědří k hladovému a nasytíte-li ztrápeného. Tehdy jim Hospodin odpoví „Tu jsem.“ Tehdy dosáhnou změny, jejich srdce se přerodí a vzejde v temnotě světlo a soumrak bude jak poledne.
Izraelité nechtěli vidět realitu a zaštiťovali se dodržováním Zákona. Rozumově měli vše dokonale promyšlené. My budeme dodržovat zákon, a Ty nám budeš žehnat, něco za něco, ale co jejich srdce. Bůh po nich nechce poslušnost podle rozumu, ale podle srdce, a tomu je chce také naučit. Chce je naučit odpovědnosti za společenství, kterého jsou součástí. Bůh nám představuje specifický kosmologický systém, založený na sociální provázanosti. Společenství je silné ne podle nejsilnějšího, ale podle nejslabšího člena. A k tomu, aby byl i ten nejslabší silnějším, a tím i celá společnost mohla sílit a růst, mohou pomoci právě ti, kteří jsou již nyní silnější. Bůh chce silné společenství, na kterém se může oslavit. V Izraeli, v prvorozeném Synu je spása pro celý svět. Na nich nám Bůh ukazuje, jak se k Němu můžeme přiblížit. V pomoci bližním hledejme naději pro každého z nás.
Jestliže jsou pro nás ale lidé pouze prostředek k výdělku a hodnotu daru vybíráme podle toho, jak se nám naše investice vrátí, jaký vztah budeme mít a máme k Bohu? Budeme se postit, protože za to očekáváme požehnání, anebo pro čistotu našeho vztahu s Bohem?
Vzpomeňme na příběh Lazara a boháče. Za svého života boháč Lazara nepotřeboval, byl na něm finančně i společensky nezávislý. Zato Lazar, nejchudší z nejchudších, nemocný, plný vředů, bezbranný, by byl rád za kousek chleba. Nakonec oba umřeli a role se obrátily. Jaké bude jednou Boží království, co když je již nyní mezi námi, jsme schopni si takovou situaci vůbec připustit? Zkusme se nad tím zamyslet, chtěli bychom takové Boží království? Víme jistě, že právě ti, kteří jsou za života nejvíce opomíjení, se za nás nebudou přimlouvat? Jednou se budeme zpovídat, každý sám za sebe, za své činy. A až se zeptáme našeho Pána, kdy jsme Tě viděli nemocného nebo ve vězení a přišli jsme za Tebou? Jak nám náš Král odpoví. Budeme se mít čím chlubit?
Štědrost nemůžeme chápat jako investici. Štědrost je ve své podstatě prostá, založená na čisté lásce. Štědrost je láska k bližnímu, jde o přeměnu našich srdcí. Původ slova štědrost je z latinského „caritas“, překládáno do řečtiny jako nám známé slovo „agapé“. Agapé, ta nejvyšší mezi lidmi nedostupná láska, které je schopen jen Bůh. Láska, ve které se k nám Bůh přiznal ve svém Synu. Láska mezi Otcem a Synem. Bůh k nám byl štědrý a stále je. Ve své lásce, štědrosti se o nás Hospodin stará, vyučuje nás, dává se nám poznat, dává nám nové naděje a možnosti v podobě osobních i společenských krizí. Ano, láska je schopna konat změny. Vystupme ze své bubliny, otevřeme dveře a hledejme cestu k druhým. Zasévejme pro Ducha, neboť věříme-li v život věčný, nemáme tedy tak i žít? Nejenom pro tento svět, ale už pro život věčný. Jestliže v nás přebývá Duch Toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak Ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i naše smrtelná těla Duchem, který v nás přebývá. (volně Ř 8, 11) Bůh je nám nablízku pořád, obživuje naše smrtelná těla, to jen my si budujeme zdi, propasti, zavíráme dveře mezi námi a lidmi, mezi námi a Bohem. Ale stejně jako naše víra i štědrost musí být živá, žitá tlukoucím srdcem, protože stejně jako víra je rozumu nedostupná. Dojde-li k této změně, k tomuto poznání, teprve potom nám rozum napoví, kde a jak můžeme pomoci. Amen.
Zdeňka Chaloupková 20. února 2022