Žalm 122, 1-2 Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!
První čtení: Izajáš 42, 1-4 Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.
Druhé čtení: Římanům 6, 1- 6 Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít? Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.
Evangelium: Mt. 3, 1-6, 11,13-17 Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: `Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!´ Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. „Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“ Tu mu již Jan nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
Milé sestry, milí bratři,
je to radost, že jsme dnes v domě Páně, když Bůh přidává nové lidi do své církve. Dnes máme společně jedinečnou příležitost obnovit své křestní sliby, protože budeme svědky křtu našeho bratra Pavla Koláře. Vítám ho do společenství Božího lidu. Vítám též jeho rodinu a vás, kteří budete svědky jeho křtu.
Naše životy jsou svědectvím o Boží lásce, ze které jsme se narodili a ve které zůstáváme. Obraz té lásky je zjevený a zpřítomněný v lásce Ježíše Krista. Ta láska nás dnes spojuje, a máme přiležitost se opět zamýšlet nad významem křtu. Vždyť křest je jedním ze sedmi svátostných obřadů – křest, biřmování, pokání, večeře Páně, manželství, útěcha nemocných a kněžství. Je to vlastně první svátost, která předchází všechny ostatní. Vždyť Ježíš vyslal apoštoly jednak kázat a učit, ale také křtít (Mt 28,19–20).
Křtem se člověk stává křesťanem. Do Kristovy církve se dostáváme přijetím křtu. Do konkrétní organizované církve vstupujeme jako její členové tehdy, když v ní přijmeme svátost křtu anebo přistoupíme jako pokřtění v jiné církvi. Ale křest se nemá opakovat, je jedinečný, jeden, jak jsme zpívali dnes ve známé písni: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest pojí nás …“ (Zpěvník CČSH č. 335).
Jenomže i svátost křtu se pro někoho může stát něčím formálním, čemu nepřikládá zvláštní význam. Je pak jenom jedním z mnoha nedodržených slibů, zvyklost z minulosti, na kterou jsme zapomněli a svým myšlením a stylem života odporujícím křesťanským zásadám ji můžeme podhodnocovat.
Vraťme se však naším pohledem k Jordánu. Ti, kteří přicházeli za Janem, museli svůj křest velmi intenzívně prožívat. Křest má z hlediska biblického pozadí mnohovrstevnou symboliku, jakou je záchrana stvoření po potopě, nová cesta Izraelců mořem z otroctví ke svobodě, výhled k nové Bohem darované zemi po přejití Jordánu. Především to bylo v době Jana Křtitele spojeno s touhou po novém lepším životě, který může člověku i celému lidstvu darovat jen Bůh sám.
Ale byli i ti , kteří to brali jen jako povrchní, vnější a chvilkovou záležitost, aniž by se Janovo naléhavé poselství dotklo jejich srdcí. Říká nám to něco? Ano, říká nám to, že i taková úžasná skutečnost jakou je křest, kterým nám Bůh pootvírá dveře do svého království, může být zmarněna.
Křest je důležitá událost v našem životě, ať jsme byli pokřtěni jako děti, obklopeni láskou blízkých, nebo v dospělosti z našeho vědomého rozhodnutí. Myslíme na toho, kdo nás křtil, který to byl bratr farář nebo sestra farářka, a nechceme je zklamat. Ale důležité má být to, že jsme odpovědní vůči Bohu, vůči Ježíšovi.
On nás bere pod svoji moc a ochranu, když se stáváme jeho učedníky. On je tím, kdo nás křtí, kdo koná v pravém slova smyslu svátost, dotýká se nás svou svatostí a očišťuje celého člověka. My, jako Boží služebníci, konáme jen vnější úkony, ale vnitřní proměny působí Kristus. Jak to věděl i Jan Křtitel, když lidem, které křtil, říkal: „Já vás křtím vodou k pokání, ale ten, který přichází za mnou je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Mt 3, 11).
Křest také není pouhý obřad, ale vyznání definitivního rozchodu s dřívějším životem. To je výzva apoštola Pavla pro nás, vyzývá nás k tomu, abychom žili s Kristem, a ne v hříchu. Ve křtu jsme ztotožnění se smrtí Krista. Co to znamená? Znamená to, že hřích byl zbaven moci a my už hříchu neotročíme.
Prorok Izajáš, který mluví o prorockém poslání, vidí proměnu, kterou přináší život s Kristem. Křtem tedy získává křesťan podíl na Ježíšově prorockém poslání a začleňuje se do Božího lidu, který On sám zakládá. Už samotné jméno „křesťan“, kterým se od tohoto okamžiku má právo označovat, znamená „pomazaný“ nebo „zasvěcený“, a to společně s Kristem.
Izajáš o tom mluví, když vysvětluje, v čem spočívá toto pomazání, přijaté námi od Ježíše: Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo… A jinde prorok Izajáš říká: Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění. (Iz 61, 1).
Křest má tedy pro nás velký význam nejenom svátostný, ale má také hluboký existenční smysl: skrze něj jsme zasvěceni do služby spásy pro druhé, do služby ve všech oblastech našeho života, ať duchovních nebo tělesných. Očekává se od nás rozdíl ve způsobu života. Tento proces můžeme vidět i v tom, že se sám Kristus nechal pokřtít. Potom, než odešel z tohoto světa, nechal nám velmi důležitý vzkaz, který si při křtu připomínáme.
My dnes budeme křtít vodou, víme, že voda myje nejen špínu fyzickou. Voda umývá i špínu duchovní. Voda křtu je znamením milosti Boží. Křtíme sice my lidé druhé lidi, ale činíme tak z pokynu našeho Pána Ježíše Krista, který nám přikázal, abychom šli ke všem národům a získávali Mu učedníky. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. (Mt 28, 19) Není to tedy jen naše lidské jednání, ale Ježíšův příkaz.
Nikdo z nás nemůže tvrdit, že je bez hříchu, ale jen pokud budeme následovat Krista skrze poslušnost, jen tak můžeme pochopit význam spásy. Jak důležité je, že jednáme podle Ježíšova pokynu! Jsem rád, že se za chvíli sám Bůh přizná k bratru Pavlovi. Je to přiležitost pro nás jako sbor děkovat Bohu za Jeho spásné dílo, které trvá napříč generacemi a my jsme toho svědky.
Milý Pavle, dostaneš příležitost, abys mohl být pod vlivem Boží lásky, budeš moci vrůstat do jedné velké Boží rodiny. Kéž nám všem dává Bůh dostatek moudrosti, abychom vedli k víře ty, kteří nám jsou svěřeni, abychom sami sebe stavěli na ten dobrý základ, kterým je Ježíš Kristus, a společně tak tvořili společenství poutníků do Božího království. Amen.
Phanuel Osweto 19. února 2023