První čtení: Jonáš 3, 10–4, 11 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. A neučinil tak. Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k Hospodinu a řekl: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil.“ Hospodin se však otázal: „Je dobře, že tak planeš?“ Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: „Lépe abych umřel, než abych žil.“ Bůh se však Jonáše otázal: „Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?“ Odpověděl: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“ Hospodin řekl: „Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“
Druhé čtení: Filipským 1, 21–30 Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry, abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Ježíši, když k vám opět přijdu. Jenom veďte život hodný Kristova evangelia, abych viděl, až přijdu, nebo nepřijdu-li, abych slyšel, že zakotveni v jednom Duchu vedete jednou myslí zápas ve víře v evangelium a v ničem se nestrachujete protivníků. Jim je to předzvěst zahynutí, vám však spasení, a to od Boha. Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět; vedete týž zápas, jaký jste u mne viděli a o jakém nyní slyšíte.
Evangelium: Matouš 20, 1-16 „Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: `Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.´ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: `Co tu stojíte celý den nečinně?´ Odpověděli mu: `Nikdo nás nenajal.´ On jim řekne: `Jděte i vy na mou vinici.´ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: `Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!´ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: `Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!´ On však odpověděl jednomu z nich: `Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?´ Tak budou poslední první a první poslední.“
Pokoj vám, sestry a bratři! Žít na tomto světě je velký dar a často si uvědomujeme, jak důležitý je život, když je nám zle. Ale také lidi často život berou jako samozřejmost a jdou přes čáru, zapomínají na Boha i na Jeho přikázání. Bůh ale na člověka stále myslí, posílá k nám znovu a znovu své posly, aby nás upozornili na to, co se Mu nelíbí. Dnešní příběh ze Starého zákona to dokazuje. Bůh promluvil k Jonášovi: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ Jonáš dostal od Boha nelehký úkol. Ještě čteme, že Ninive bylo hlavní město asyrské říše. A Asyřané byli nepřátelé Božího lidu. Nejprve Jonáš tento veliký úkol odmítl, ale potom, když po druhé k němu promluvil Bůh, vešel do města a volal: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno.“
Obyvatelé Ninive činili pokání, uvěřili Bohu a změnili své hříšné jednání – všichni, od posledního otroka po krále v jeho paláci. Když Bůh viděl, že se obrátili a napravili, zaradoval se, smiloval se nad nimi a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim sliboval. Přitom Jonáš seděl za městem a čekal, co se bude dít. Ale když se nestalo nic, měl zlost a cítil se bídně. Slyšíme jeho modlitbu: „Cožpak jsem neříkal, … Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil.“ Srov. Jonáš 4, 2–3
Když Hospodin viděl, že Jonáš plane hněvem, ptá se ho: „Je dobře, že tak planeš?“ Jonáš však Mu odmítá na tuto otázku odpovídat. Přerušuje komunikaci. Když tedy Hospodin viděl, že Jonáš stále plane hněvem a ne a ne se uklidnit, řekl si, že by potřeboval asi trochu zchladit hlavu. Tak dal nad Jonášem vyrůst skočci – to je keřovitá rostlina, která rychle roste a dosahuje až přes 2 metry výšky. A trefil se. Jonášovi to opravdu pomohlo. Seděl ve stínu skočce a měl z něj velkou radost. Ano, Hospodin ví, jak nám pomoci, jak zchladit naše horké hlavy, jak nás uklidnit, jak nás potěšit a také jak nás povzbudit. A další, co je zajímavé, je, že Jonáše potěšila taková maličkost jako stín stromu. Z toho si vezměme příklad a učme se radovat z maličkostí a také být za ně vděčni Bohu – brát je jako dary Jeho laskavého a láskyplného srdce.
Příštího dne však Hospodin nastrojil červa, aby skočec nahlodal. To se také stalo a skočec uschnul. To, spolu s rozpáleným sluníčkem, byl další pokus, jak vysvětlit Jonášovi, proč se Hospodin nad Ninive smiloval. Když už byl Jonáš z toho horka na padnutí – však to známe z letošního léta, byl zas děsně rozhněván a zas si přál umřít. Bůh se ho opět ptá – jako předtím: „Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?“ A Jonáš – světe div se, jaký pokrok – Hospodinovi tentokrát už odpovídá: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“
Kdyby byl Hospodin člověk, jako jsme my, mohl by se na Jonáše pro tuto jeho drzou, vzdorovitou a neústupnou odpověď naštvat. Ale On je svatý, dokonalý, moudrý, velkorysý a hlavně milující Bůh, a proto si nevšímá Jonášova vzdoru a říká mu, co mu chce říci: „Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“
Jak vidíme, tak Hospodin si ke každému srdíčku dokáže najít cestičku. A když to nejde přes lidi, zkusí to třeba přes zvířátka či rostliny. Každý člověk, i ten sebevětší drsňák, má v sobě citlivou strunu. Jen jde o to ji najít a na ni zahrát a na tom dobrém a krásném, co se v něm ozve, začít stavět. Třeba teď v době pandemie, když každý víme, že nic nás z toho nezachrání než Bůh samotný. Slyšel jsem během týdne, jak mnozí uznávají, že mají strach, co se bude dít. Odpověď zní: Nevíme, ale Bůh ví. Uprostřed této pandemie dokáže dělat zázraky. I kdybychom si pořád nad tím lámali hlavu, zachrání nás jen Hospodin.
Jonášův příběh má otevřený konec a takové příběhy bývají těžké na pochopení. Ovšem, na druhé straně, když si to tak vezmeme, tak vlastně celý náš život je takovým příběhem s otevřeným koncem. Dokud žijeme, nevíme, co nás v životě ještě potká. I dnes nevíme, co bude příští týden, a nevíme, jak naložit se svým životem. Kniha Jonášova je také knihou s otevřeným koncem. Nevíme, zda Jonáš pochopil, co se mu Bůh snažil vysvětlit, zda se nechal získat Boží milosrdnou Láskou či nikoli. Rádi bychom to věděli. Ale co dělat. Ostatně – možná zde nebyl napsán závěr proto, že ho máme dopsat každý z nás svým životem. Je to tedy pro každého z nás výzva. Pochopíme? Přestaneme se hněvat? Přestaneme se hroutit z našich starostí? Jak nás dnes upozornil apoštol Pavel, veďme život hodný Kristova evangelia, abychom zůstali zakotveni v jednom Duchu. Bůh nás miluje ne kvůli nějakému „protože“, ale prostě proto, že nás stvořil. Zůstaňme proto na Jeho vinici, kde nás povolává, abychom Mu sloužili, a On nás odmění v ustanoveném čase. Amen.
Phanuel Osweto 20. září 2020