Nechme naše srdce naplnit Boží láskou

První čtení z Písma: Genesis 50, 15–21 Když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili.“ Proto mu vzkázali: „Tvůj otec před smrtí přikázal: Josefovi řekněte toto: »Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.«“ Josef se nad jejich vzkazem rozplakal. Pak přišli bratři sami, padli před ním a řekli: „Tu jsme, měj nás za otroky!“ Josef jim však odvětil: „Nebojte se. Což jsem Bůh? Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid. Nebojte se už tedy; postarám se o vás i o vaše děti.“ Tak je těšil a promlouval jim k srdci.

Druhé čtení z Písma: Římanům 14, 1–12  Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech. Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu. Ten, kdo jí všecko, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť neodsuzuje toho, kdo jí; vždyť Bůh jej přijal za svého. Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít. Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem mrtvých i živých. Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. Neboť je psáno: „Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.“ Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu.

Evangelium: Matouš 18, 21-35 Petr přistoupil k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu na to odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát. S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: »Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!« Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: »Zaplať mi, co jsi dlužen!« Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: »Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!« On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: »Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?« A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“

Sestry a bratři, v prvním čtení jsme slyšeli část příběhu o Josefovi, který dokázal odpustit svým bratrům, i když se k němu zachovali hanebně a prodali jej do Egypta. Ze všech svých synů měl otec nejvíce rád právě Josefa. Snad Jákobovi připomínal jeho ženu Ráchel, kterou vroucně miloval. Josef také přinášel svému otci o svých bratrech zlé zprávy. Bratři na něj pro to vše žárlili a nepromluvili na něj pokojného slova, a když jim vyprávěl své sny, ve kterých se mu klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd, mysleli, že se nad ně povyšuje a nebylo jim zatěžko se jej zbavit. Vztah mezi Josefem a bratry jistě nelze nazvat harmonickým.  Řešení bratrů se nám může zdát radikální, vyhrocené, vždyť ho chtěli dokonce zabít, ale o to více na nás tento příběh působí, a to je také cílem, vzbudit v nás emoce, přimět nás k zamyšlení.

Josef zažíval v Egyptě pro něj nové, těžké životní situace, do kterých se dostal díky svým bratrům. Co ale Josef měl, na rozdíl od svých bratrů, byla víra v Boha, měl otevřené srdce, dokázal naslouchat Bohu. I v těžkých situacích se obracel k Bohu a Hospodin byl s ním, pomáhal mu, reagoval na jeho volání, na jeho prosby, dal mu dokonce schopnost vykládat sny: „Což vykládat sny není věc Boží?” A tak se díky Bohu dařilo skrze Josefa celému Egyptu i v dobách hladu dobře, zatímco v kanaánské zemi nebylo zrnka obilí, jako by ji Bůh opustil. Aby se zachránili, museli bratři sestoupit do Egypta a poklonit se Josefovi, jak předpověděl ve snu. Najednou se oni stávají otroky místo Josefa, kterého do otroctví prodali. Z mladičkého a nerozvážného jinocha dozrál Josef v moudrého muže, jenž dokázal porozumět Hospodinovu záměru, kterého byl součástí, a pochopil, že vše, co se stalo, se stalo ku záchraně izraelského lidu. Proto mu také nebylo zatěžko bratrům odpustit jejich špatný čin.  „​Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro.“

​Těžké životní situace, jenž se nám zdají mnohdy neřešitelné, nás formují mnohem lépe než okamžiky radosti a štěstí, a jsme-li otevřeni Božímu slovu, dokážeme stejně jako Josef rozklíčit význam předchozích událostí a pochopit Boží záměr s námi, i když ne vždy se nám musí nutně líbit. Josef naslouchal Hospodinovu slovu, zatímco bratři měli ve středu svého zájmu, ve svém srdci především sebe a s každým dalším rozhodnutím se od Boha vzdalovali. I my často na Hospodina pro své zájmy zapomeneme, nebo chceme, aby Bůh činil naši vůli, plnil naše přání a divíme se, že nám neodpovídá. Pravost víry posuzujeme podle své vlastní víry, o které jsme přesvědčeni, že je ta jediná pravá. Apoštol Pavel upozorňuje, že nezáleží, zda jde o židokřesťana anebo křesťana z pohanů, ale na tom, zda je naše víra opravdová a děláme-li to našemu Pánu ke cti. „Každý nechť si tudíž ponechá jistotu svého přesvědčení,“ vždyť každý jsme jiný, jinak se modlíme, jinak prožíváme svoji víru a věřme, že vše je Bohu milé, je-li to činěno srdcem, které je naplněno Boží láskou. Nezapomínejme, že naším jediným společným pánem je Bůh, jak správně pochopil i Josef. Z lásky k nám odpustil nám Bůh naše hříchy skrze oběť svého Syna, aniž by za to od nás něco předem požadoval. A to je výzva i dnešního evangelia: Nechovat se jako nehodný služebník, kterému byl odpuštěn dluh, ale on odpustit nedokázal.

Mnohdy, když nám někdo ublíží, říkáme si, jak daleko mohu ještě zajít, abych neztratil sám sebe? Kolikrát mohu odpustit, jednou, dvakrát, sedmkrát? Ježíš nám na to odpovídá sedmdesát sedmkrát, což vlastně znamená, že máme odpouštět stále, neboť i nám bylo odpuštěno. Vše, co k životu potřebujeme, jsme dostali od Boha darem, život, milosrdenství, lásku, odpuštění. Jsme Jeho dlužníci a náš dluh je tak veliký, že nejsme schopni jej Bohu nikdy splatit. Jsme na tom stejně jako dlužník, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Kdyby mu nebyl dluh odpuštěn, za celý svůj život by jej nebyl schopen splatit. Také nám, chceme-li se dostat z dluhové pasti, nezbývá nic jiného, než si přiznat, že splatit tento dluh nedokážeme, a zachovat se jako Josefovi bratři, sklonit se před moudrostí a laskavostí našeho Pána a přijmout Jeho dar, odpuštění. Přijmout tak veliký dar je pro mnohé obtížné. Sami sebe zbytečně trýzníme, připadáme si nehodní takového daru, vždyť ani mezi sebou si odpustit nedokážeme, jak by nám potom mohl odpustit Hospodin.

Bůh nás ale zná a i přesto nám odpustil a chce, abychom Jej následovali, ale jestliže nedokážu přijmout odpuštění, jak mohu potom sám ostatním odpustit? Miluji-li Boha celým svým srdcem a vím, že On miluje mě, mám vše, co potřebuji. Nechme tedy naše srdce naplnit Boží láskou, která je nutná k tomu, abychom jej dokázali následovat, a která nás přenese přes hlubokou propast pochybností a umožní nám nesoudit, nehodnotit a odpustit i tomu, kdo nám ublížil, aniž bychom se cítili ohrožení v našem dalším životě. Jedině když budeme schopni přijmout Boží odpuštění jako dar, budeme schopni tento dar předávat dále, přesunout Boží království z oblasti teorie do praxe a již nyní žít v plnosti Boží přítomnosti.

Prosme tedy Pána Boha, neboť bez Něho to nedokážeme. Amen.

Zdeňka Chaloupková 13. 9. 2020

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..