První čtení: 1. Samuelova 13, 5–14 Pelištejci se shromáždili, aby bojovali s Izraelem. Měli třicet tisíc vozů, šest tisíc jezdců a lidu takové množství jako písku na mořském břehu. Přitáhli a utábořili se v Mikmásu na východ od Bét-ávenu. Izraelští muži viděli, že se dostali do tísně a že lid je sklíčen. Lid se ukrýval v jeskyních, rozsedlinách, skalních stržích, slujích a jamách. Hebrejové přešli Jordán do země gádské a gileádské, zatímco Saul byl ještě v Gilgálu; všechen lid, který šel za ním, byl zděšen. Čekal sedm dní do chvíle, kterou určil Samuel, ale Samuel do Gilgálu nepřicházel a lid se od Saula rozprchával. Saul tedy řekl: „Přineste ke mně oběť zápalnou a pokojnou.“ A obětoval zápalnou oběť. Sotva skončil obětování zápalné oběti, přišel Samuel. Saul mu vyšel vstříc a pozdravil ho. Samuel se ho otázal: „Cos to udělal?“ Saul odvětil: „Když jsem viděl, že se lid ode mne rozprchává, neboť tys k určenému dni nepřicházel, a že se Pelištejci shromáždili v Mikmásu, řekl jsem si: Pelištejci teď sejdou proti mně do Gilgálu a já jsem si nenaklonil Hospodina. A tak jsem se opovážil zápalnou oběť obětovat sám.“ Samuel nato Saulovi řekl: „Počínal sis jako pomatenec. Nedbals příkazu, který ti dal Hospodin, tvůj Bůh. Tak by byl Hospodin upevnil tvé království nad Izraelem navěky. Teď však tvé království neobstojí. Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce. Jemu Hospodin přikáže, aby byl vévodou nad jeho lidem, protože ty jsi nedbal toho, co ti Hospodin přikázal.“
Druhé čtení: Filipským 2, 12–15 A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní-nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět.
Evangelium: Marek 9, 17–29 Jeden člověk ze zástupu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha a nemůže mluvit. Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to.“ Odpověděl jim: „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!“ I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst. Ježíš se zeptal jeho otce: „Od kdy to má?“ Odpověděl: „Od dětství.“ A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře!“ Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“ Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel. Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal. Když vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, ptali se ho: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ Řekl jim: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.
Nepochybuj a věř.
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Po své posledním promluvě na sv. Štěpána, zde ve sboru, jsem hovořila s bratrem farářem Phanuelem o svých pochybnostech, zda byl text dostatečně dobrý, srozumitelný a jestli byl ostatním k užitku. Phanuel mi na to odpověděl: „Nepochybuj a věř“. Tato krátká věta mi od té doby rezonuje v mysli. „Nepochybuj a věř.“ A proto se dnes s vámi pokusím nad těmito třemi slovy krátce zamyslet.
V prvním čtení Saul podlehl svému okolí a ve strachu, že od něj všechen lid uteče, obětoval. I když věděl, že obětovat může pouze kněz. Pochyboval o příkazu Hospodina, pochyboval, že se Hospodinova slova naplní a že Samuel skutečně přijde včas. Ze strachu se povýšil a byl poté Bohem po zásluze ponížen. Hospodin mu odebral království a dal je Davidovi.
V dnešním evangelijním textu jsme si zase připomněli příběh posedlého chlapce, který měl již od dětství zlého ducha, a ten jej těžce sužoval. Učedníci se snažili zlého ducha z chlapce vypudit, ale bez úspěchu, a to i přes to, že jim při jejich vyslání k lidu byla Ježíšem dána moc nad nečistými duchy. Proto posedlého chlapce přivedli k Ježíši. Jako bychom zde slyšeli Ježíšovo „drobné“ zklamání, ale i obavy z nastalé situace: „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?“ Co mám ještě udělat, abyste konečně uvěřili. I přes to vše je ale vidět, že ani tak neztrácí naději se svými učedníky a znovu jim jde jako již mnohokrát před tím příkladem. „Přiveďte ho ke mně!“ Ježíš ví, že své učedníky brzy opustí, a proto musí být jejich víra pevná jako skála a učedníci se mají i nyní něčemu důležitému naučit. Na jejich otázku: „proč jsme ho nemohli vyhnat my“ jim řekl: „takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.“
Saul pochyboval, že Samuel stihne přijít včas, aby mohl před bitvou obětovat Hospodinu. Učedníci pochybovali, že jsou schopni sami bez svého Mistra vyhnat z chlapce zlého ducha. Stejně jako mnohdy v našich životech i zde můžeme pozorovat věčný boj víry. Sice věříme, ale… nejsme schopni se zbavit svých pochybností. Co když to bude i přes naši víru a Boží zaslíbení všechno jinak? Nebylo by lepší ponechat si raději více možností než nechat vše na Bohu? Jde zde o určitou naši rozpolcenost, a překonat ji chce odvahu k plnému rozhodnutí se pro pravdu, pro Boha, a vědomě se tak vzdát mnohého lákavého zde na zemi. Sílu k takovému rozhodnutí nelze najít jinde než v Bohu.
Jako křesťané věříme v naše spasení skrze Ježíše Krista, v naše vzkříšení po smrti, v existenci věčného Božího království, které nás jednou čeká, a přitom nemáme nikoho kromě Ježíšových učedníků před dvěma tisíci lety, kdo by dosvědčil, že to tak opravdu bude, a přesto věříme. Máme-li ale Bohu odevzdat nynější přítomné záležitosti, mnohdy to nedokážeme, jsme rozpolceni stejně jako Ježíšovi učedníci. Jak to, že o budoucnosti v Kristu nepochybujeme a o přítomnosti ano? A jak tuto skutečnost změnit? Apoštol Pavel píše „Cokoli není z víry je hřích.“ (Ř 14, 23) Jestliže nás naše pochybnosti stejně jako třeba strach odvádí od Boha a nutí nás soustředit se jen na sebe, je to hřích.
Naším životem zde na zemi máme především dosvědčovat Hospodinovu svatost, a tím prosvěcovat i v těžkých dobách tento svět. Plně patříme Bohu, a to jak při narození, tak i při naší smrti. Bůh nám vdechl v chřípí dech života, a tento dech se po naší smrti k Bohu opět navrátí. Naše existence zde na zemi má smysl, jen je-li propojena s Boží perspektivou věčnosti skrze Božího Syna. A toto je také ta jediná jistota a naděje, kterou máme v nynějším světě a kterou jsme dobrovolně a svobodně stvrdili svým křtem, kdy jsme se teprve z Krista plně zrodili a kdy jsme překročili naši smrtelnost, neboť „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Ga 2, 20)
Snažme se vymanit z hříchu, přestaňme pochybovat, soustředit se jen na sebe a věnujme se v lásce svým bližním, protože v každém z nich můžeme nalézt Boží přítomnost, Boží věčnost. Žijme v Lásce, milujme Boha, své bližní, ale i sami sebe, žijme plně v Bohu, tak jako bychom už nyní žili v království našeho Otce, neboť Boží království bude jednou jistě prosté hříchu, a tudíž i pochybností. Snažme se propojit náš život, který je časově ohraničenou existencí, s nekonečností Hospodinovou, v tom je naše budoucnost, naše spasení.
Asi se nezbavíme všech našich pochybností, jen málo kdo v životě nepochybuje, ale neměli by nás zbytečně odvádět od Boha. A i v pochybnostech, které nám i přesto zbydou, můžeme nalézt cestu k našemu Otci, a to skrze otázky, které nám zpětně přicházejí na mysl: proč se určité věci, události dějí, co je tedy smyslem naší existence apod. Vezměme je jako hledání pravdy, naše hledání Boha a naše ukotvení se v Bohu a v Božím království. Stejně jako Ježíšovi učedníci i my se stále učíme a rosteme tím k opravdové a čisté víře. Máme toho nejlepšího učitele, se kterým můžeme v modlitbách hledat odpovědi na naše otázky víry, sdílet naše strasti, pochybnosti, vyhánět zlé démony z našich myslí, prosit jej za správné rozhodnutí a děkovat mu následně za něj. Vždyť „velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ (Jk 5, 16) Jediné, co pro to musíme udělat, je mít neustále otevřená naše srdce a naučit se naslouchat Božímu slovu a nechat se jím vést, aby tím zdárně vykonalo, k čemu bylo posláno, a aby se díky jemu projevila Boží sláva zde na zemi. Dotazujme se proto Hospodina, dokud je možno ho najít, volejme ho, dokud je blízko. Neboť je to právě Bůh a jeho slovo, který v nás působí, činí nás lepšími, a jen s jeho pomocí budeme všechno dělat bez reptání a bez pochybování, abychom jednou byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného, a v něm svítili jako hvězdy, které osvěcují svět. K tomu nám dopomáhej Bůh Otec, Syn i Duch svatý. Amen.
Zdeňka Chaloupková 7. února 2021