O majetku hmotném a duchovním

První čtení: Kazatel 1, 2.12-14; 2, 18-23 Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Úmornou lopotu vložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí. Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost. Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem. Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.

Druhé čtení: Koloským 3, 1-11 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě. Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou. Pro takové věci přichází Boží hněv. I vy jste dříve tak žili. Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlečte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus.

Evangelium: Lukáš 12, 13-21 Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ On mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: ›Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‹ Pak si řekl: ›Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‹ Ale Bůh mu řekl: ›Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‹ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“

 

Jádro dnešních textů spočívá v kritice materiálního uspokojení jako nejvyšší mety člověka. To, co v člověku dřímalo vždy, se dnes dostalo k vládě naplno. Přestože v dřívějších dobách život pouze pro požitek byl běžnou skutečností, tak byl také předmětem obecné kritiky a snažil se skrývat pod pláštěm pokrytectví. Dnes je naopak naplno postaven na piedestal a nikomu to nepřipadá v nepořádku. Strašidlo komunismu nás vyděsilo natolik, že jakýkoli způsob myšlení proti majetku či životu zaměřenému na majetek hned puncujeme levičáctvím a utíkáme od něj pryč.

Všechny naše dnešní texty mluví o tomtéž. Ukazují na marnost hromadění majetku, na chybu/minutí se/hřích v ukládání svých hodnot ve věcech. Ukazují na katastrofálnost toho, když se pyramida hodnot zastaví u toho základního. Člověk místo aby po naplnění základních potřeb přežití směřoval dál a hloub, aby se stával více skutečně lidským, zůstává na úrovni porouchaného zvířete.

Nejde tady o jednoduchou kritiku majetku, peněz, práce, ale o kritiku porušení Desatera, které staví na první místo v životě člověka jedině a pouze Boha. Ten, kdo na toto místo umístí službu majetku, snahu o pouhé zachování svých fyziologických potřeb a fyzické uspokojení, pokřivuje či přímo přeznačuje a ničí celý Boží obraz, který do něj byl vložen. Zavrhuje tak veškerou povahu, možnost a potenciál lidství. Nesměřuje k rozvoji umění, estetiky, poznání, sociálního cítění atd.

Radostný boháč, který se raduje nad přehršlí majetku, je karikaturou člověka. Raduje se, jakoby byl u cíle života, jakoby dosáhl toho, o co v životě jde. Dosáhl smyslu, cíle, zajištění. Efektivně rozložil a uložil svůj majetek do dalších let a teď se nemusí trápit o své živobytí. Takový člověk je přiléhavě nazván bláznem!

Ten nářek Boží však směřuje k nám všem. K celé naší době a společnosti. Bůh nám říká: „Blázni!“ Vždyť to je přesně to, v co jsme se proměnili. Usilujeme o efektivitu, o zajištění, to jediné stavíme na přední místo. Usilujeme o to, aby bylo dost prostředků, abychom byli nasyceni my, naši blízcí, všichni lidé, abychom byli rentiéry bez práce, aby byly zajištěny naše základní životní potřeby. To je přesně to, k čemu se upínáme. Jakoby to další mělo přijít na řadu, až zařídíme dostatek a blahobyt. Nebo snad ani o nic dalšího neusilujeme? Nesníme o ničem víc než jen o plných břiších a jistých zítřcích? Starověký i středověký člověk se neupínal tolik k pozemským věcem. Neusiloval o pouhé zajištění životních potřeb. Měl smysl pro „zbytečné“, pro krásno, pro božské. A přesto i tento člověk byl předmětem kritiky! O co více ty dnešní texty útočí na nás, kteří jsme se vzdali krásna, božského a neužitečného. Usilujeme o výkon, o smysluplnost v nízkosti a materii.

Kniha Kazatel v celé své délce a šířce naříká nad marností světa. Až na samém konci říká, co trvá, co má smysl a v čem leží pravá váha a smysl života – bát se Boha, mít bázeň před Hospodinem, počítat s Ním a nahlížet, řečeno spolu s Masarykem, celý svůj život pod zorným úhlem věčnosti. Nechat se Božím Duchem vytrhnout z pouhého přežívání a honu za pomíjivostí v tomto krátkém čase našeho žití a upínat se celou svou bytostí k tomu, co je věčné, co trvá a nezanikne. Nehledět na svůj život pouze s ohledem na to, jak přežiji další den a rok, ale jak obstojíme před Bohem, až budeme skládat účty z našich skutků. Abychom nebyli jako ten spokojený boháč – bohatí ve věcech pomíjejících, ale chudí před Bohem. To je v naší době a v našem čase nesmírně těžké. O to více se musíme na Boha spoléhat a k Němu se upínat. Spoléhat na Jeho pomoc a vedení, na Jeho posilu a útěchu v čase trýzně i pokušení.

Bojujme dobrý boj víry, abychom mohli s čistým svědomím říci, že o nás platí Pavlova slova: Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí po pravici Boží. K tomu směřujte a ne k pozemským věcem. S Kristem jsme zemřeli a spolu s Ním jsme vstali z mrtvých, ne abychom se vrátili ke starému pozemskému životu, ale abychom již zde nyní, v předjímce, žili jako v nebesích, jako v Království Božím, bez ohledu na své nízké sklony, se zrakem upřeným k Božímu trůnu. Amen.

Kázání 4. srpna 2019 Filip Sedlák

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..