První čtení: Genesis 45, 3–11.15 Tu řekl bratrům: „Já jsem Josef. Můj otec vskutku ještě žije?“ Bratři mu však nemohli odpovědět; tak se ho zhrozili. Josef je proto vyzval: „Přistupte ke mně.“ Když přistoupili, řekl jim: „Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta. Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života. V zemi trvá po dva roky hlad a ještě pět let nebude orba ani žeň. Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. On mě učinil otcem faraónovým, pánem celého jeho domu a vladařem v celé egyptské zemi. Putujte rychle k otci a řekněte mu: ‚Toto praví tvůj syn Josef: Bůh mě učinil pánem celého Egypta. Nerozpakuj se a sestup ke mně. Budeš bydlet v zemi Gošenu, a tak mi budeš nablízku i se svými syny a vnuky, s bravem a skotem i se vším, co je tvé. Postarám se tam o tebe, neboť bude ještě pět let hladu, abys neměl nouzi ani ty ani tvůj dům ani nic z toho, co je tvé.‘
Druhé čtení: 1. Korintským 15, 35–38.42–50 Ale někdo snad řekne: „Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?“ Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo. Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní. Jak je psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou‘ – poslední Adam je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích. A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského. Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.
Evangelium: Lukáš 6, 27–38 Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kteří dobře činí vám, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
Bratři a sestry, pokoj vám!
Jsem rád, že díky Bohu jsme se opět dočkali další neděle, kdy k nám i teď promlouvá Boží slovo. Co všechno nám tento týden přinesl a jaké změny dnes očekáváme, aby přinesly Boží slovo do našich životů? Při pozorném poslechu dnešních biblických textů jsme zaznamenali tři zásadní pravdy pro náš život víry: sílu odpuštění, naději na vzkříšení a výzvu k lásce, která přesahuje běžné lidské myšlení.
V příběhu Josefa vidíme, jak odpuštění proměňuje nejen jeho srdce, ale i srdce jeho bratrů. Apoštol Pavel nám pak připomíná, že náš pozemský život není konečný, protože v Kristu máme naději na nové, oslavené tělo. A Ježíš nás učí lásce, která není založená na zásluhách, ale na Boží milosti.
Tyto pravdy spolu úzce souvisejí a vedou nás dnes k hlubšímu pochopení toho, co znamená žít podle Boží vůle. Pojďme se společně zamyslet nad tím, jak mohou tato poselství proměnit i náš každodenní život.
Nejprve si představme Josefa. Byl prodán bratry do otroctví a prožil mnoho těžkých let v nespravedlnosti. Měl by mít plné právo na hněv, zášť a pomstu. A přece, když se s bratry znovu setkává, neříká: „Vy jste mi zničili život!“ Říká: „neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života.“ Jak nádherné! Neobvinil je, že mu zničili život, ale nazval to Božím plánem pro záchranu života – ukázal sílu lásky a odpuštění.
Smíme říct otevřeně, že odpuštění je často jedním z nejtěžších rozhodnutí, která musíme učinit. Vyžaduje od nás odvahu, vnitřní sílu a víru v to, že Bůh je vždy schopen zvrátit situaci k našemu prospěchu. Přesně tak, jak se v Božím plánu ukázalo, že i to, co se zdálo být katastrofou, může vést k záchraně a obnovení života.
Síla odpuštění, jak vidíme u Josefa, nám ukazuje, že naše reakce na bolest nemusí být reakcí na ničení, ale spíše na obnovu a uzdravení. Když dovolíme Bohu, aby jednal skrze nás, otevírá se nám cesta k osvobození, k vnitřnímu klidu a k novým začátkům, ve kterých se můžeme posunout kupředu.
Proto bychom si měli uvědomit, že ať už jsme byli zraněni v osobním vztahu, v přátelství nebo v pracovním kolektivu, naše odpuštění není známkou slabosti, ale nejvyššího projevu síly a víry. Odpuštění pak do našeho života přináší naději, o které mluví apoštol Pavel v dnešním čtení. Připomíná nám, že máme žít každý den s jistotou, že Bůh má pro nás něco lepšího.
Text apoštola Pavla nám přináší dvě zásadní poselství: Naději pro ty, kdo truchlí. To ujištění, že i když ztratit někoho blízkého je bolestné, křesťanská víra nám říká, že smrt není konec, ale přechod do nového života. Ale k novému životu jsme pozváni i dnes. Vzkříšení nezačíná jen až po smrti.
Bůh už nyní proměňuje náš život. Kolikrát cítíme, že něco v nás musí „zemřít“ – naše sobectví, hněv, staré zvyky, aby mohl přijít nový život? A to nás vede k připomenutí toho, co jsme se dozvěděli o Josefovi, i on musel pohřbít zášť a pomstu vůči svým bratrům, kteří ho prodali, aby pochopil, že to byl ve skutečnosti Boží plán pro jejich záchranu v těžké době.
V evangelním textu Ježíš hovoří o lásce, která dokáže nemožné. Zrovna nyní náš svět leží ve zlém, jak se říká, a slova, která slyšíme od Ježíše nám mohou znít až moc radikální: Zkusme jeho slovo znovu shrnout: On nám říká: Milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
To jsou tvrdá slova a není to ani přirozené! Svět nás učí oplácet stejnou mincí. Ale Kristus nás volá k vyššímu standardu – k lásce, která nepočítá, kdo si ji zaslouží, volá nás k odpuštění a budování Božího království zde na zemi.
Dějiny nás učí, že jsou lidé, kteří to dokázali. Ať jsou to lidé z Bible, jako Josef a Štěpán, nebo lidé z našich řad, jedna věc je jasná: Láska, kterou dáváme, se nám vrací. Možná ne hned, možná ne od toho, komu jsme ji dali. Ale Bůh ji vždy požehná.
Bratři a sestry, Bůh nám dnes dává tři dary: odpuštění, naději a lásku. Nejsou to jen krásná slova, ale síla, která proměňuje náš život. Jsme tu, protože milujeme Boha a můžeme proto k němu volat, ať nám stále dává odvahu odpustit, sílu věřit a srdce milovat.
Amen.
Phanuel Osweto 23. únor 2025