První čtení: Izajáš 64, 1–9 Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět. Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli, sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely. Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká. Zasazuješ se o toho, kdo s radostí koná spravedlnost, o ty, kdo na tebe pamatují na tvých cestách. Hle, byl jsi rozlícen, že jsme hřešili, na tvých cestách odvěkých však budeme zachráněni. Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr. Nebylo nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by procitl a pevně se tě chopil, neboť jsi před námi ukryl svou tvář a nechal nás zmítat se pod mocí naší nepravosti. Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou. Nebuď už tak rozlícen, Hospodine, naši nepravost už nikdy nepřipomínej. Prosíme, hleď, všichni jsme tvůj lid. Svatá města tvá se stala pouští, pouští se stal Sijón, pustou krajinou Jeruzalém.
Druhé čtení: 1 Korintským 1, 3-9 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši; on vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání. Neboť svědectví o Kristu bylo mezi vámi potvrzeno, takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus. On vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni. Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem.
Evangelium: Marek 13, 24-37 Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce, a měsíc ztratí svou záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konec nebe. Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“
Sestry a bratři,
dnes se scházíme k oslavě první adventní neděle. Je to veliké dobrodiní, že máme církevní rok, v každém jeho období se nabízí jiné události a děje, zapsané v Bibli jako příběhy spásy. Je prospěšné pro naše duchovní zdraví oddat se rytmu církevního roku. Léčí nás to ze současné posedlosti. Však ze všech stran na nás dorážejí zprávy a aktuality, díváme se na hrůzy a dramata tohoto času. Žijeme v době, kdy pořád něco zařizujeme, přitom ale nic nestíháme.
Avšak Advent, doba očekávání na Kristův příchod, nám připomíná, že čas není jen běžící pás naděje a zklamání. Je tu v našem světě ještě jiný pohyb. Je tu čas Božího království, v něm můžeme růst a dozrávat v Božím poznání. Adventní doba nám dovoluje se lépe vložit do prosby „přijď království Tvé“, pokorněji doznat naše hříchy a žít správný život s vědomím, že den se nezadržitelně krátí.
V dnešním evangelním čtení jsme biblickými svědky vybízeni k bdělosti, k procitnutí ze spánku. Autor tohoto textu nás jistě nechce upozornit na to, abychom neusínali při bohoslužbě, nýbrž nosným tématem je vnitřní bdělost a čekání na našeho Pána. Protože Advent je připomínkou toho, že Bůh chce překvapivě a nenadále vstupovat do našich životů, aby nás zachraňoval ode všeho, co nás spoutává a vedl ke svobodě, radosti a vděčnosti.
Právě když je nám zle a všechno nás deptá, všechno nás bolí a s úzkostí se ptáme, co bude dál, právě tehdy je nám ten Předivný Vládce nejblíže. Sláva a bohatství nás k Němu nepřibližuje, ale právě naše ponížení a bída. Naše bolest, nemohoucnost, starosti nás činí účastníkem Jeho královské moci a důstojnosti.
Advent je také časem vyznání! Připomeňme si opět dnešní čtení z proroka Izajáše: „Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět. Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli, sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely. Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.“ (v. 1–3)
Izajáš vyznává, že Hospodin je jediným Bohem. On mocně působí. On pro toho, kdo Mu věří, dělá velké věci. Není žádný jiný Bůh, který by takto dokázal jednat. Izajáš to připomíná svým čtenářům, žil v době, kdy bylo důležité, aby zněla tato jasná vyznání. Advent je období, které nám připomíná, že máme vyznávat Boží jedinečnost. Máme svědčit o tom, co pro nás učinil Pán. Proč to potřebujeme? Abychom se vzájemně povzbuzovali k víře, ke spolehnutí se na Pána. Potřebujeme to, aby nás nepřemohly pochybnosti a starosti kolem nás, ale abychom si připomínáním Božího jednání uvědomovali, že Pán je věrný a přijde, jak zaslíbil.
Nicméně, tato vyznání potřebují slyšet i ti, kdo nejsou věřící. Bratři a sestry, křesťan musí mluvit o své víře. Ano, je to třeba dělat citlivě. Je to třeba dělat se vší láskou. Je to třeba dělat moudře. Je to třeba dělat vkusně. Ale křesťan nemůže mlčet. Je třeba, abychom lidem byli schopni říci, co pro nás vykonal Pán.
Ostatně Advent a Vánoce jsou snad nejlepším obdobím, kdy mluvit o víře, kdy někomu připomenout, proč Pán Ježíš přišel. Proto se na chvíli zastavme a připravme se na to, co lidem popřejeme k Vánocům. Připravme si přání, kde ukážeme podstatu Vánoc. Mluvme s lidmi o narození Ježíše Krista. Využijme tento čas Adventu a Vánoc k vyznání.
Ale využijme i chvíle, kdy se o Vánocích sejde celá rodina, ke svědectví, že i v tom minulém roce byl Pán Bůh s námi. Podělme se o to, čím jsme byli požehnáni. Připravme v rodinách prostředí pro vyznání osobní víry formou svědectví. O tom víc mluvil i apoštol Pavel ve druhém čtení, když připomíná korintskému sboru, že svědectví o Kristu bylo mezi nimi potvrzeno, proto nebyli pozadu v žádných darech milosti, když čekali na zjevení našeho Pána.
Věrný je Bůh, který nás povolal do společenství, jak dodává apoštol Pavel. Proto smíme s radostí čekat na tento čas, který On ustanovil. Až přijde znovu Kristus, všechno bude jinak, ale zatím jsme upozornění, abychom bděli. Kéž nás tyto biblické texty oslovují, Kéž nás povzbuzují, abychom adventní čas využili k tomu, abychom se před Pánem Bohem pokořili, abychom Ho čekali a abychom o Něm svědčili. Kéž by se nám to dařilo. Věřím, že potom budeme požehnáni a On bude v našem životě oslaven! Amen.
Modlitba
Dej, ať je pro nás tento adventní čas dobou požehnání, ve které se vrátíme do vlastního nitra a začneme prožívat přítomný okamžik. Dej, ať nám čekání na tvého Syna otevře doširoka srdce, aby mohl skutečně vstoupit a přebývat v něm. Ať se nás dotkne touha po spáse, jež k nám přišla ve tvém Synu a stále k nám touží přicházet. V tento adventní čas proměň naše závislosti, které nás pořád ještě drží v zajetí, v hlubokou touhu. Daruj nám jistotu, že v touze po příchodu tvého Syna je On sám již přítomen mezi námi a že plní naše srdce svou láskou.
Phanuel Osweto 29. listopadu 2020