První čtení: Skutky 2, 1–11 Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“
Druhé čtení: Římanům 8, 22–27 Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.
Evangelium: Jan 15, 26–27;16, 4b–16 Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. Neřekl jsem vám to na začátku, poněvadž jsem byl s vámi. Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě nezeptá: Kam jdeš? Ale že jsem s vámi tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen. Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte.
Pokoj vám sestry a bratři,
dnes slavíme narozeniny církve, protože k události, o níž jsme četli v prvním čtení ze Skutků apoštolů, seslání Ducha Svatého na den Letnic, se církev hlásí jako k okamžiku svého zrození. Apoštolové a ti, kteří Ježíše znali, kteří v Něho uvěřili, následovali Ho, jsou naplněni Jeho Duchem – tím jsou Jeho. Apoštol Pavel se ve svém Listu Římanům v osmé kapitole zmiňuje, že přijímáme Ducha jako příslib darů Božích. Ducha přijímáme, aby nám pomohl v našich slabostech. Na tomto světě prožíváme dosud slabosti, které se odráží na naší modlitbě: nevíme, jak a za co se modlit. Nedokonalý není jen předmět našich proseb, ale nedokonalost může sahat hlouběji v našich životech. Duch svatý nás proto učí, „jak“ se modlit: v důvěře a otevřenosti, které odpovídají Božímu plánu s každým z nás.
Tento dar Ducha je také dán církvi jako poslání, je to dar a zároveň úkol: Církev má být místem pro všechny národy, pro všechny kultury, pro všechny generace. To je úkol každého z nás, kdo patříme do rodiny církve. Každý z nás má být překladatelem Písma, každý z nás má být interpretem křesťanské víry – a to ne jenom svými řečmi, ale především svým životem, tím, co z něj vyzařuje.
Pro mnoho lidí kolem nás jsme totiž jediné evangelium, ta jediná příležitost ke kontaktu s Kristem, protože do kostela nepřijdou, Písmo si nepřečtou. Měli by poznat, že jsme křesťané. Měli bychom si proto položit otázku: Vyzařuje z nás něco z té svobody a síly Ducha Svatého?
Projevem a plodem Ducha Svatého je tradice. Tradice není jen věcí minulosti, není to nic do sebe uzavřeného – právě naopak. Tradice je neustále živé předávání, neustále nové tlumočení zvěsti tak, aby byla srozumitelná. Kdybychom chtěli jen mechanicky a doslovně opakovat věčné pravdy a vůbec se nestarali o to, jestli tomu lidé rozumějí, jestli to chápou, tak se protivíme Duchu Svatému.
Ale uvědomme si, že kdo chce překládat, musí velmi dobře znát oba jazyky – ten, z něhož překládá, i ten, do kterého tlumočí. Je třeba se stále učit řeč Boží, poznávat Krista, který je vrcholným Božím Slovem, a zároveň mít na paměti, že Bůh mluví také skrze znamení doby – události dějin, včetně těch, které se dějí v naší době.
Také však musíme znát řeč lidí okolo nás – rozumět jim, znát jejich potřeby, touhy jejich srdce, otázky, které si kladou, a problémy, které je sužují. Nesmí to pro nás být cizí, vzdálená, nesrozumitelná řeč. A ta překladatelská – interpretační úloha církve spočívá v tom hledat a budovat most mezi tím, co je v hlubinách lidského srdce, a mezi slovem Božím.
Církev má být také místem, kde si lidé rozumějí navzájem, a má napomáhat tomu, aby si celá lidská rodina, lidstvo jako celek více navzájem rozumělo. Letniční událost, kterou si dnes připomínáme, je v Novém zákoně koncipována jako protiklad jiného biblického vyprávění, mýtu o věži Babylonské. Tomu místu z knihy Genesis můžeme rozumět jako vyprávění o tom, že lidé jednou chtěli vybudovat civilizaci, která by byla bez Boha a proti Bohu; vysoká věž, namířená až do nebe. A následek? Lidé byli zraněni v té velmi důležité oblasti lidského života, kterou je řeč, schopnost si navzájem rozumět, domluvit se. Došlo tam ke zmatení jazyků. A tato babylonská rána jde lidstvem po všechny generace až podnes – lidé si nerozumějí, jsou tu hradby mezi námi, mezi národy, rasami a další.
Příběh narození církve v den Letnic nám ukazuje, že na počátku se církev zrodila jako místo, kde mezi lidmi panovalo porozumění, kde lidé rozuměli Kristovu poselství, ač byli z různých zemí, míst, kultur a mluvili různými jazyky. Bylo to díky daru Ducha svatého. Pro lidi, pro tu církev v obecném slova smyslu, pro to obecenství, společenství lidí – byla různost darem. V církvi se totiž máme vzájemně doplňovat ve své různosti. A právě tohle slavíme o Letnicích.
Církev má být protiváhou Babylonské věži. Ta je symbolem zla a nepochopení, těžkosti a nejasností, kdy lidé sami staví stavbu až do nebe, kterou snad chtějí Boha srazit z míst, kde Jej sami vidí. Ve zmatení jazyků si lidé přestávají rozumět, ale církev sem byla poslána k porozumění, aby oslovila lidi všech kultur, v polyfonii, mnohohlasem, kde různost neznamená ohrožení, ale obohacení. Pravda je, že v průběhu času jako kdyby církev začala mluvit jenom jedním jazykem – jedním způsobem. Dnes, věřím, se snad můžeme opět vracet do doby, kdy církev (v tom širokém, obecném slova smyslu) mluví a bude chtít mluvit různými jazyky, ve kterých se doplňujeme v naší různosti.
Víme ze zkušenosti, že potřebujeme čas, abychom pochopili, co Ježíš měl na mysli, když řekl. „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.“ Je to často věc srdce, nejen teoretických znalostí. Potřebujeme pochopit význam a hodnotu lásky, utrpení, Boží přítomnosti v našem životě a v církvi. K tomu nás citlivě vede Duch Svatý. Prosme dnes o otevřenost vůči Němu a Jeho vedení. Amen!
Phanuel Osweto 23. května 2021