První čtení: Izajáš 9, 1–6 Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radost; budou se před tebou radovat, jako se radují ve žních, tak jako jásají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho jeho břemene a hůl na jeho záda i prut jeho poháněče zlomíš jako v den Midjánu. Pak každá bota obouvaná do válečné vřavy a každý plášť vyválený v prolité krvi budou k spálení, budou potravou ohně. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.
Druhé čtení: Titovi, 2, 1–14 Ty však mluv, co odpovídá zdravému učení. Starší muži ať jsou střídmí, vážní, rozumní, ať jsou zdraví ve víře, lásce a trpělivosti. Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají přílišnému pití vína. Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost, byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo. Rovněž mladší muže napomínej, ať jsou ve všem rozvážní, a sám jim dávej dobrý příklad. Tvé učení ať je nezkažené, důvěryhodné, ať je to zdravé a nepochybné slovo, aby protivník byl zahanben a nemohl o nás povědět nic špatného. Otroci ať ve všem poslouchají své pány. Ať jsou úslužní, neodmlouvají, ať nic nezpronevěří a jsou naprosto spolehliví, a tak ve všem dělají čest učení našeho Spasitele Boha. Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.
Evangelium: Lukáš 2, 1–14 Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“
Milí přátelé,
opět se scházíme dnes večer, abychom slavili narození Božího Syna. Je to zvláštní atmosféra, kterou nyní prožíváme. Především prožíváme to, že všichni jsme lidské bytosti toužící po štěstí, toužíme po radosti. Všichni toužíme, aby náš život byl krásný a naplněný. Často se nám to daří. Někdy se nám však okolnosti našeho života tak nešťastně poskládají, že dovedeme ubližovat – a často o tom ani nevíme.
Dnes slavíme důvod Božího příchodu na svět. Nekonečný, dokonalý a věčný Bůh sestupuje na zem v podobě malého bezbranného člověka, aby lidem všech národů i všech věků ukázal, že má člověka rád. A ve své lásce jde tak daleko, že sám na sebe bere lidskou podobu.
Samozřejmě – tímto svým příchodem na svět Bůh nedává odpověď na všechny lidské otázky a problémy. Dál na světě přetrvává zlo a násilí. Brzy po Ježíšově narození museli s ním Jeho rodiče utéct před Herodem, který se chtěl malého Ježíše zbavit. Ale ať tak či onak, Bůh chtěl svým příchodem na svět lidem říci, že je má rád. Proto příchod Božího Syna na svět přinesl nám všem velikou radost.
Když někdo nemá radost, většinou ho litujeme. Zvlášť o svátcích, zvlášť o Vánocích. A tak se vždy před Vánocemi zvedne vlna solidarity, myslíme na různé handicapované, navštěvujeme osamocené nebo si na ně vzpomeneme alespoň ve vánočním pozdravu.
Jenže Vánoce proběhnou, všechny ty přípravy vyvrcholí v několika dnech, a co pak? Ta vánoční radost připomíná někdy radost kuchařky, která dlouho připravuje oběd, ale když je pak přinesen na stůl, zmizí jídlo za pár minut. Vlna solidarity a zájmu o druhé, kterou prožíváme v adventu, zase opadne, dárky jsou rozbalené, cukroví snědené. A co teprve, když se něco nepovedlo, když i o Vánocích zůstal člověk sám, v nemocnici, nestihl připravit všechno podle svých představ?
Pomůže nám i tady Bible? Možná. Zkusme si ještě jednou připomenout ty příběhy, projít si všechny ty události. Za prvé vyprávění dané události: rozhodnutí císaře Augusta v době, kdy byl v Sýrii místodržitelem Quirinius, a Ježíšovo narození v Betlémě v chudých podmínkách a v zemi podrobené cizí moci (v. 1–7). Druhým prvkem je poselství, s nímž se andělé obracejí k pastýřům, prvním svědkům této události spásy. Třetí bod spočívá v přijetí poselství: pastýři odcházejí do Betléma, nalézají Ježíše a poté zvěstují svou zkušenost ostatním.
Význam Vánoc můžeme pochopit pouze za předpokladu, že dokážeme zůstat před jejich poselstvím v údivu. Právě údiv a postoj dítěte jsou nezbytnými prostředky k tomu, abychom mohli plně přijmout radostnou zvěst této svaté noci. Důvod této radosti je prostý: zrození dítěte, Spasitele celého světa, vlévá novou naději všem lidem, kteří touží po pokoji, spravedlnosti a spáse. Jaká znamení nám toto dítě přináší? Bezbrannost, chudobu, slabost a pokoru: Boží Syn si přivlastňuje to, co svět jednoznačně odmítá.
Ježíšův příchod se uskutečnil naprosto jinak, než bychom my čekali. Vždyť Bůh si nevyvolil silné, moudré a mocné v tomto světě, ale slabé, malé, bezvýznamné: vyvolil si dítě položené v jeslích, chudé a odmítnuté nemluvně, vyhnané na okraj společnosti.
Právě na základě této chudoby se otevírá svět Ducha svatého, kdežto my se zmítáme v neustálém duchovním boji, protože bychom rádi následovali princip síly, moci a násilí. Betlémské dítě nám říká, že zázrak vánočního pokoje nastane pouze tam, kde lidé přijmou dary, které nám přináší Ježíš.
V tomto světle můžeme pochopit, že tato noc není pouze připomínkou něčeho minulého, ale aktuální událostí, která může i dnes nás inspirovat a proměňovat. A tak můžeme přijmout to, co nám Bůh skrze svého Syna nabízí – radost a nové ujištění o tom, jak mnoho máme, jak mnoho dostáváme, jak mnoho nám zbývá ve chvíli, kdy bychom mohli propadat pocitu, že nemáme nic.
Když se všechno ztratí, rozpadne, i zdraví, naše jistoty, zbývá Ten, Jehož příchod slavíme, Jehož narození si nyní připomínáme, u Jehož stolu se setkáváme, Ten, který dává všemu v nás i kolem nás poslední smysl. Náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus, který se narodil v Betlémě. I dnes je s námi.
Kéž toto tajemství Boží lásky, které můžeme pozorovat v malém dítěti v jeslích, prozáří temnotu našich životů a dodá nám radost. Radost, že jsme Bohem milované bytosti, že Bůh právě pro nás a pro naši spásu sestoupil na zem. Amen.
Phanuel Osweto 24. prosince 2019 – kázání na půlnoční bohoslužbě