První čtení: Exodus 32, 1.7–14 Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“… I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: »To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.«“ Hospodin dále Mojžíšovi řekl: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš však prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: »Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.« Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“ A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid.
Druhé čtení: 1 Timoteovi 1, 12–17 Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila, a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen.
Evangelium: Lukáš 15, 1–10 Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.´ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: `Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.´ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“
Častokrát není snadné pochopit slova, která vycházejí z úst našeho Boha, a podobenství, která vyprávěl Ježíš, nebyla snadná na pochopení ani pro jeho učedníky. Dnešní slova ze Starého zákona i podobenství, která jsme slyšeli, jsou snad výjimkou, jelikož mají na první poslech jasný záměr. Podobenství o ztracené ovci a podobenství o ztraceném penízi. Co jsme v nich slyšeli? V každém z nich se opakuje motiv radosti sdílené ve společenství. Je to motiv tak výrazný, že by mohla být klidně tato část patnácté kapitoly Lukášova evangelia nazvaná nadpisem Podobenství o radosti.
Ale ne všechna dnešní čtení na první poslech zněla radostně. Z knihy Exodus slyšíme, jak rychle izraelsky lid zapomněl na veškeré podivuhodné Boží skutky. Byli sice dlouho v zajetí otroctví, ale Bůh je vysvobodil a doprovázel na cestě z otroctví v Egyptě. Nicméně, tak rychle začali toužit po jiném podobě Boha. Chtěli toho viditelného a hmatatelného boha, který by šel před nimi den co den. Tímto se jasně dopustili před Hospodinem hříchu. Slyšíme v tom textu nářek a hněv od Hospodina z jedné strany a prosbu Mojžíše za lid z druhé strany. Díky Mojžíšově snaze Bůh jeho naléhavou prosbu vyslyšel a místo trestu přišla radostná zpráva: „a Hospodin se dal pohnout k lítostí na zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid.“
K radosti nás vybízí i podobenství, které slyšíme z patnácté kapitoly Lukášova evangelia. Nejprve je to radost pastýře nad nalezenou ovcí, potom je to žena, která ztratila cennou minci. Poté, co ji najde, stejně jako předtím pastýř i ona svolává přátele a sousedy do svého domu a vybízí je k radosti. V každém z uvedených podobenství si nechtěli ti, kteří se radovali, nechat svou radost sami pro sebe. Pastýř se raduje z ovce, žena z mince. Důvod jejich radosti je pokaždé stejný: nalezli to, co předtím postrádali. Když ztrátu vyrovnal nález, s nalezeným přišla i radost.
Při pohledu do církevních řad, ať už těch plných, anebo prořídlých, často získává nezaujatý pozorovatel dojem, že se ocitl na tryzně, nikoliv ve společenství vzájemně sdílené a zakoušené radosti. Stejně tak kdyby někdo odečítal výrazy v našich tvářích při bohoslužbě, jistě by velkou část ohodnotil jako ty, kteří jsou zkrušeni hlubokým trápením, nikoliv prostoupeni vzájemnou radostí. Proč tomu tak je? Nejspíš proto, že jsme na rozdíl od těch aktérů z našich podobenství neprožili dostatečně onen pocit intenzivní radosti, která se člověka zmocní poté, když nalezne něco, co předtím postrádal. Nízká míra radosti v církvi pro mě není výrazem hlubší, vážné a kajícné zbožnosti, ale znamením, že málo hledáme a nejspíš jsme ještě tak úplně nenalezli.
Radost se nedostavuje proto, že jsme předtím neprožili pocit ztráty, že se vlastně nemáme z čeho radovat, protože si nemyslíme, že bychom něco ztratili a znovu našli. Byl bych docela zvědavý na odpovědi v anketě, ve které bychom my – církevní lid, byli dotazováni, co je podle nás největším nebezpečím pro křesťana. Určitě by se hojně vyskytovaly odpovědi jako pýcha, majetek, peníze, moc, tělesné vztahy, hříšné myšlenky. Ano, považuji tyto věci za častou příčinu našich pádů, ale to, o čem jsem ještě více přesvědčen jako o jednom ze skutečně největších nebezpečí pro nás křesťany, je samospravedlnost. Pocit, že jsem dobrý člověk, ne jako ti ostatní. A při tom výčtu cizích hříchů s lehkostí opomíjíme své vlastní. Apoštol Pavel v 1. listu Timoteovi říká: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky…“ Myslím, že pod to se s přehledem rádi podepíšeme, souhlasně pokývneme hlavou: „Ano, i já věřím, že Kristus přišel, aby zachránil hříšníky…“ Ale apoštol pokračuje, a to, co říká, je zásah mezi oči všem samospravedlivým: „Já k nim patřím na prvním místě.“ „Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky.“ a „Já k nim patřím na prvním místě.“ Dokud upřímně neprožijeme, stejně jako apoštol Pavel, váhu těchto slov, která nebudou zbožnou pózou, ale odrazem naší hluboké vnitřní zkušenosti, nikdy se nedopracujeme k radosti, o které hovoří naše dnešní podobenství.
Vstupme do těchto podobenství nikoliv s tím, abychom v nich sami sebe identifikovali tu s ovcí nebo s mincí, ale pokusme se, když ne prožít, tak alespoň pomyslet na tu ohromnou radost, která přišla, když se ztracené našlo. Víra má člověka vést od pěstování samospravedlnosti ke stavu trvalé radosti, která střídá předchozí ztrátu.
Musíme na vlastní kůži prožít pocit dřívější ztráty a budoucího nalezení a z něho pramenící radosti. Když si budeme myslet, že nám nic nechybí, nikdy k radosti nedojdeme. Jako by pastýř v podobenství své ovce nespočítal a dál si myslel, že jich má rovnou stovku, jako by žena dál žila v domnění, že vlastní všechny mince. Kdyby se tak zachovali, nikdy by neprožili radost a žili by velmi smutným životem. Samospravedlnost je modlou, kterou si znovu a znovu stavíme, klaníme se jí a uctíváme, jak v osobním životě, tak v životě církve. Braňme se jí upřímnou radostí nad tím, kolik nám osobně bylo odpuštěno Tím, který je bez hříchu. Pochváleno buď Jeho jméno na věky věků. Amen.
Kázání 15. září 2019 Phanuel Osweto