Slavme svatodušní svátky

První čtení: Skutky 2, 1–11 Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“

Druhé čtení: Římanům 8, 14–17 a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.

Evangelium: Jan 14, 12–17 Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.

 Sestry a bratří, pokoj vám!

Po včerejším soustředění slavíme dnes svatodušní svátky, svátek narození Církve. Když Pán Ježíš nechal učedníky a vystoupil do nebes, učedníci si museli zvyknout na život bez Něj, doposud byl s nimi Pán Ježíš téměř všude. Před svatodušními svátky můžeme říct, že každý z učedníků věřil a doufal především sám za sebe. Neměli žádný společný úkol. Mohli se klidně rozejít a každý žít svou vírou po svém. Ale počínaje sesláním Ducha svatého je tu něco, co je navzájem spojuje. Duch svatý totiž není dán každému zvlášť – ale všem společně! Od této chvíle už nemohou jeden bez druhého být. Navzájem se potřebují a doplňují.

Jenže právě církev je něco, co dnes vyvolává mezi lidmi spíš nedůvěru. Řada lidí věří v Boha a považuje se dokonce za křesťany, ale jen málo z nich se chce hlásit a hlásí se k církvi. Poměrně často se setkáváme s lidmi, kteří nikam do kostela nechodí, ale o Bohu a křesťanství toho vědí hodně. Čtou Bibli, modlí se, snaží se zachovávat Desatero a pomáhají svým bližním. Jejich život má křesťanskou podobu třeba někdy ve větší míře než u nás. Ale když přijde řeč na členství v církvi, začnou se přiznávat, že oni církev, jak se dnes říká, nemusí.

Nás, kteří jsme v církvi a máme ji rádi, to trápí a mrzí. Ale v duchu si možná i my klademe otázku: Je vůbec nutné sdružovat věřící do nějaké církve? Dále, je vůbec nutné určovat věřícím, čemu mají a nemají věřit? Není víra v Boha každého osobní a soukromá záležitost? Ježíš přece volal k následování. Mluvil o příchodu Božího království, ale neříkal, že máme vstoupit do církve.

Odpověď na tyto otázky nám může nabídnout text, který jsme před chvíli četli ze Skutků apoštolů. Čteme tu, že když byli učedníci spolu, přišel Duch svatý, poté se zrodila křesťanská Církev.

Ale zrození Církve nebyla žádná pokoutní událost. Sběhli se k ní lidé osmnácti národností: Parthové, Médové, Peršané, Římané, Elamité, Řekové, celý středomořský svět vypočítává Lukáš ve Skutcích apoštolů. I dnes, kdy jsme zvyklí myslet mezinárodně, mezinárodně obchodovat, i dnes je představa firmy, která se hned po svém vzniku uchytila v osmnácti státech, představou impozantní a velmi úspěšné firmy. Hned při zrodu Církve se začíná ve světovém formátu. „Muži všech národů pod nebem byli při tom,“ říká nám Lukáš.

Byl seslán Duch svatý. Na všechny učedníky a na všechny, kteří jejich působením uvěřili. Na muže i ženy, na starce i mladíky, na pány i otroky. Lidé, kteří byli svědky tohoto Božího díla, byli ohromeni a divili se. Zdálo se jim, že apoštolové byli snad opilí. Apoštol Petr v tom však viděl znamení posledních dnů. Naplnil se čas i příslib. Přicházejí dny, kdy už nebude jeden prorok učit všechny ostatní. Nyní bude znát Boha každý. Od nejmenšího do největšího. Bůh přece řekl, že své slovo jim napíše přímo do srdce. Vypadá to doslova jako náboženská revoluce. Lidé už nejsou a nebudou závislí na svých farářích a prorocích. Každý bude znát Boha na základě své vlastní zkušenosti a víry. Podle toho by se dalo říci, že není potřeba mít církev, faráře, kostely. Každý si to zařídí s Pánem Bohem pěkně sám. Sám se pokárá, sám si odpustí, sám se pochválí, učit bude jen sám sebe a hotovo.

Ale takto to Pán Bůh nechtěl a nedovolil. Protože to by měl za chvíli každý svého vlastního boha. Své vlastní zákony. Svou vlastní pravdu. Každý by chtěl mluvit a jednat jménem božím. Každý by si mohl dělat a obhájit, co by chtěl. Že to tak v dnešním světě někdy vypadá je mimo jiné způsobeno tím, že lidé neumí a nechtějí žít ve společenství, v církvi, v rodině, v manželství, každý myslí a jedná pouze jen za sebe. Je to velký omyl.

Včera jsme připomněli sedmero darů Ducha svatého, a také jsme zmínili, že naplnění Duchem svatým znamená, že dostaneme vlastní obdarování pro službu Pánu. Avšak to neznamená, že dostaneme všechna obdarování, ale každý z nás dostane jen díl. To znamená, že navzájem se potřebujeme a jeden bez druhého se neobejdeme. Ale ne tak, že všichni závisí na jednom obdarovaném a mimořádném jedinci, ale tak, že každý potřebuje každého.

Naše Církev jako společenství Božího lidu má být vedena a obdařena Duchem svatým. Církev, ve které se neděje nic pod vedením Ducha, církev, která taktizuje, úřaduje, propaguje víc, než miluje, ta svět neobrátí. Církev, která se opírá víc o moc a peníze než o Ducha, ta svět neobrátí. Máme o čem rozjímat nad narozeninami Církve: Apoštolové byli tenkrát pohromadě. Nevymýšleli plány, ale měli se mezi sebou rádi. Proto i my se máme otevřít Duchu svatému, abychom byli společenstvím Božího lidu, které má změnit svět kolem nás. Amen.

Kázání 9. června 2019 Phanuel Osweto

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..