První čtení: Jeremjáš 11, 18–20 Hospodin mi dal vědět o jejich skutcích; znám je. Kdysi jsi mi je ukázal. Byl jsem důvěřivý jako beránek vedený na porážku. Nevěděl jsem, co proti mně zamýšlejí. „Porazme strom i s ovocem, vytněme jej ze země živých, ať už není připomínáno jeho jméno.“ Hospodine zástupů, soudce spravedlivý, ty zkoumáš ledví i srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor.
Druhé čtení: Jakobův 3, 16–4, 3.7–8a Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj. Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete – a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně. Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte si ruce, hříšníci!
Evangelium: Marek 9, 30–37 Když odtamtud vyšli, procházeli Galileou; Ježíš však nechtěl, aby se o tom vědělo, neboť učil své učedníky a říkal jim: „Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane. Oni však tomu slovu nerozuměli a báli se ho zeptat. Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“ Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“
Milí přátelé v Kristu,
jako minulou neděli i dnes otevíráme Markovo evangelium, které nám poskytuje Ježíšovo slovo. Poté, co v Markově evangeliu čteme o podivuhodných skutcích Ježíše Krista, není tak jednoduché přijmout pohoršující předpověď Ježíšova utrpení, smrti a vzkříšení – to je důvod, proč ji sám Ježíš během cesty do Jeruzaléma svým učedníkům třikrát opakoval (srov. Mk 8, 31–32; 9, 30–32; 10, 32–34), a reakcí bylo naprosté nepochopení.
Dnes čteme druhou z těchto předpovědí: Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane. Učedníci však té řeči nerozuměli, ale báli se Ho zeptat. Tuto Ježíšovu předpověď přijali s mlčením plným strachu, jež je dalším dokladem toho, že Ježíš je nyní úplně sám, nepochopený i těmi, kteří s Ním nejblíže sdíleli Jeho život. Ježíš, který svůj život zcela svěřil do rukou Božích, se dočká konce z rukou lidí, kteří Jej zabijí. To samé prožíval prorok Jeremjáš, který také píše o svém utrpení a pronásledování. Byl si vědom, že on je ten strom, který se lid chystal porazit. „Porazme strom i s ovocem, vytněme jej ze země živých, ať už není připomínáno jeho jméno.“ – prohlásil o sobě prorok Jeremjáš. Tuto zprávu zjevil Bůh sám Jeremiášovi a v tom můžeme vidět nejen moc Boží, ale především, jak odhalené jsou před Ním lidské plány.
Na tuto skutečnost navazuje reakce Pána Ježíše, když dorazili do Kafarnaum. Zeptal se učedníků: „O čem jste cestou uvažovali?“ A oni opět mlčí, pravděpodobně zahanbením, neboť cestou se mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Jakoby k Ježíšově zmíněné vyhlídce do budoucna učedníci nedokázali udělat nic lepšího, než diskutovat o tom, kdo z nich je největší. Takový postoj nám ukazuje, že jestliže nepochopíme význam Ježíšovy velikonoční oběti a Jeho lásku k nám, pak nevyhnutelně naše činy spějí k světské mentalitě soutěžení a rivality.
Mnohokrát i nám se stává, že když jsme doma, nebo během cesty do práce, na nákup či při čekání u lékaře zabloudí naše myšlenky do prázdného snění. Mnohdy jdou ještě mnohem dál k závisti, hněvu. Kvůli hněvu lidé chtěli zabít proroka Jeremjáše a plánovali to velmi dobře. Na závist a svárlivost také upozorňuje apoštol Jakub v našem druhém čtení. Kvůli hněvu se Ježíš ptá učedníků: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Neslyšeli slova o utrpení a bolesti, zabývali se sebou, svojí kariérou. A přitom jim Kristus odhaloval nejzásadnější tajemství spásy člověka. Neslyšeli.
Člověk se tak snadno uzavře do své škatulky a ponoří se do svého vlastního světa. Dnes nás Pán zve, abychom vystoupili z této reality a poznali míru Boží lásky k nám. Ježíš se znovu chopí iniciativy a s trpělivostí je opět učí. Svolá je okolo sebe a obrátí se k nim stručnými slovy, která převracejí jejich způsob myšlení: Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.
Ježíš nás tady učí, že je-li v našem životě nějaké první místo, pak by mělo patřit jenom tomu, kdo se stane služebníkem ostatním. Ježíš to všechno znovu potvrdí o něco dále a přidá ještě rozhodující, lépe řečeno jediný pro křesťana opravdu zásadní důvod, vlastní příklad: „…a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10, 44–45).
Pak následuje přesvědčivé gesto: Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim, „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ Za časů Ježíšových v daleké židovské provincii Římského impéria mělo dítě statut nehotového člověka, bylo považováno za majetek svých rodičů, kteří s ním mohli nakládat zcela podle svého uvážení. Dítě, jeho zájmy a často i prospěch bylo skutečně tím posledním z posledních. A právě v tomto vědomí, jak je s dětmi v jeho době nakládáno, bere Ježíš dítě a staví ho za vzor rozhádaným učedníkům. To je tedy rozlišení toho, kdo je služebníkem: je to ten, kdo umí přijmout a obejmout ty, kteří neznamenají nic. Na základě toho Ježíš vyzývá své učedníky, a tedy potažmo i nás s celou církví, abychom pravou velikost nacházeli v přijetí a přijímání těchto posledních.
Vyzývá nás, abychom jako církev, jako křesťané odolávali pokušení hřát se na výsluní společenského zájmu, atraktivity, pozlátka moci, slávy a velikosti, a naopak dokázali svůj pohled zaostřit na to a na ty, kteří jsou na opačném pólu společenského zájmu. V době Ježíšově to byly děti – v naší době a v naší společnosti tam mohou stát staří lidé, nemocní, sociálně slabí, vyloučení, anebo třeba aktuálně ti, kteří prchají ze svých původních domovů. Nemáme se k nim stavět nezaujatě, lhostejně, ale v jejich přijetí přijímat samotného Krista.
Ano, v křesťanském společenství patří první místo tomu, kdo přijme věrné následování Pána Ježíše, který ve službě a v ponížení až na kříž hledal vždy a jenom poslední místo, to, které Mu nikdo nemohl vzít. Jenom tak se s Ním můžeme ztotožnit a skrze Něj i s Otcem, který Ho poslal. A podobně každý z nás může přijmout roli sloužícího. Ne pro první místo v Božím království, ale pro osobní napodobování Ježíšova příkladu. Sloužit pro radost ze služby, radost z radosti druhých, zvlášť těch, kteří nám nemohou oplatit stejnou mincí. Amen.
Phanuel Osweto 19. září 2021