První čtení: Jeremjáš 14, 7–9.19–22 „Jestliže mluví proti nám naše nepravosti, jednej, Hospodine, pro své jméno. Mnohokráte jsme se odvrátili, hřešili jsme proti tobě. Naděje Izraele, jeho spasiteli v čase soužení! Proč jsi v zemi jako host, jak pocestný, který se zdrží jen přes noc? Proč jsi jak zdrcený člověk, jak bohatýr, který není s to spasit? Ty jsi Hospodine, uprostřed nás a nazývají nás tvým jménem. Nezříkej se nás!“ …„Což jsi opravdu zavrhl Judu? Tvá duše si zprotivila Sijón? Proč nás biješ, což pro nás není uzdravení? S nadějí jsme vyhlíželi pokoj, ale nic dobrého nepřichází, čas uzdravení, a hle předěšení. Hospodine, uznáváme svou svévoli, i nepravost svých otců, hřešili jsme proti tobě. Neodmítej nás však pro své jméno, nenech zhanobit trůn své slávy. Rozpomeň se a neruš svou smlouvu s námi. Což jsou mezi přeludy pronárodů ti, kdo by mohli dát déšť? Což nebesa vydávají deště? Nejsi to ty sám, Hospodine, náš Bože? Skládáme naději v tebe, neboť ty konáš všechny tyto věci!“
Druhé čtení: 2. Timoteovi 4, 6–8.16–18 Já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.… Při mé první obhajobě nikdo při mně nebyl, všichni mě opustili. Kéž jim to Bůh nepočítá! Pán však při mně stál a dal mi sílu, abych mohl dovršit zvěstování evangelia, a slyšeli je všichni pohané; a byl jsem vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ze všeho zlého a zachová pro své nebeské království. Jemu patří sláva na věky věků, amen.
Evangelium: L 18, 9–14 O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Minulou neděli jsme slyšeli kázaní o dni odpočinku. Tento den chápeme jako čas, kdy by se měl člověk zastavit ze všeho shonu a děkovat Bohu za všechno, co mu dal a dovolil splnit během týdne. Dnes nám texty z Bible mají ukázat správný přístup k Bohu, když už jsme v Božím domě, nebo když už nás přijal jako své děti.
V pozadí prvního čtení je situace izraelského lidu v době proroka Jeremjáše. Bůh předem ohlásil Jeremjášoví, že přijde velká doba sucha do celé země. Je to trest za nedodržování Božího Zákona a za modlářství. Můžeme říci, že jejich stav před Hospodinem je tak vážný. Všichni bloudili jako ovce, každý z nich se vydal svou cestou, a zapomněli na Hospodina.
Na tuto situaci reaguje prorok Jeremjáš. Jeremjáš se nemá za lid přimlouvat. Ale snaží se Hospodina obměkčit. Snaží se omluvit se za svůj lid. Vidí kolem sebe zkázu a zmar. Vyznává hřích lidu, že se těžce proti Hospodinu provinil. I v takové situaci, když člověk je hodně daleko od Boha, zůstává naděje. Tuto naději vidí prorok Jeremjáš, který s velikou pokorou nyní prosí Hospodina o milost za provinilý lid. Jeho přístup k Bohu je plný pokory.
Pán Ježíš nás v podobenství také učí, jaký je správný přístup k Bohu. Ukazuje to na dvou lidech, kteří se jdou modlit do chrámu, ale svým naprosto odlišným počínáním dosáhnou opačných výsledků. Stál tam farizeus a modlil se mnoha slovy. Jeho modlitba je sice děkovnou, ale ve skutečnosti se pyšní svými zásluhami a má pocit nadřazenosti. Právě tady je však problém.
Farizeus se modlí k Bohu, ale po pravdě řečeno hledí sám na sebe. Modlí se k sobě a místo toho, aby měl před svým zrakem Pána, vypočítává dobré skutky, které vykonal. Spíše než v modlitbě libuje si farizej v dodržování předpisů.
Jeho postoj a jeho slova jsou však velmi vzdáleny způsobu, jakým jedná a mluví Bůh, který má všechny lidi rád a nepohrdá hříšníky. Onen farizeus naopak pohrdá hříšníky a také na ně ukazuje. Tento farizeus, který se považuje za spravedlivého, nedbá na to nejdůležitější – na dvojpřikázání lásky, totiž na přikázání lásky k Bohu a k bližnímu.
My, když tyto příběhy slyšíme, si máme uvědomit, že nestačí se tedy ptát, kolikrát se máme modlit. Musíme se tázat, jak se modlíme či lépe, jaký je náš přístup, když stojíme před Bohem. Je zapotřebí zkoumat srdce, vážit myšlenky a nepřetvářet se. Modlit se můžeme jedině tak, že staneme před Bohem s pokorným přístupem. Nikoli jako farizeus.
Na druhé straně však celník stanul v chrámu s pokorou a kajícně. Čteme: „stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou“ (v. 13). Jeho modlitba není jako ta farizeova, je velice krátká: „Bože, slituj se nade mnou hříšným!“. Nic víc. Krásná modlitba. Toto podobenství nás tak učí, že spravedlivým či hříšníkem se nikdo nestává svou sociální příslušností, ale způsobem, jakým se vztahuje k Bohu a jakým se vztahuje k lidem.
Pokání celníka a pár jednoduchých slov dosvědčují, že si je vědom ubohosti svého postavení. Jeho modlitba jde k podstatě věci. Počíná si skromně, je si jist jenom tím, že je hříšníkem, který potřebuje slitování. Farizeus nic nežádal, protože už všechno měl; celník však jen žádá o milosrdenství Boží. A to je krásné: pokorně žádat o milosrdenství Boží. Předstupuje s prázdnýma rukama, ale zároveň s obnaženým srdcem, a uznává, že je hříšníkem. Celník nám všem ukazuje nutnou podmínku k získání odpuštění od našeho Pána Boha. Nakonec se právě on, tolik pohrdaný, stává vzorem opravdového věřícího.
Tento úžasný závěr nám připomíná i život a příběh apoštola Pavla. Pavel, předtím Saul, byl pohrdaný a veliký pronásledovatel křesťanů. Po setkání s živým Kristem však se stal opravdovým větřicím a velikým hlasatelem Kristova slova. Připomíná nám to i jeho dopis k Timoteovi, kde slyšíme, že odchází se spokojeností, splnil úkol a pokořil se před Bohem, který mu nyní připravil vavřín spravedlnosti.
O onom celníkovi také říká Pán Ježíš „Říkám vám: vrátil se domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (v. 14).
My dnes slyšíme tyto pozoruhodné biblické příběhy. Jsou nám neustále velikým povzbuzením. Ale už víme, o co jde. Víme, že pýcha kompromituje každý dobrý skutek, vyprazdňuje modlitbu, vzdaluje od Boha i od druhých. Bůh po nás chce pokoru, nikoli povýšenost. Máme proto nyní čas, abychom zkoumali, jak žijeme, jak vystupujeme před Bohem a před lidmi kolem nás.
Pokora je tak nezbytnou podmínkou, aby nás pozvedla k milosrdenství, které zaplní naši prázdnotu. Modlitba pyšného nedojde k Božímu sluchu, ale pokorná modlitba ubožáka ano. Na několika místech v Bibli můžeme číst, jak Bůh má rád a dokonce přijme ty, kteří jsou plni pokory. Můžeme dokonce říci, že Bůh má jednu slabost, slabost pro pokorné. Pokornému srdci Bůh zcela otevírá svoje srdce. Tuto pokoru vyjadřuje i apoštol Petr, když píše: „Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost‘.“ (1Petrova 5, 5) Kéž nám Bůh pomáhá modlit se a jednat vždy s pokorným srdcem. Amen.
Kázání 27. října 2019 Phanuel Osweto