Svátek maminek

První čtení: Mojžíšovo narození Jeden muž z rodu Levi se oženil s jednou levitskou dcerou. Ta pak počala a porodila syna. Když viděla, jak je krásný, celé tři měsíce ho skrývala. A když už ho nemohla skrývat déle, pořídila pro něj třtinovou ošatku, vymazala ji dehtem a smolou a vložila dítě do ní. Ošatku pak vložila do rákosí u břehu Nilu… Ex 2, 1–3

Druhé čtení: Láska Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. 1 K 13, 4–7

Evangelium: Dvanáctiletý Ježíš Jeho (Ježíšovi) rodiče chodívali každý rok slavit Velikonoce do Jeruzaléma. Také když mu bylo dvanáct let, putovali se zúčastnit slavnosti jako obvykle. Když svátky skončily a oni se vraceli domů, chlapec Ježíš zůstal bez vědomí rodičů v Jeruzalémě. … Po třech dnech ho našli v chrámu, jak sedí mezi učiteli, naslouchá jim a klade jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a odpověďmi, ale když ho uviděli rodiče, zhrozili se. „Cos nám to udělal, synu?“ řekla mu jeho matka. „Pohleď tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!“ L 2, 41–43…46–48

Milé sestry, milí bratři, milé děti,

dnešní den je speciální ze dvou důvodů. Jednak je neděle, a máme oslavovat Boha, jednak dnes oslavujeme maminky. A proto se i v dnešním povídání o Bohu a Božím slově taky zaměříme právě na maminky a jejich děti. Uslyšíme o dvou dětech a jejich maminkách. A budou to vlastně dva takové kratičké příběhy z jejich života, které už trochu zazněly v rámci dnešního čtení.

První z těch příběhů je o Mojžíšovi. Možná si vzpomenete, že Mojžíš byl prorok, který vyvedl Židy z egyptského otroctví. Možná si vzpomínáte na to, jak faraon nechtěl nejdřív Židy propustit a jak potom na Egypt dopadla různá neštěstí, tzv. rány. My se teď ale podíváme na kousek Mojžíšova života, kdy byl úplně maličký.

Mojžíš se narodil židovské mamince v Egyptě. A bylo to právě v době, kdy Židé pracovali jako otroci pro Egypťany, pro jejich vládce – faraona, a protože faraon chtěl zabránit tomu, aby se třeba ti Židé vzbouřili a odešli, tak zavedl takové hodně kruté nařízení – že každý židovský chlapeček, který se narodí, musí být zabit. Tím chtěl zabránit tomu, aby ti Židé měli silné muže a osvobodili se. A na tomto místě a v tomto čase se tedy narodil Mojžíš a měl být zabit. Ale maminka dokázala utajit, že se jí narodilo miminko a schovávala ho celé tři měsíce. Muselo to být hodně těžké, protože, jak víte, tak miminka třeba pláčou – hodně nahlas – takže to museli nějak zařídit, aby Mojžíš neplakal. Zároveň nejspíš ta maminka musela pracovat, takže možná měla to miminko schované pořád u sebe, nebo se musela domluvit, že se třeba o něj vždycky chvilku někdo postaral, to nevíme. Já ale chci říct něco k tomu okamžiku, kdy už to nešlo zvládnout a maminka musela udělat moc těžké rozhodnutí – tedy, že toho Mojžíše pošle od sebe pryč. Věděla, že už by ho nedokázala déle schovávat a že by byl objeven a zabit, takže se raději rozhodla, že to malé miminko (tříměsíční) dá do košíku (utěsněného, aby do něj nemohla voda) a vloží do řeky. Jak to dopadlo, to víme – dobře.  Malého Mojžíše objevila egyptská princezna, a protože se jí moc líbil, tak se rozhodla, že si ho nechá a jako chůvu si dokonce najala Mojžíšovou maminku. Ale představte si teď tu chvíli, kdy maminka dává Mojžíše pryč od sebe, do košíku vymazaného dehtem a smůlou. Jak se asi to miminko cítilo? Bylo mu nejspíš zima, chtělo maminku, navíc to v té jeho loďce páchlo dehtem. Co si asi myslelo o mamince? Možná si myslelo, že ho maminka opustila. Že už ho nemá ráda. Že se ho chtěla zbavit. Bylo to tak? Jistě, že ne. Ale to malé miminko nechápalo, že to, co maminka udělala, tak udělala proto, aby ho zachránila. Nechápalo, že to, že ho dává od sebe pryč, je vlastně projev veliké lásky a obětavosti.

Vy už jste větší, ale taky někdy nemusíte chápat, že to, co maminka dělá, dělá pro vás, kvůli vám a z lásky. Třeba když vám zakazuje hrát na počítači nebo vás nutí se učit nebo vstávat do kostela. Věřte, že pro maminku by bylo mnohdy jednodušší, kdyby vám nic nezakazovala a do ničeho vás nenutila a nehlídala vás, jestli děláte, co máte. Ale často to opravdu dělá pro vás – třeba abyste se něco naučili, abyste něco hezkého zažili. Tak jako maminka poslala malého Mojžíše v košíku po vodě, protože věděla, že to je to nejlepší, co pro něj může udělat… Tak to je takové připomenutí pro děti, aby si vážily maminek a toho, co pro ně dělají, i když třeba to něco není právě příjemné.

A teď ten druhý příběh. Ten je zase trochu jiný. Je o Ježíšovi, v době, kdy mu bylo dvanáct let. Tedy už to byl docela velký kluk. Jednou se stalo, že jel s rodiči do Jeruzaléma na svátky, ale místo toho, aby se pak s nimi vrátil domů, tak bez jejich dovolení (bez jejich vědomí), zůstal v Jeruzalémě. Rodiče ho tři dny hledali a nemohli najít. Nakonec ho našli v chrámu, jak se učil, rozmlouval s učiteli. Myslíte, že Ježíš udělal něco špatného? Když zůstal v Jeruzalémě a šel se učit o Bohu do chrámu? … A jak myslíte, že to připadalo jeho rodičům? Připomenu vám, jak je to v Bibli popsáno: …když ho uviděli rodiče, zhrozili se. „Cos nám to udělal, synu?“ řekla mu jeho matka. „Pohleď tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!“ Takže rodičům připadalo, že udělal něco, co neměl. Proč? Nejspíš proto, že se o něj moc báli. To asi taky znáte. Zvlášť ti větší. Někde se zdržíte nebo zatouláte a dostanete vynadáno. I když jste třeba nedělali nic špatného. Buďte ale trpěliví – jako i Ježíš byl. V závěru čteme Potom se s nimi vrátil do Nazaretu a byl jim poslušný. Ježíš rodiče poslouchal, i přesto, že třeba už v té době byl moudřejší.

Ale i my dospělí, rodiče – a prarodiče – si můžeme z tohoto příběhu vzít ponaučení. Někdy, když se děti nechovají tak, jak si myslíme, že by měly, vidíme jen to jejich „zlobení“ – zaměřujeme se na to, co jejich chování způsobuje nám. A nedokážeme vidět, že se tak třeba chovaly z nějakého úplně pochopitelného nebo dokonce dobrého důvodu.

Vztah mezi dítětem a rodiči je jeden z největších darů, který nám Bůh dal. Vždyť, když chtěl Bůh někoho obzvláště odměnit, tak mu dopřál dítě nebo děti. „Ploďte a množte se“ je první požehnání, které dává Bůh člověku (Gn 1, 28). Musíme se ale o ten vztah starat a často to chce hodně lásky na obou stranách. A jak jsme slyšeli v našem druhém čtení: „Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.“

Děti, přeju vám, abyste tuhle lásku nacházely u svých rodičů a abyste ji uměly rozpoznat, vážily si jí… a dávaly ji taky rodičům zpátky. Amen.

Kateřina Lukavská 9. května 2021

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..