První čtení: Ezechiel 2, 1–7 Řekl mi: „Lidský synu, postav se na nohy; budu s tebou mluvit.“ Jakmile ke mně promluvil, vstoupil do mě duch a postavil mě na nohy. I slyšel jsem ho k sobě mluvit. Řekl mi: „Lidský synu, posílám tě k izraelským synům, k těm bouřícím se pronárodům, které se vzbouřily proti mně. Oni i jejich otcové mi byli nevěrni až do tohoto dne. I synové jsou zatvrzelí a mají tvrdé srdce. Posílám tě k nim a řekneš jim: ‚Toto praví Panovník Hospodin,‘ ať poslechnou nebo ne, jsou dům vzpurný. Poznají však, že byl uprostřed nich prorok. Ty, lidský synu, se jich neboj, neboj se ani jejich slov, když jsou vůči tobě zarputilí a jako trní, jako bys bydlel mezi štíry. Neboj se jejich slov a neděs se jich, jsou dům vzpurný. Promluvíš k nim má slova, ať poslechnou nebo ne; jsou to vzpurníci.
Druhé čtení: List Filipským 1, 27–30 Jenom veďte život hodný Kristova evangelia, abych viděl, až přijdu, nebo nepřijdu-li, abych slyšel, že zakotveni v jednom Duchu vedete jednou myslí zápas ve víře v evangelium a v ničem se nestrachujete protivníků. Jim je to předzvěst zahynutí, vám však spasení, a to od Boha. Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět; vedete týž zápas, jaký jste u mne viděli a o jakém nyní slyšíte.
Evangelium: Marek 6, 1–13 Ježíš šel do svého domova; učedníci šli s ním. Když přišla sobota, počal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: „Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama! Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?“ A byl jim kamenem úrazu. Tu jim Ježíš řekl: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A podivil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil. Zavolal svých dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy. Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty. A řekl jim: „Když přijdete někam do domu, tam zůstávejte, dokud z těch míst neodejdete. A které místo vás nepřijme a kde vás nebudou chtít slyšet, vyjděte odtamtud a setřeste prach se svých nohou na svědectví proti nim.“ I vyšli a volali k pokání; vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.
Pokoj Vám sestry a bratři v Kristu!
V dnešním evangelijním čtení se Ježíš vrací i se svými učedníky do svého domova. Do míst, která dobře znal, ke kterým jej jistě vázaly vzpomínky na zde prožitá léta jeho mládí. Můžeme tedy předpokládat, že byl plný radostného očekávání, že se těšil, jak i zde mezi svými bude hlásat Boží království, spasení pro každého. Lidé jej však poslouchali a v úžasu říkali: „Odkud to ten člověk má. Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? Což to není ten tesař, syn Mariin…?“ Byl jiný, než jakého si ho pamatovali. Jeho blízcí v něm viděli pořád jen toho tesaře, nic víc. Nebyli schopni pochopit, kde by obyčejný tesař přišel k takové moudrosti, a proto se jim stal kamenem úrazu a nedokázali se otevřít ani Božímu slovu, které jim Ježíš přinášel. Měli na něj svůj vlastní pohled ovlivněný již uzavřenou minulostí, nedokázali si vysvětlit, jak by se někdo mohl za poměrně krátkou dobu takhle změnit, snad si mysleli, že se i pomátl. Ale i Ježíš se nechal pohltit minulostí a stal se opět pod vlivem jemu známému okolí pouhým tesařem a nemohl tam učinit žádný mocný čin. Blízké vztahy mu svazovaly ruce, byl zde více než kdy jindy lidsky zainteresován. V dnešním příběhu je Ježíš více člověkem, nám tolik blízký svými prožitky, pocity, těžkostmi, než Bohem, a proto nás i v mnohém oslovuje. Vždyť kdo z nás nezažil podobnou situaci, kdy v nás například rodiče, i když z lásky, vidí stále malé děti, kdy nejsme schopni vysvětlit svému blízkému okolí naši víru, změnu našich životních postojů, zatímco cizí lidé nám naslouchají? Dochází k nepochopení mnohdy obou zúčastněných stran. Často ve druhém vidíme někoho jiného, koho si pamatujeme z dřívějších setkání, někoho, koho si buďto idealizujeme, anebo jej zatracujeme, a nedokážeme jej přijmout nového, takového, jaký nyní opravdu je. Nedokážeme přijmout, že je někým jiným, než byl, čímž mu, i když si to často neuvědomujeme, bráníme být sám sebou. I Ježíš se v očích svých přátel stává opět pouhým tesařem, ale on byl v té době už někým jiným.
Více než rozumem žijme srdcem a přítomností, která ještě nesoudí, ne minulostí. Žijme z lásky, která nedusí a nebrání lidem kolem nás růst, která je spíše podepírá a dovoluje i jim být sami sebou, která vede ke spasení každého. Teprve tehdy žijeme skutečný život a naše existence zde na zemi má smysl, naše cesta skutečný cíl, který není z tohoto světa. V takových oboustranných vztazích z lásky, oproštěných od předsudků, minulosti, založených na upřímnosti, bezprostřednosti a vzájemné nezraňující důvěře opravdu rosteme k dokonalosti, dospíváme v jedinečnou osobnost, přibližující se obrazu Božímu. Snad poté dokážeme bez zaujatosti usednout k jednomu stolu i s celníky a s hříšníky. V Ježíši nám Bůh představuje člověka, jakého chtěl stvořit, člověka, který dokáže růst v lásce k dokonalosti. Tuto představu, myšlenku dokonalého člověka, vložil Bůh do každého z nás. Je jen na nás, abychom ji objevili a dokázali probudit naše lidství.
Ježíš si je ve svém Synovství vědom odpovědnosti k Bohu, a snad právě proto posílá své učedníky a dává jim moc nad nečistými duchy ve chvíli, kdy se mu zrovna moc nedaří, kdy se cítí ve svém rodném kraji osamocený, nepochopený. Ježíš nerezignuje, ale jedná. A ještě ke všemu činí své učedníky svými příkazy zcela závislé na jejich okolí. Nic si na cestu neberte, ani chleba, ani mošnu, ani peníze, jen hůl. Ukazuje jim svým příkladem, že ne vždy je vše jednoduché, že přijdou i zlé chvíle, ale to je nesmí odradit od hlásání Božího království, a že ne všude budou vítáni a přijímáni v dobrém, s otevřenou náručí. Svými příkazy je nutí důvěřovat v lásku, spoléhat se na ostatní a na Boha. Učí je ale také z lásky a v lásce odejít z míst, kde je nepřijmou, i kdyby šlo o nejbližší. Nerezignovat nad neúspěchem, ale setřást prach ze svých nohou a jít dál za jim určeným cílem. Učí je nebát se, neboť strach vede ke hříchu a hřích k osamocenosti, a ta k rezignaci nad vlastním životem. Učí je nemít starost o svůj život, co budou jíst, ani co budou mít na sebe. Náš nebeský Otec přece ví, co potřebujeme. Učí je nedělat si starosti o zítřek, zítřek bude mít své starosti. Vždyť každý den má dost vlastního trápení.
Berme vážně lásku, která nás zavazuje životem. Stůjme pevně s pomocí Boží ve své víře, i mezi těmi, kteří jsou zatvrzelí a mají tvrdá srdce, mezi těmi, kteří se bouří proti Hospodinu. Nebojme se ani jejich slov, když jsou i vůči nám zarputilí, jsou jako trní, jako bychom mnohdy bydleli mezi štíry. Nebojme se jejich slov a neděsme se jich. Mluvme k nim slova evangelia, ať poslechnou nebo ne. Jednejme jako lidsky zraněný Ježíš z dnešního příběhu, jenž nerezignuje nad situací, ale přijímá plně zodpovědnost za jemu svěřený úkol, za svá rozhodnutí, jež mohou ovlivnit život jeho i druhých, a který se tak svým konáním stává více než kdy jindy dokonalým Božím Synem.
Veďme tedy život hodný Krista, buďme zakotveni v jednom Duchu, veďme jednou myslí zápas ve víře v evangelium a v ničem se nestrachujme. Budiž nám to předzvěstí spasení od Boha. Neboť nám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět; vést týž zápas, jaký jsme viděli a o jakém jsme dnes slyšeli. Amen.
Zdeňka Chaloupková 4. července 2021