První čtení: Pl 3, 24–33 „Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina. Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí. Ať usedne osamocen a ztichne, když je na něho vložil. Ať položí do prachu svá ústa, snad ještě naděje zbývá. Ať nastaví líce tomu, kdo ho bije, a potupou se sytí. Neboť Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství. Z rozmaru totiž lidské syny nepokoří ani nezarmoutí.
Druhé čtení: 2 K 8, 7–15 Jako jste ve všem bohatí, ve víře, v slovu, v poznání, v horlivosti i v lásce, kterou máte k nám, buďte bohatí i v tomto díle milosti. Neříkám to jako rozkaz, zmiňuji se však o horlivosti jiných, abych vyzkoušel opravdovost vaší lásky. Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. Řeknu vám, co si myslím: Sluší se, abyste nyní dokončili dílo, které jste už loni nejen začali, nýbrž také k němu dali podnět. Odkud vyšla ochota k pomoci, tam ať se pomoc také uskuteční. Každý ať dá podle toho, co má; vždyť je-li zde tato ochota, pak je dar před Bohem cenný podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá. Nejde o to, aby se jiným ulehčilo a vy byli přetíženi, nýbrž abyste na tom byli stejně: váš přebytek pomůže nyní jejich nedostatku, aby zase jindy jejich přebytek přišel k dobru vám ve vašem nedostatku; tak nastane vyrovnání, jak je psáno: `Kdo měl mnoho, tomu nic nepřebylo, a kdo málo, neměl nedostatek.´
Evangelium: Mk 5, 21–43 Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu, shromáždil se k němu veliký zástup, když byl ještě na břehu moře. Tu přišel k němu jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“ Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj. A byla tam žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když zaslechla o Ježíšovi, přišla ze zadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu vysvobozena!“ A rázem přestalo jí krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: `Kdo se mne to dotkl´?“ I rozhlížel se, aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“ Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mistra?“ Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“ A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Když přišli do domu představeného synagógy, spatřili velký rozruch, pláč a kvílení. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí.“ Oni se mu posmívali. On však všecky vyhnal, vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním, a vystoupil tam, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum,“ což znamená: „Děvče, pravím ti, vstaň!“ Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich úžas a zděšení. Přísně jim nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali něco k jídlu.
Dnešní evangelium o uzdravení nemocné ženy a vzkříšení dcery Jairovy by možná pro některé čtenáře mělo být opatřeno varováním, jako tomu bývá na příbalových letácích léků či některých výrobků: Tento text není návodem, jak léčit nemocné a křísit mrtvé, a sám o sobě nedokazuje Ježíšovo božství. Oba příběhy jsou součástí evangelia, které předpokládá víru v Ježíše jako Spasitele. Pro ty, kdo Krista neznají a nevěří v něj, může být text nesrozumitelný, odtažitý a těžko přijatelný, ale s tím se nedá nic dělat.
A co říká nám, věřícím křesťanům? Především to, že Ježíš nepřišel v první řadě proto, aby léčil nebo křísil mrtvé, ale proto, aby obnovil náš vztah s Bohem, naším Otcem. Aby nám otevřel cestu k přijetí záchrany (spásy) z Božích (Ježíšových) rukou.
Evangelium i text z knihy Pláč nás zvou k tomu, abychom před Bohem neskrývali svoje pocity. Abychom k němu přicházeli se vším, co prožíváme, ať dobré, nebo zlé. Abychom sami na vlastní kůži poznali, že (Ž 34, 19): Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. Biblické texty nás povzbuzují, abychom u Boha složili všechno, čím se trápíme, co potřebuje uzdravit, a to i v případě, že nám Bůh v danou chvíli, kterou prožíváme, nepřipadá jako milující Otec, ale spíše jako trestající Bůh, jako někdo, kdo se nám stal kamenem úrazu. Jak tomu bylo u žalmisty z knihy Pláč nebo v případě Joba.
Evangelium nás učí, že jsou chvíle, kdy je dobré a žádoucí, abychom před Boha předstupovali jako součást společenství. Ale že jsou i chvíle, kdy z davu musíme vystoupit a oslovit Boha sami za sebe. Přiznat sobě, Bohu a lidem kolem, že Boha potřebujeme, že chceme, aby nás vyslechl, aby nám pomohl a svojí mocí zasáhl do naší situace, protože je nad naše síly. Jak se zpívá v jednom spirituálu: „To já, ó Pane můj, stojím tady v modlitbách. Ani můj kněz, ani vládce, ale jsem to já, kdo stojí tady v modlitbách. Ani prorok, ani soudce, ale jsem to já, kdo stojí tady v modlitbách.“ Abychom svým postojem vyznali: Teď tu Bože stojím před tebou já sám za sebe, se vším, co prožívám, a potřebuji vnímat tvoji blízkost, to, že ti na mě záleží.
V Bibli můžeme nemoci rozdělit do dvou kategorií: nemoci, které jsou k uzdravení – jako v případě ženy nemocné krvotokem. A nemoci, na nichž se chce oslavit Bůh. U nich však nemusí platit, že se vyléčíme. Své o tom věděl apoštol Pavel, který kvůli své nemoci několikrát volal k Pánu a dostalo se mu odpovědi (2 K 12, 9): „Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla. A tak se raději budu chlubit slabostmi, aby na mě spočinula moc Kristova.“ V obou případech působila moc Boží, ale u každého jinak. Případ ženy je takovým příběhem s dobrým koncem. Po dlouholetém utrpení došla uzdravení. Ale i u Pavla to dopadlo dobře, i když jeho modlitba nebyla vyslyšena, jak si přál. Stejně tak u žalmisty z knihy Pláč to dopadlo dobře, vždyť přestal vnímat Boha jako svého nepřítele a po vnitřním boji a přerodu nakonec vyzná: „Můj podíl je Hospodin“, praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina. Neboť Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství. Z rozmaru totiž lidské syny nepokoří ani nezarmoutí.
A to není o nic menší zázrak, když lidé, kteří jsou opravdu těžce zkoušeni nemocemi aj., Boha neopustí, nezanevřou na něj, ale jejich víra se stane silnější, hlubší a opravdovější. Ale většina z nás má asi raději ty šťastné konce, které reprezentuje dnešní evangelium. Někdy to může být z naší strany skutečně boj o zachování vztahu k Bohu, navzdory tomu, čím procházíme. A někdy nám v tomto boji není oporou ani Bůh, ani naši bližní, i když jsou také věřící. Viděli jsme reakci apoštolů, když se Ježíš sháněl po tom, kdo se ho dotkl: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: Kdo se mne to dotkl?“ Mohli bychom si jejich slova přeložit asi takto: „Prosím tě, nedělej si starosti kvůli jednomu člověku, když je tu tolik lidí. Nech to být.“ A vrcholem necitlivosti vůči tomu, kdo prochází utrpením, představuje chvíle, kdy: … přišli lidé z domu představeného synagogy a řekli: „Tvá dcera zemřela, proč ještě obtěžuješ Mistra?“ Mám ráda naši liturgii, protože k nám promlouvá. Při doznání vin říkáme, že: … máme s tebou spolupracovati na tvém díle…, my však svévolnými činy rušíme zdar tvého tvoření, tobě k necti, bližním svým a sobě na škodu a hanbu… Naštěstí Bůh je svrchovaný a nenechá se námi od své záchranné mise s člověkem odradit ani zastavit.
Máme tu starší nemocnou ženu, která je dvanáct let nepřetržitě sužovaná nemocí, která ji vyčerpává fyzicky i finančně, navíc je sama, vyloučená ze života jak společensky, tak nábožensky. Prožívá vlastně dvanáctiletou karanténu. A nemá nikoho, kdo by za Ježíšem šel místo ní, aby za ni prosil. Musí jít sama a porušit zákon, což pro ni může mít neblahé následky. Dcera Jairova je mladá, dvanáctiletá, ale nemůže dělat nic. Má však milující rodiče. Otce, který vyhledá pomoc u Ježíše, je obklopena věřícím společenstvím synagogy, a přesto zemře.
A ač je na tom každá jinak, obě se dočkají od Ježíše pomoci, na obou Hospodinu záleží. Dalším, co nám příběh o uzdravení nemocné ženy a vzkříšení dcery Jairovy ukazuje, je to, že uzdravení v biblickém smyslu není jen otázkou fyzickou, ale také metafyzickou. Oběma ženám Ježíš přináší záchranu – nejen tělesné uzdravení, ale spásu – tj. život v hlubší jednotě s Bohem. Uzdravení toho základního v nás, totiž obrazu Božího, který si každý z nás v sobě nese a který ho s Bohem spojuje. Uzdravení je zlepšení stavu, v němž se člověk nachází. A to může mít různou podobu, protože Ježíšova moc (Boží moc) není zastavena ani smrtí.
Kdo přistupuje k Bohu s důvěrou jako nemocná žena a představený synagogy Jairos, má naději na spásu. A naději má i ten, kdo zemřel. Ale bez velikonočních událostí nedává vzkříšení Jairovy dcery smysl. Až Ježíšovo vzkříšení dceři Jairově i nám všem otevírá skutečnou budoucnost, skutečný život, který smrtí nekončí. Jak řekl Ježíš při vzkříšení Lazara Martě (J 11, 25–26): „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky. Věříš tomu?“ Jako věřící křesťané můžeme vyznat: Věřím.
A spolu s apoštolem Pavlem říci: Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! (1 K 15, 57)
Ivana Doubravová 27. června 2021