První čtení: Skutky 16, 9–15 Pavel měl v noci vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto Pavlově vidění jsme se bez váhání chystali na cestu do Makedonie, protože jsme usoudili, že nás volá Bůh, abychom tam kázali evangelium. Vypluli jsme tedy z Troady a plavili se přímo na ostrov Samothráké a druhého dne do makedonské Neapole. Odtud jsme šli do Filip, které jsou nejvýznamnějším městem té části Makedonie a římskou kolonií. V tomto městě jsme strávili několik dní. V sobotu jsme vyšli za bránu k řece, protože jsme se domnívali, že tam bude modlitebna; posadili jsme se a mluvili k ženám, které se tam sešly. Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval. Když byla ona a všichni z jejího domu pokřtěni, obrátila se na nás s prosbou: „Jste-li přesvědčeni, že jsem uvěřila v Pána, vejděte do mého domu a buďte mými hosty“; a my jsme její naléhavé pozvání přijali.
Druhé čtení: Zjevení 21, 10.22–22, 5 Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha. Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. V něm se shromáždí sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.
Evangelium: Jan 14, 23–29 Ježíš řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím – a přijdu k vám. Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili.“
Pokoj vám, sestry a bratři!
Je až úžasné, co Bůh dokáže dělat v našich životech. Bůh mění lidské srdce – muže a ženy stejně. Před Ním je každý z nás stejně důležitý. Náš první text zmínil jméno jedné ženy, která z rukou Božího služebníka přijala křest ve jménu Pána Ježíše. Nevíme to jistě, ale zdá se, že díky své ochotě přijmout Krista stala se tímto dokonce prvním konvertitou křesťanské církve na evropském kontinentu. Od té doby až do současnosti mají ženy v církvi svou nezastupitelnou roli – stejně jako muži, ovšem s tím rozdílem, že žen je v ní více než mužů. Platí to jak v globálním, tak i v místním měřítku. Shodují se v tom statistické údaje po celém světě, je tomu tak i v našem sboru.
Důvodem není jenom to, že ženy se v průměru dožívají vyššího věku, a tudíž přežívají své partnery o řadu let. I mladších žen je obecně v církvi vidět výrazně více nežli mladších mužů. Vzpomínám si, jak se každou neděli musím podívat pořádně do lavic, abych na začátku oslovení neřekl „milé sestry a milí bratři“ se zjištěním, že tam není ani jeden bratr. Často však pro jistotu u oslovení radši používám jen: „milí přátelé…“
Všechny hluboce zbožné a aktivní ženy mají svůj dávný předobraz v první křesťance evropského původu jménem Lýdie. Lýdie z titulu svého povolání – prodavačka purpuru – byla nejspíš ženou zámožnou. Byla to žena v produktivním věku s vyšším společenským postavením. Purpur byl vzácnou a draze prodávanou ingrediencí, pomocí které se barvily látky, které si mohli pro jejich vysokou cenu dovolit nosit pouze dostatečně bohatí lidé. Že Lýdie byla ženou emancipovanou ukazuje i to, že vlastnila svůj dům, jehož osazenstvo bylo pokřtěno spolu s ní – tedy na její příkaz jako paní domu. Její současnou obdobou by byla atraktivní žena středního věku podnikající v některém z prestižních a finančně lukrativních oborů, kterým je dnes například prodej diamantů jako výhodné investice. Žena tohoto typu se tedy stává jedním z prvních příjemců Pavlovy apoštolské zvěsti o Kristu.
Tato žena věřila v jediného Boha a Pán jí otevřel srdce, říká o ní biblický autor, aby přijala Pavlovu zvěst. Její proměna v křesťanku je znamením veliké milosti, které se jí dostalo. Té milosti předcházela víra v jediného Boha – žila tedy duchovním životem, a Pavel měl ve svém svědectví pro ni možnost na něco navázat, o něco se opřít – zbytek pak bylo dílo Boží milosti.
Lýdie následně po křtu zve apoštoly k sobě domů a hostí je jako své přátele. Její pozvání bylo tak naléhavé, že Pavel a jeho doprovod nemohli odmítnout. Jsem přesvědčen o tom, že Lýdie své pozvání apoštolů k sobě domů neorganizovala jenom jako výraz vděčnosti, ale i proto, aby provázala svůj domov se životem církve. Všimněme si, že když Lýdie přijímá křest, přímá ho i každý člen její domácnosti, a následně celá její domácnost hostí představitele církve. Nikoliv tedy zástupná zbožnost jedné ženy – vyslankyně, která z domova spěchá neděli co neděli do církve, ale žena, která ve své víře aktivně celou svou domácnost zapojuje do života církve. Církev se pro ni neodehrává někde venku, v cizím a vzdáleném teritoriu kostela, ale děje se přímo u ní doma. Její dům, její rodina se stává církví, posvěcenou apoštolskou autoritou nositelů zvěsti o Vzkříšeném Kristu.
Lýdiina rodina se stává domovem a rodinou církve. Božím příbytkem uprostřed lidí. Jak tato krátká epizoda z počátků křesťanské Evropy koresponduje s tím, co nám říká Ježíš v Janově evangeliu? Kristus říká: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek…“ Pro Lýdiinu víru přijme křest celá její rodina, dobrodiní se přelévá i na ostatní. Najednou už nejde jenom o jednotlivce, ale o celé společenství. Lýdiina víra nepřivádí k ní domů jenom apoštoly jako vzácné hosty, které se sluší pohostit, ale přivádí samotného Boha, který se s člověkem chce sdílet ve věčném společenství mezi Otcem, Synem a Duchem. Prosme za dobrodiní takových Lýdií pro církev, neboť díky nim církev roste v každé době a na každém kontinentu. Amen.
Kázání 26. května 2019 Phanuel Osweto