Význam Ježíšovy modlitby za nás  

První čtení: Žalm 91, 1–4 Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost.

Druhé čtení: Římanům 8, 24–26 Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.

Evangelium: Jan 17, 20–26 Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“

Sestry a bratři, jsem moc rád, že opět máme vzácnou příležitost společně uctívat Pána skrze Jeho Slovo. Je to nádherné, když věřící otevírají Boží Slovo a sytí se z něj. A je to o to mocnější, když to nedělají pouze v neděli, ale když je nedělní společné shromáždění takovým vyvrcholením našeho každodenního chození s Pánem a přebývání v Jeho Slově.

Máme dnes před sebou samotný závěr Ježíšovy modlitby – velké a mocné modlitby. Mohli bychom v této modlitbě strávit mnoho hodin a věřím, že bychom stejně nevyčerpali její hloubku a nenasytili se její nádherou a mocí. Chceme ovšem projít tuto část Janova evangelia, abychom prožili, co z ní tolik čiší a tryská.

17. kapitola Janova evangelia se obvykle nazývá „Ježíšova velekněžská modlitba“. Kvůli častému opakování slovesa „poslat“ někteří biblisté nazývají tuto kapitolu i „Ježíšova misionářská řeč“. Odkazují přitom na vyjádření, které zde čteme. Jako Otec poslal Syna, nyní Syn posílá své učedníky do světa. (Jan 17, 18) Když začneme u rozdělení, celá kapitola se rozděluje na tři části. První tvoří verše 1–5 a Ježíš se v nich modlí za své oslavení. Druhá část sestává z veršů 6–19 a Ježíš v nich prosí za své učedníky. Konečně ve třetí části, kterou jsme právě četli, verše 20–26, Pán Ježíš prosí Otce za budoucí věřící – „za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří.“ (Jan 17, 20)

Samotný text má také často nadpis Ježíšova modlitba pro učedníky. Z toho by mohlo vyplývat, že jde o modlitbu určenou jen za ty, kteří byli v té době, v té chvíli s Ježíšem. Ale pokud budeme tento text brát jen tímto způsobem, pak je to velmi abstraktní až povrchní chápání. V této modlitbě poznáme, že Ježíš se nemodlí jen za své učedníky, kteří byli v té době s Ním. Ale myslí i na nás, protože v Něj věříme skrze slova Jeho prvních učedníků. Posloucháme, co pro nás Ježíš od svého Otce žádá. Abychom byli jedno s Ním a s Otcem. Abychom žili v jednotě s ostatními křesťany. Abychom s Ním byli v nebi a viděli Jeho slávu.

Jaké myšlenky a pocity vnímáme, když nasloucháme Ježíšově modlitbě, která je i za nás? Pán Ježíš mluví o jednotě se svým Otcem. Pravá jednota je ovšem v tom, že se dva lidé jsou schopni dohodnout a společně jednat. Mezi lidmi je mnoho nejednoty, každý má svůj názor. Ale také často, když takto myslíme, popravdě jen více bloudíme a jdeme mimo cesty Boží. Je třeba umět ustoupit s cílem dohody. Ať už je to ve hře, ve vztahu k Bohu nebo k druhým lidem.

Ježíšova modlitba nám ukazuje, jak důležitá je jednota všech veřících, ať už jde o nás v našem sboru nebo mezi lidmi, kteří se hlásí k Němu po celém světě. Je to jednota mezi učedníky, jejímž pramenem a modelem je jednota mezi Otcem a Synem. Všimněme si, že jednota neznamená „být při“ někom, ale je důležité „být v“. Proto je použita předložka „v“: „… jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás (Jan 17, 21); „… já v nich a ty ve mně. Aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“ (Jan 17, 23)

Pozemské působení Pána Ježíše bylo viditelným projevem jednoty Otce a Syna: jednota v poslušnosti, v plnění Otcovy vůle a v lásce. Proto jednota mezi učedníky je ovocem Boží lásky Otce a Syna a je živým znamením pro tento svět.

Přitom o modlitbě nemluvíme jen dneska, ale bylo to také téma našich setkání nedávno při mužské skupině a potom na večerním biblickém studiu. Ukázalo se, že v Bibli najdeme celou řadu textů, které o modlitbě mluví, a otázka je, jestli jako jedinci můžeme vůbec svými modlitbami změnit Boží vůli.

Pro mě ta Boží vůle je, abychom vybudovali zde na zemi tu jednotu, za kterou se Ježíš modlil. Zároveň si uvědomujeme, že jako sbor uprostřed rozbouřených vod současnosti jednotu potřebujeme. Měli bychom proto o ni usilovat nejen navenek svým snažením a mluvením, ale také uvnitř, právě svými modlitbami.

V celé sedmnácté kapitole Janova evangelia vidíme, jak sám Ježíš věnuje svůj čas modlitbě. Obrací se k Otci, aby Mu vyléval svou duši, modlí se k Němu a prosí za jednotu a poznání. I my si máme více a více uvědomovat, že pokud nebudeme mít opravdovou jednotu pramenící z Krista, tak nás snad může od Krista odloučit cokoliv, a nemusí to být jen přebytek práce a životních odpovědností.

Když se nad tím společně zamyslíme, tak se jistě shodnete se mnou, že je třeba, abychom prohloubili náš modlitební život. Příprava tohoto kázání mně osobně ukázala, kde mám já sám ty největší nedostatky. Rád bych je začal napravovat.

Jako společenství i jako jednotlivci máme své limity. Tyto limity se ale týkají hlavně toho, co jsme fyzicky schopni udělat. Momentálně toho není mnoho, ale v modlitbě máme jako společenství obrovský potenciál. Modlitby jednotlivců ve starozákonních příbězích měly neskutečný dopad, proto žalmista říká, že je dobré být neustále v úkrytu Nejvyššího. Když se budeme modlit, budeme pod Boží ochranou a Bůh dokáže s námi jednat.

Nemáme momentálně mnoho možností, jak oslovit naše okolí. Můžeme ale začít tím, že se začneme za naše okolí intenzivně přimlouvat. Věřím, že to Bůh nenechá bez odezvy. Jako dlouho v tomto sboru se jedna sestra modlila, aby Bůh poslal do našeho sboru muže, jsem přesvědčen, že Bůh postupně její modlitby vyslyší, postupně díky těmto modlitbám se k nám už přidali tři bratři a věřím, že další jsou na cestě, neboť je to Bůh, který to dělá.

Ano, jako jednotlivci, tak i jako společenství potřebujeme prohloubit náš modlitební život. Duch Boží je připravený nám přijít na pomoc, a tak s odvahou se můžeme začít modlit za na první pohled nemožné věci. Kristus se modlil za nás a my se potřebujeme modlit za naši jednotu a jiné potřeby. Především však potřebujeme za všech okolností děkovat, protože to je Boží vůle. Amen.


Phanuel Osweto 29. května 2022

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..