První čtení: Dt 30, 9–14 Hospodin, tvůj Bůh, ti dá nadbytek dobrého v každé práci tvých rukou, plodu tvého života a plodu tvého dobytka i plodin tvé role. Hospodin se bude opět nad tebou veselit k tvému dobru, jako se veselil nad tvými otci, budeš-li poslouchat Hospodina, svého Boha, a dbát na jeho přikázání a nařízení, zapsaná v knize tohoto zákona, a navrátíš-li se k Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší. Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený. Není v nebi, abys musel říkat: „Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?“ Ani za mořem není, abys musel říkat: „Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?“ Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.
Druhé čtení: Ko 1, 1–14 Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus Božímu lidu v Kolosách, věrným bratřím v Kristu: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho. Stále za vás v modlitbách děkujeme Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, neboť jsme slyšeli o vaší víře v Krista Ježíše a o vaší lásce, kterou máte ke všem bratřím pro naději zakotvenou v nebesích. Víte o ní, protože i k vám přišlo slovo pravdy, evangelium; tak jako na celém světě, i mezi vámi přináší ovoce a roste od toho dne, kdy jste uslyšeli o Boží milosti a přesvědčili se, že je pravdivá. Tak vás tomu učil Epafras, náš milovaný druh, jenž nás věrně zastupuje jako Kristův služebník. On nám také vyprávěl o lásce, kterou ve vás působí Boží Duch. Proto i my, ode dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli. Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti; a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů:
Evangelium: Lk 10, 25–37 Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´.“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: `Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.´ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“
Život přináší situace, kdy se musíme rozhodovat jak jednat. Pro lepší orientaci jsme dostali Desatero, které dává našemu jednání mantinely, které nás chrání, abychom neškodili sobě i druhým a neskončili v slepých uličkách.
Jen slepě dodržovat Desatero však pro naplněný život nestačí. Jsme povoláni k něčemu většímu, krásnějšímu, náročnějšímu: k životu ve svobodě. Bůh nás stvořil jako svobodné bytosti, ne jako nějaké loutky nebo roboty. Žít ve svobodě ale znamená odpovědně se rozhodovat nejen v rámci daných předpisů, ale často i nad jejich rámec („když nás Bůh nevidí“).
Život ve svobodě znamená umět reagovat na potřeby kolem nás s ohledem na dobro druhých. To, jak se rozhodujeme, záleží na tom, čím své myšlení a jednání utváříme. Budeme-li žít v Boží blízkosti, necháme-li se inspirovat Ježíšovým myšlením a činy, pak můžeme zakoušet, že svoboda pro nás bude darem a důsledky našeho jednání budou pro tento svět obdarováním. Bude se lépe žít nejen nám, ale i blízkým kolem nás.
A vlastně o tom je náš dnešní příběh z přečteného oddílu evangelia podle Lukáše. Věřící Židé v době Ježíše hledali podstatu zákona, která přinese jejich osvobození (politické, duchovní). Ptali se, co je skutečně pro Boha podstatné a důležité v tom množství různých nařízení a přikázání. Mojžíšovo přikázání „Šema Israel“ („Slyš, Izraeli“), které se stalo krédem vyvoleného národa, opakoval každý zbožný Izraelita při večerní modlitbě o sabatu. I v dobách nedávno minulých recitovali Židé toto vyznání, když ve strachu kráčeli vstříc své smrti v koncentračních vyhlazovacích táborech (o tom by mohli vyprávět mnozí, kteří ještě před necelým stoletím navštěvovali tuto synagogu). Správně zákoník na Ježíšovu otázku „Co je psáno v Zákoně?“ (aby měl podíl na věčném životě) cituje oddíl ze Starého zákona: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou“ (5. Moj. 6, 4n). A navazuje na to oddílem ze Třetí knihy Mojžíšovy: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“
Ježíš však svým příběhem o Samaritánovi dává celé diskuzi nový rozměr.
1/ Láska k Bohu nemůže existovat bez lásky k bližnímu. Láska k člověku je položena na stejnou rovinu jako láska k Bohu – radikální myšlenka, se kterou přišel Ježíš. Na prvním místě víry v Hospodina není dodržování zákona, ale láska. Analogicky pro křesťany místo zákona můžeme dosadit např. Bibli, liturgii, církevní pravidla, křesťanské politické názory, atd. Bohužel v historii (i nedávné) vidíme, že mnozí věřící ve jménu víry/svého chápání víry v Boha (čistoty evangelia, kulturního chápání křesťanské víry) byli schopni zranit/zlikvidovat své oponenty/bližní.
2/ „Miluj svého bližního jako sám sebe.“
- Přijmi sám sebe! Jenom ten, kdo přijímá sám sebe, může přijmout i druhého. Jenom ten, kdo miluje sám sebe, může milovat i druhého. Není to statický, ale dynamický proces.
- Sebeláska, která zraňuje druhé: mnozí lidé kolem nás vidí pouze vlastní potřeby (trend současné doby).
- Není napsáno: „Miluj bližního svého místo sebe“. Opak předchozího – služba druhým nám může „vysát“ energii a staneme se potom jejím otrokem.
3/ Kdo je bližní?
- Pro Židy bližní byl někdo z příslušníků vlastního národa (vdovy, sirotci), případně někdo z proselytů. V Ježíšově době se někteří z nejzbožnějších Izraelitů (eséni z Kumránu) dostali až k mravní zásadě: „Budeš milovat všechny syny světla a nenávidět syny temnoty.“ Ne však dál.
- Díky Ježíšově příběhu o Samaritánovi dostává „bližní“ nový univerzální rozměr. Ježíš totiž dává na otázku: „Kdo je můj bližní?“ naprosto novou odpověď. V podobenství o milosrdném Samaritánovi je „bližním“ ten, kdo je v rovině etnické a náboženské nepřítelem, a tudíž z náboženského hlediska „synem temnoty“!
A tím se dostáváme na začátek dnešního kázání: Milovat Boha a bližního vede ke svobodě, osobní, která přináší dobro prvotně blízkým (rodina), našemu okolí, ale jde ještě za hranice našich možností, možná i našich představ (protože v tom nejsme sami).
Samuel Gallat 10. 7. 2022