První čtení: Izajáš 55, 1–9 „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná. Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce. Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná, přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za Svatým Izraele, který tě oslavil.“ Dotazujte se Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“
Druhé čtení: 1. Korintským 10, 1–13 Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ›poušť byla poseta jejich těly‹. To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni. A také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: ›Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům.‹ Ani se neoddávejme smilstvu, jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc. A také nechtějme zkoušet Pána, jako to dělali někteří z nich a hynuli od hadího uštknutí, ani nereptejte, jako někteří z nich, a byli zahubeni Zhoubcem. To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.
Evangelium: Lukáš 13, 6–9 Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ›Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‹ On mu odpověděl: ›Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit‹.“
Dnes máme po bohoslužbě výroční shromáždění, a tak budeme mít možnost, abychom se spolu podívali na život našeho sboru, abychom bilancovali a zároveň hledali jak dál. V kontextu sboru, ale i pro nás osobně nám dnes liturgický kalendář připravil velmi důležité a oslovující texty. Tyto texty nám mohou ukázat, jak dál.
Když jsem byl v lázních, slyšel jsem příběh jednoho člověka, který po ukončení školy začal dělat na počítači. Asi po roce ho začala strašně bolet záda. Když mu kamarádi řekli, aby šel k doktorovi, tak to odmítl s tím, že na to nemá čas, a že když je nejhůř, tak má dobrý prášek na bolest, který spolehlivě zabírá. Jenže po asi půl roce mu prášky přestaly zabírat. Nakonec jednoho dne nevstal z postele. Přijela pro něj záchranka. V nemocnici mu dali injekci, dotyčný odešel po svých s doporučením k rehabilitační doktorce. Když k ní přišel, první jeho otázka byla, zda má nějaký lék. Odpověď byla, lék nemám, ale naučím vás pár dobrých cviků. Odmítl to, protože chtěl něco, co zabere rychle a bezbolestně. Dnes dotyčný těžce chodí a i po operacích má neustále problémy.
Tento příběh mě hodně změnil, protože jsem zrovna měl problém se zády, když jsem s oním mužem v lázních mluvil. Ale jak souvisí s textem, který jsme četli z evangelia? Za pár chvil se k tomu dostaneme.
Z evangelia jsme četli známé podobenství o fíkovníku. Začíná tím, že majitel jde na vinici a vidí, že fíkovník nenese ovoce. Závěr je jasný – je třeba jej vytnout. Proč? Protože smyslem fíkovníku, stejně jako jakéhokoli jiného ovocného stromu, je nést ovoce. Fíkovník údajně dával fíky dvakrát do roka, tedy majitel zameškal 6 sklizní. Při pozornějším čtení nás uhodí do očí, že fíkovník roste na vinici. Na jiných místech Bible čteme, že fíkovník rostl u cesty, tedy nikdo se o něj nijak zvlášť nestaral. Zde ale roste na dobré půdě, je mu tedy věnována pozornost. Přesto ale nenesl ovoce. Fíkovník měl velmi široké listy, tedy na první pohled nebylo jasné, že nedává ovoce. Zdálky všechny fíkovníky vypadaly stejně. Prostě stromy s hustou korunou. Aby zjistili, že nedávají ovoce, museli přijít těsně ke stromu. Až pak poznali pravdu…. A majitel, který je znalý zemědělec, ještě dodává – kazí půdu. Tedy fíkovník, který nenese ovoce, nejenže skomírá, ale i škodí svému okolí.
Jako člověk neznalý situace bych možná řekl něco ve smyslu, nevytínej ho, přece je to hezký strom, možná brání v erozi půdy. Jenže majitel má jasno – nenese ovoce, musí ven.
Takže majitel přiznává pravdu nebo realitu, jakkoli je nepříjemná. O fíkovník se staral, kdysi ho zasadil, fíkovník navíc stále dával stín, stál, ale nenesl ovoce. Nedávno jsem slyšel heslo, které se lépe řekne anglicky. Without reality is not vitality. Česky bez reality není život.
Jde o to, že když chceme něco změnit, musíme přiznat pravdu. Jenže to není až tak snadné. Co vlastně znamená „nést ovoce“? Něco je dáno tím, že jsme rodiče a máme vychovat děti, máme jim předat i víru, něco je jasně popsáno v Písmu – třeba že máme být světlem světa kolem nás, něco je dáno naším specifickým povoláním. V obecné rovině ovoce znamená, že prostě žiju tak, jak chce Pán Bůh. Zároveň bych však v tomto podobenství rád zdůraznil přiznání si pravdy. O co konkrétně se může (a nemusí) jednat? Dotyčný v příběhu o zádech odmítl připustit si na začátku pravdu o tom, že má vážný problém se zády a později i to, že si za to může do jisté míry sám tím, že jen sedí.
Jako křesťané se nám možná život s Bohem stává stále více jen rutinou. Možná nejsme schopni ovládnout svoje oči, svůj chtíč, svoji závislost na jídle. Možná v sobě vůči někomu neseme hořkost, neodpuštění. Možná se jedná o něco jiného, co sami dobře víme. Podobně to může být se sborem. Vše funguje, jen lidé nejsou proměňováni, neobrací se ke Kristu, služby táhne pár stále více unavených lidí… Můžeme se uklidňovat, že to stále není tak strašné, tak jako fíkovník stále měl alespoň listy. Můžeme se uklidňovat, že bychom na tom mohli být ještě hůř. Že záda bolí, ale ještě zabírají prášky. Ano, je to tak. Jenže bez pravdy se nikam neposuneme. Ježíš v tomto podobenství fík nenechává vytnout, jen prostě řekne pravdu. A to se neposlouchá vůbec dobře.
Ježíš v tomto podobenství navazuje na slova o pokání. Tedy pokání přináší změnu, a to nejen mysli, ale celého člověka. Zároveň pokání znamená nejen lítost nad hříchem, ale i pravdivý pohled na sebe samotného a touhu po změně, touhu něco dělat. Prorok Izajáš nás vyzývá, abychom měli touhu se obracet k Bohu. Výzvu „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte“ můžeme vztahovat na sebe. Máme těch starostí i bolestí hodně. Pán Bůh však chce vidět, že i my něco v našich životech změníme. Ano, bez reality není vitality a bez pravdy není život. Bez konkrétních kroků k nápravě, ke změně žádná změna nepřijde. Ano, pro tuto změnu píše apoštol Pavel, že to, co je v Písmu, je pro nás jako napomenutí, abychom žili v souladu s Boží vůlí. Amen.
Kázání 24. března 2019 Phanuel Osweto