Cesta pro Hospodina
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, za nejvyššího velekněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. I začal Jan procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů“, jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: `Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.´
Lukáš 3, 1–6
Vyjděme v našem uvažování nad dnešním textem evangelia právě od myšlenky příprav a narovnání cesty. Myslím, že pro nikoho z nás není těžké si představit, co je to nerovná cesta. Zvláště v Česku, zvláště ve Středočeském kraji. Najednou dostanete zprávu, že k vám jede vysoká delegace, snad sám král, a vy víte, že bude muset jet po té děsné silnici. Pokud z něj ta cesta nevytluče všechnu dobrou náladu i vůli, tak dost možná mu vytluče všechny zuby. Zeptejme se nyní sami sebe: „Pokud bychom měli čas s tím něco dělat, pokud bychom měli možnost, neopravili bychom snad silnici, po které má král přijet, aby jeho cesta k nám byla co nejlepší, nejpříjemnější a nejrychlejší?“ Jistěže opravili! Možná i vylepšili, narovnali nějakou zbytečnou zatáčku nebo kopec.
Tou cestou pro krále, cestou pro Pána, která má být připravena, je náš život, náš vztah k Bohu a skrze něj i náš vztah k druhým lidem. My ale moc dobře víme, že mezi námi a Bohem zeje propast hříchu, propast naší neschopnosti konat dobro, a taková propast proto často zeje i mezi námi a druhými lidmi. Jak ale můžeme my, lidé nedokonalí, zlí a porušení hříchem, napravit své životy? Jak můžeme obnovit pravé spojení mezi námi a Bohem, mezi námi a lidmi? Děsivou skutečností je, že to není v našich silách. Cesta, kterou chceme opravovat, není jen tak nějakou děravou silnicí, ale je mostem přes propast, který se zřítil již před dávnými věky. A my nemáme nic než jen holé ruce, abychom ho mohli opravit.
Navzdory tomu k nám zaznívá ta dobrá zpráva – evangelium, totiž že Bůh nás vidí v našem soužení i v naší marné snaze obnovit cestu, která zde kdysi byla. Cestu mezi námi a ním, mezi námi a druhými lidmi. Vidí naše marné pokusy o opravu mostu i naše ruce, které se upínají k nebesům, protože v této situaci ani nic lepšího konat nemohou.
Dobrou zprávou je, že Bůh slyší naše volání, protože Bůh nikdy nepřestal lidi milovat.
Všimněte si, že v našem textu se říká: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Výzva k našemu konání zaznívá, ale jak pokračuje? Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; Řečtina na tomto místě používá tzv. pasivum divinum, trpný rod, který říká, že nikoli my, ale někdo jiný vykoná to, co je třeba. Že máme očekávat změnu naší situace, ovšem nikoli z našich sil a schopností. Tím, kdo to vše vykoná, je Bůh sám ve svém Synu. Právě jeho příchod si chceme připomínat během kvapem se blížících vánočních svátků a jeho druhý příchod na konci času v naději vyhlížíme.
Opravné práce na cestě mezi námi a Bohem i druhými lidmi jsou dílem Kristovým, který přišel mezi nás lidi, chodil po této zemi, ohlašoval příchod Božího království, odpouštěl hříchy a uzdravoval nemocné, který byl potupen, ukřižován a zemřel, třetího dne však vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Jemu patří závěr našeho čtení a každý tvor uzří spasení Boží.
V Kristu celé stvoření vidělo Boží slávu i lásku. V něm byla obnovena cesta, kterou jsme my lidé zničili svým hříchem, svou nenávistí, zlostí, mocichtivostí a lhostejností. Cesta, která se zdála navždy ztracená, je znovu otevřena. Kristus sám se pro nás stal novým přístupem k Bohu, novou cestou, na kterou je zván úplně každý.
Janovo slovo na nás v čase adventu často působí jako slovo tvrdé, volající nás k pokání a zamýšlení se nad našimi hříchy. Není jím snad? Jistěže je! Ale je také a předně slovem radosti, že navzdory všem našim hříchům, navzdory veškerému zlu tohoto světa, se k nám Bůh přiznává, nikdy nás definitivně nezavrhl a přijímá nás ve svém Synu, našem prvorozeném bratru, za své děti. Kéž dokážeme ve společenství rodiny Boží, sester a bratří, vyhlížet světlo Vánoc, kdy si připomínáme začátek našeho smíření s Bohem. Čas, ve kterém obnovujeme svá srdce ve světle radostné zvěsti, ve světle Boží lásky, která přišla k nám, abychom my mohli přijít k ní. Kéž v této lásce, s kterou Bůh k nám přichází, i my jdeme ke všem lidem. Amen.
Kázání 9. prosince 2018 Filip Sedlák