Radujme se z příchodu Páně
Sofonjáš 3, 14–20; Filipským 4, 4–7;
Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: `Náš otec jest Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“ On jim odpověděl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“ On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš. Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“ A ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst. Lukáš 3, 7–18
Česká země je známá tím, že tu najdeme spoustu soch. Pokud půjdete po Kladně, můžete si všimnout pár soch, které tu máme. V tomto týdnu se dokonce řešilo v Ostravě umístění jisté sochy známé české zpěvačky Věry Špinarové. Lidé řekli, že by si přáli nejraději jinou a lepší sochu než tu, kterou Magistrát povolil v centru města. Při cestě po Praze na Karlově mostu jistě narazíme zase na sochu jedné významné postavy novozákonních evangelií – totiž na sochu Jana Křtitele. V té soše je oblečen do velbloudí kožešiny a drží hůl zakončenou křížem jakožto symbolem onoho popravčího nástroje, na kterém Ježíš usmířil lidstvo s Bohem. Na druhé ruce Jan ukazuje ukazováčkem, jakoby vydával svědectví, jak čteme v Bibli: Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. Na Karlově mostě to působí tak, že Jan ukazuje na hrad, ale pravda je, že symbolicky ukazuje na někoho jiného než sebe – na Toho, kdo přišel po něm, kdo byl mnohem silnější než on, kdo pocházel shůry, a ne ze země, tak jako Jan nebo my.
Ano, Jan Křtitel – o kterém Ježíš prohlásil, že to byl víc než prorok a že mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan (Matouš 11, 9.11) – je předmětem letošního Adventu, jak jsme slyšeli minulý týden a také jak jsme četli dnes. V minulém týdnu to bylo připomenutí, že máme pro Hospodina připravit cestu. A ta cesta má být náš život, náš vztah k Bohu a skrze Něj i náš vztah k druhým lidem. V tomto duchu Jan pokračuje dnes. Jestliže v minulém úseku našeho textu vyzval k pokání a narovnání cest, dnes v našem oddílu radí lidem, jak žít bohulibě.
A to není jen nějaká teorie nebo virtuální realita! Nebo by alespoň pro nás neměla být. Někdy se tak bohužel stává, tak jako tomu bylo v době Jana Křtitele. Někteří k němu přicházeli, aby křtem splnili nějakou „náboženskou povinnost“. Jan jim to velice ostře vytýkal: Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání! Zkrátka, činíte-li pokání a chcete-li pokřtít, ať to není jen na oko, jen jako další obřad, kterým jste prošli. Neste ovoce pokání – ukazujte ve svém životě, že opravdu zažíváte změnu postoje ke svému dosavadnímu jednání a žití.
Dvěma nejmarkantnějšími prohřešky tehdejší doby bylo, že celníci, kteří vybírali daně, často spolu s tím brali lidem peníze do své kapsy, a také vojáci zneužívali „postavení veřejného činitele“ a se zbraní v ruce vydírali obyčejné lidi. S těmito nejkřiklavějšími hříchy skončete, říkal Jan. Což platí i pro nás – začněme změnou postoje vůči svým nejhrubším hříchům a Bůh nám postupně odkryje i ty jemné.
Je přirozeným principem, že jen ten, kdo si přizná svou nemoc (přestane ji ignorovat), může být uzdraven. Jen ten, kdo pozná, že je něco v něm rozbité, může být opraven. Jen ten, kdo si uvědomí, že je bez Boha ztracen, může být nalezen. Jen ten, kdo uzná, že je mrtvý pro své hříchy, může být vzkříšen ve svatosti. To vše mocí Toho, který si nás zamiloval, který je Lékařem duší, Opravářem vztahů, Hledačem ztracených, Vzkříšením i Životem.
Skrze Jana promluvil Bůh k nám. Vyhlásil soud, odhalil všechnu špínu, která se skrývala ve stínu našich duší. V Kristu pak Bůh přišel přímo. Kristus je samo to slunce, které sestoupilo na zem a zbarvilo se krví. Kristus je to slunce, které zapadlo, aby opět vyšlo uprostřed nás a v nás.
Dnešní neděle Gaudete – třetí – je nejradostnější neděle adventu. Třetí svíčka je zapálená na adventním věnci a naznačuje, že vánoční svátky, ke kterým se celý adventní čas upírá, jsou už téměř na dosah. Máme se proto radovat, jak nás vyzýval apoštol Pavel ve svém listu Filipským: Radujte se v Pánu a znovu říkám radujte se. Ve stejném duchu promluvil i starozákonní prorok Sofonjáš, když myslel na Jeruzalém – na Boží lid, v němž bydlel Hospodin. Boží lid se má radovat, protože Bůh je uprostřed něj.
Co ta dnešní slova znamenají pro nás? Právě ti, kteří vnitřně touží po radosti, čistotě, spravedlnosti a pořádku, právě ti chtějí slyšet naše svědectví. Snažme se jako Boží svědkové být radostní, čistí, spravedliví a spořádaní. Co je důležitější: Mluvit o milosti postrádá smysl, pokud se také nemluví o soudu, od nějž nás ta milost definitivně osvobodila. Nejde mluvit o odpuštění, pokud nemluvíme také o vině, která má být odpuštěna. Co je nejdůležitější: Kristus je již nyní uprostřed nás ve svém Duchu. Brzy přijde cele, bude uprostřed nás a Jeho zář nás neoslepí. Neboť budeme proměněni, budeme zářit, jako On, budeme Mu podobni. Ať se nám Kristus, jehož narozeniny budeme brzy oslavovat, rozzáří jako jitřenka v kajícném srdci! Amen.
Kázání 16. prosince 2018 Phanuel Osweto