Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. 2Tu otevřel ústa a učil je: 3„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. 4Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. 5Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. 6Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. 7Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. 8Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. 9Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. 10Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. 11Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. 12Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi. Matouš 5, 1–12
Sestry a bratří!
Minulou neděli jsme u evangelisty Matouše naslouchali vyprávění o počátku Ježíšova veřejného působeni. Dnešní text pokračuje v tomto veřejném působení a potkáváme Pána Ježíše při takzvaném Kázání na hoře, kde Pán Ježíš vyslovil velmi známá blahoslavenství.
O Ježíšovi v evangeliích často čteme, jak uzdravuje nebo vyhání démony. Dnes však Ho potkáme při vyučování. Po vyslovení těchto blahoslavenství se zástupy, které Pána Ježíše poslouchaly, musely ptát, o čem to mluví, když Jeho úvodní slova o blaženosti jsou tak paradoxní ve srovnání s měřítkem tohoto světa. Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni… Tohle rozhodně není blaho a štěstí, po němž prahne svět. Matouš nám představuje Království, ve kterém můžeme říct, že jsou křesťané doma a které není z tohoto světa. Šťastní jsou chudí v duchu, plačící, tiší, hladovějící, žíznící, milosrdní, čistí v srdci, mírotvorci, pronásledovaní a pomlouvaní.
Jak máme takové kázání pochopit? Zdá se mi, že je to text, který nám neukazuje nic jiného než cestu ke spasení. Na začátku Ježíš skrze blahoslavenství tuto cestu ukazuje (Mat 5, 1–12), v závěru (Mat 7, 13–27) říká, kdo spasen bude (ten, kdo slyší Jeho slovo a činí je – v. 24–25) a kdo nikoli (slyší slovo a nečiní ho – v. 26–27).
Blahoslavenství můžeme tedy charakterizovat takto: dělej to, co je v Božích očích správné, a dojdeš do cíle – spasení. Při výkladu blahoslavenství je nutno zachovat jejich pořadí, není totiž nahodilé. Pojďme se tedy společně na tato blahoslavenství podívat.
Hned na začátku Pán Ježíš říká: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ Být chudým vždycky ukazuje na nedostatek něčeho. V tomto smyslu můžeme pochopit, že aby byl člověk oslovitelný, musí si nejprve uvědomit vlastní nedostatečnost před Bohem. Ježíš vlastně říká, že tento stav zaručuje spasení: „…neboť jejich je království nebeské“. Platí to ale jen v případě, že toto uvědomění v sobě obnáší poznání, že jediná možnost je pokračovat i v dalších krocích popsaných v blahoslavenstvích. Pokud stav „chudý duchem“ nevede k dalším krokům, pak spasení nezaručuje, resp. vlastně toto uvědomění není skutečné. Tento začátek nemůžeme obejít! Apoštol Pavel nám připomíná, že všichni jsme zhřešili a jsme daleko od Boží slávy (Ř 3, 3). Ano, každý zhřešil, ale smíme si uvědomit, že Bůh nás pořád chce do svého království.
Ve druhém blahoslavenství říká Pán Ježíš: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ Člověk pláče proto, že si uvědomuje, že nemůže v současném stavu před Bohem obstát. Pláč nebo lkaní je nevyhnutelný následek tohoto poznání a přibližuje nás k Bohu.
Ježíš dále pokračuje: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví“. Nemluví se tu o tichých, nesmělých lidech, nýbrž o lidech pokorných před Bohem. Skutečná pokora před Bohem může nastat jedině v případě poznání vlastní nedostatečnosti. Pokora je jedinečná vlastnost a Bible nás učí, že se máme pokořit před Bohem a On nás potom povýší. (Srov. Jakub 4, 1)
V dalším blahoslavenství Ježíš myslí na ty, kteří hladověji a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Obstát před Bohem může jen ten, kdo má bytostnou touhu žít a jednat spravedlivě. Přísloví 21, 21: „Kdo jde za spravedlností a milosrdenstvím, najde život, spravedlnost a slávu.“ Pán nám chce ukázat, že bez spravedlnosti nelze být nasycen. Bez touhy po spravedlivém životě nemůžeme přijít k Bohu.
Předchozí blahoslavenství směřují výslovně k Bohu, ale další blahoslavenství zahrnuje i odpuštění vůči lidem. „Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.“ pokračuje Ježíš. Není to jediné místo, kde nás Pán vyzývá k milosrdnému životu. Pamatujeme na modlitbu Páně, tam zdůrazňuje, že musíme odpustit těm, kteří se proviní proti nám. Blaze tomu, kdo je milosrdný vůči lidem kolem něj.
V dalším blahoslavenství Ježíš říká, „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ Milosrdenství v srdci i činech způsobí, že milosrdný bude znát Boha. Víra požaduje po nás vždycky i skutky. Nemůžeme věřit, aniž by nebyly patrné naše křesťanské skutky.
„Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ Božími syny se mohou stát jedině hlasatelé pokoje. Svědectví o Bohu, šíření Božího království je nezbytnou a neoddělitelnou součástí našeho spasení. Spasení tedy není soukromou věcí jednotlivce.
„Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ Negativní reakce okolí proti Božím dětem ukazují na spasení, proto jakkoli jsou nepříjemné, pro křesťany by měly být zdrojem radosti, protože potvrzují, že jsou na správné cestě. Protivenství je nedílnou součástí spasení.
Na závěr smíme znovu připomenout, že blahoslavenství ukazují cestu ke spasení. Jedině absolvování všech blahoslavenství znamená spasení. Cesta spasení je jednoduchá a prostá a kdo se po ní vydá, zjistí, že jakkoli se zvenčí může jevit úzká, jde se mu po ní velmi dobře. A nejdeme po ní jen proto, abychom nebyli zatraceni, ale proto, že tato cesta je výborná a že následovat po ní Krista přináší radostný, příjemný, užitečný a potěšující dobrý život. Blaze vám všem, kteří jste v Kristu Ježíši. Amen.
Kázání v neděli 29. ledna 2017 Phanuel Osweto