Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Exodus 32:1
I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: »To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.«“ Hospodin dále Mojžíšovi řekl: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš však prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: »Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.« Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“ A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid. Exodus 32, 7–14;
Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila, a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen. 1 Timoteovi 1, 12–17;
Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.´ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: `Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.´ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ Lukáš 15, 1–10
Sestry a bratří, je důležité znát Boha, jaký je, abychom nežili v mylných představách. Když si chceme koupit třeba pračku, hledáme typ, který by nám vyhovoval, hledáme parametry, opraváře, který by nám řekl, jestli není poruchová, a pak hledáme místo, kde ji nejvýhodněji koupit. Když chceme s někým podnikat, snažíme se o daném člověku co nejvíce zjistit, být s ním, poznat ho, abychom věděli, jestli bude poctivý. Když mladý člověk navazuje známost, je pravděpodobně zaslepen láskou, ale když začne plánovat manželství, je to důkaz toho, že svého partnera poznal a ví, že právě s ním chce prožít život. Samozřejmě – ještě ho čekají překvapení – krásná i nepříjemná, ale podle toho, jak svého partnera poznal, se rozhodl, že s ním bude šťastný. Stejně důležité – a možná ještě důležitější – je znát našeho Boha. Vědět jaký je, co od nás očekává, co nám nabízí, jak se na nás dívá, jaký má charakter, jaké má s námi plány.
Dnešní první text nám připomněl život izraelského lidu na poušti, poté co odešli z Egypta. Izraelský lid strávil drahnou dobu v Egyptě a nevedlo se mu tam dobře. Lid byl Mojžíšovým prostřednictvím vyveden z Egypta a zbaven svých utlačovatelů. Uprostřed následného tažení pouští vystupuje Mojžíš na horu a sepisuje zákony a směrnice pro nové společenství svobodných lidí.
Avšak lidé chtějí mít nějakého toho boha pěkně před očima. Nečekají, co nového se dozvědí od Mojžíše, ale zhotovují si zlatého býčka. „Zde máme svého boha!“ Snadno a rychle Izraelci zapomněli na pravého Boha, který je vyvedl z otroctví. Není divu, že se Hospodin na ně rozhněval. A jak! „Jen se na ně, Mojžíši, podívej – já se tady snažím, vymýšlím jim přikázání, aby přežili, a oni na mne vůbec neberou ohledy.“ Situace si žádá rázné řešení. Bůh se rozhoduje udělat s Izraelem krátký proces. „Teď mne nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi.“ (10)
Bůh se rozhodl zúčtovat s Izraelem. Proč ale tak krutě, proč tak radikálně? Proč? Proč – tahle otázka se nám ještě vrátí. Zatím však víme jen to, že izraelský národ má být zcela vyhlazen a zničen. Bůh už o něm nemluví jako o svém lidu. „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje.“ (9) Hospodin se vzdává Izraele a označuje jej jen jako tento lid. Jako jakýkoliv lid, na který Hospodin jen tak náhodou pohlédl a se kterým nemá vůbec nic společného. Bůh se vzdává možnosti cokoli pro tento lid udělat. Je to marné, je to lid tvrdé šíje. (9) Namáhat se s nimi, namáhat se pro ně nemá cenu. Veškeré úsilí se jeví jako zbytečné, vždyť oni si stejně dělají jen to, co sami chtějí. „Nech mne, Mojžíši, ať s nimi jednou provždy skoncuji!“
Temná chvíle pro Boží lid, temná chvíle pro každého z nás. Izrael se spokojil s tím, co má, a přestal vyhlížet k Božím zaslíbením. Je to varování i pro nás, často si myslíme, že máme vše pod kontrolou a Boží pomoc ani Jeho přítomnost nepotřebujeme, vzdalujeme se od Něj, protože Ho nemusíme mít hned vedle sebe. V reji kolem zlatého býčka se nikdo nestará o vyhlídky pro sebe a pro své děti. Nikoho už nezajímají Boží nabídky k životu. Perspektivy se uzavírají. Ale kdo je vlastně uzavřel – naše falešné představy o Bohu nebo náš Bůh osobně?
Dříve než Bůh domluví, ozve se ještě jedna zajímavá nabídka. Když už Boží záměr nevyšel s potomstvem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým, vydaří se snad s Mojžíšovými dětmi. Dny Izraele jsou spočteny, Mojžíšovo potomstvo má ovšem šanci. „Z tebe však udělám veliký národ“ nabízí Bůh. (10) Velice lákavá nabídka. Z dějin i z kultury by vymizeli Židé a nastoupili by „Mojžíšovi potomci“. Věrný služebník Mojžíš by měl ve svém potomstvu nehynoucí pomník své spravedlnosti a zbožnosti, celý národ by na něho vzpomínal jako na svého praotce, který jediný se nenechal zlákat zlatým dobytčetem. A přece Mojžíš Boží nabídku odmítá. Nerozjíždí si vlastní kariéru bez ohledu na druhé. Neodděluje svůj život a svou budoucnost od Izraele. Nedokáže si sám sebe představit mimo tento lid. Naopak – zastane se svého lidu a rozhodně Bohu připomene, že tento lid není ledajaký lid, nýbrž je vyvoleným lidem Božím. „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu…“(11)
Mojžíš přemlouvá Boha a my zároveň cítíme, že Mojžíš věří Pánu Bohu, že od Něj stále ještě něco očekává. Víra, uprostřed drzost – to jsou znaky Mojžíšovy modlitby. Žádat o shovívavost v takovém průšvihu snad ani nelze. A dále Mojžíš se – na rozdíl od izraelského lidu kolem býčka – neobrací na nějakou svou falešnou představu Boha. Písmo nám sděluje, že naléhal na Hospodina, svého Boha. Na Boha, který prokazuje milosrdenství bez ohledu na zásluhy a lidskou způsobilost.
V Mojžíšově řeči se nám však objeví ta otázka „Proč?“ „Proč plane tvůj hněv proti tvému lidu?“ (11) Je to otázka, na kterou není lehké znát odpověď. Kolik podobných „proč“ je všude kolem nás, kolik podobných „proč“ je v nás samotných? „Proč se lidé nenávidí a zabíjejí? Proč jsou mí blízcí nemocní? Proč se sám tak trápím? Proč to všechno na nás, Bože, dopouštíš? Nežijeme šťastně, proč se na nás, Bože, hněváš?“
Ovšem dlouho se můžeme i my takhle ptát a dlouho nepřijde žádná odpověď. Mojžíš však moc dobře ví, co Izraelci spáchali a jejich vinu nelze jen tak vymazat. Jenže Mojžíšova víra zná více než jen vinu a trest, víc než jen přítomné soužení. Svými slovy jako by Mojžíš drze Bohu namítal: „Ano, co se stalo, nedá se odestát. Ale tento lid je Tvůj, Hospodine. Je Ti to snad málo? Má jeho malověrnost větší váhu než Tvá velkorysost? Proč ho tedy chceš ve svém hněvu zničit?“ Otázky jsou sice položeny, ale Mojžíš nečeká na odpověď. Nezůstává jen v otázce „proč“. Věří, že mu Bůh dá zapravdu. Už se neptá jen proč, ale prosí pro svůj lid.
Mojžíš se ani neodvolává na schopnosti Izraele ani na jeho skvělou minulost, na jeho velikány. (Kéž bychom se zde inspirovali i my – církvi dnes nepomůže ani skvělá minulost, ani slavné osobnosti.) Mojžíš nespoléhá ani na izraelskou víru, na modlitby a bohoslužby, nehledá opory v náboženském ani v civilním životě. Nic z toho. Mojžíš Bohu připomíná Boží zaslíbení, Boží sliby. „Ne kvůli nám, ale kvůli sobě samému se nad námi slituj! My jsme Tvůj lid, patříme Tobě.“ Zde se můžeme naučit, že Mojžíš Boha poznal, jaký je, věří až do krajnosti Božím slibům. A Bůh opravdu vyslyšel jeho prosby a izraelský lid byl zachráněn.
V patnácté kapitole evangelia podle Lukáše se nám opět ukazuje, že Bůh se dokáže slitovat a jít hledat ty, kteří opustili Jeho cestu. V podobenství o ztracené ovci a ztracené minci můžeme vidět Boží lásku, která jde až za hranice. Hledá nás, abychom byli opět pod Jeho ochranou. Bez Boží milosti jsme všichni ve skutečnosti „ztracené ovce“ nebo „ztracené mince“. Ale Kristus nás svou obětí na kříži zachránil stejně, jako byl skrze Mojžíše zachráněn izraelský lid. Radost nejen v nebi, ale i v našem srdci nastává, když si uvědomíme, že Bůh na nás pořád myslí. Pokorný člověk se raduje, neboť hřích je odpuštěn a on opět nalezl cestu k Bohu.
Ale i kdyby se nám zdálo, že jsme ztraceni v našich starostech a problémech, a zdá se nám, že se Bůh od nás odvrátil, připomeňme si Mojžíše. Učme se od něj lpět na tom, že u Boha je slitování. Učme se lpět na tom, že Stvořitel života dává navěky život i těm, kteří si Ho ničím nezasloužili. Amen.
Kázání v neděli 11. září 2016 Phanuel Osweto