1 Samuelova 16, 1.6–7.10–13; Efezským 5, 8–14;
Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená `Poslaný´.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kteří jej dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, kdo tu sedával a žebral?“ Jedni říkali: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podoben.“ On sám řekl: „Jsem to já.“ I řekli mu: „Jak to, že se ti otevřely oči?“ Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“ Řekli mu: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“ Přivedou toho, který byl dříve slepý, k farizeům; toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla totiž sobota. Proto se ho farizeové znovu dotazovali, jak nabyl zraku. A on jim řekl: „Položil mi bláto na oči, umyl jsem se a vidím.“ Někteří z farizeů říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ A došlo mezi nimi k roztržce. Řekli tedy znovu tomu slepému: „Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ Židé nevěřili, že byl slepý a že prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: „Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý? Jak to že nyní vidí?“ Rodiče odpověděl: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, také ne. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se usnesli, aby ten, kdo Ježíš vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto řekli jeho rodiče: Je dospělý, zeptejte se ho! Zavolali tedy ještě jednou toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: „Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ Odpověděl: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ Řekli mu: „Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“ Odpověděl jim: „Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ Osopili se na něho: „Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ Ten člověk jim odpověděl: „To je právě divné: Vy nevíte odkud je – a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.“ Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane,“ a padl před ním na kolena. Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ Jan 9, 1–41
Dobré dopoledne, sestry a bratři!
I dnes máme za základ kázání skvělý biblický text. Pro jeho obsažnost ani nebudu říkat, co vše musím přeskočit. Ani ne tak proto, že máme po bohoslužbě hned výroční shromáždění, ale musím to přeskočit, protože si myslím, že v tomto případě nedělního kázání „málo znamená více“. Příběhy z minulé a dnešní neděle jsou si trochu podobné. Vyjadřují velice krásně změnu po setkání s Ježíšem. Protože si nemyslím, že byste slyšeli na tento text první kázání, zastavím se spíš u aplikace tohoto textu pro naše životy.
Všimněme si, že tu hraje roli světlo a tma, dvě zásadní věci v tomto příběhu, skutečnost vidět a nevidět. Je to velice důležité. Když slepý od narození neviděl, předpokládáme, že se s tím do jisté míry naučil žít. Komunita ho brala takového, jaký byl, předpokládáme, že jako podobně postižení žebral a rodiče a komunita se o něj nějak postarali. Ani by ho nenapadlo tento stav měnit. „Vždyť to přece nešlo, že? Jak by mohl vidět, když je od narození slepý?“ Ale když Ježíš říkal „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“(J 8, 12), tak to znamenalo jistě pravdu v různých polohách významu.
Ježíš je světlo světa, a chce dát vidět i tam, kde si to nedovedeme představit. Není třeba si zvykat na tmu. Tma ještě přijde. Jsou jistě věci, které je možné udělat, možná právě teď, dnes a nyní.
Pán Ježíš se slepce snad ani neptal; uzdravil jej. Je to velká výjimka. Pán Ježíš se často ptal, co pro dotyčného člověka může udělat. Zdá se, že dával jednak prostor rozhodnutí člověka, a zároveň testoval jeho důvěru. Pán Ježíš často čeká, jestli budeme chtít Jeho světlo vpustit dovnitř. Když Ježíšovo světlo přijde do osobnosti člověka, není to jen lehké. Velice jasně osvětluje to, co my radši zametáme pod koberec. Kupodivu i my si dokážeme zvyknout na tmu a nemáme potřebu to měnit.
Cesta k lepšímu nebývá vždy pohodlná a příjemná. Ježíš se nás ptá: stojí nám to za to? Neodpovídejme rychle. Když už tím ale projdeme, zpravidla i po těžkých obdobích můžeme říct: nebylo to lehké, ale stálo to za to!! Proč už se to nestalo dřív? Proč už jsme dřív neměli takové světlo jako dnes?
V našem příběhu se Ježíš slepého neptal. Důvod najdeme v textu: byl čas na Boží dílo. Mnohému se to může zdát málo humánní: tolik let byl tento muž slepý… Proč? Aby se na něm mohla zjevit Boží sláva, Boží dílo. Naše měřítka jsou tak relativní! Jde nám o sebe „až na prvním místě“! Zdá se, že onen slepý se se svou situací zřejmě vyrovnal, pokud to vůbec lze. Ale děje se něco, čeho by se nenadál.
Ani se nemusíme přidávat na stranu zákoníků a farizeů, abychom viděli, že tomu uzdravenému a neočekávaně vidícímu Ježíš dost zkomplikoval život. A nejen jemu: i jeho rodičům. Dosud si žili klidně, a najednou jim hrozí sociální vyloučení. Dnes si ani nedovedeme – v našich poměrech – představit, jak byla tato hrozba vážná. („Vyloučení ze synagógy“ – to nebylo, jako když si někdo dneska přijde a řekne, že nechce už být členem husitského sboru. Tehdy to znamenalo, že nikdo s nimi nebude mluvit, nikdo jim nic neprodá, nic si od nich nekoupí; budou úplně mimo společnost. To nebylo, milí přátelé, jen sociální vyloučení, ale fyzická smrt.)
Jak bychom se cítili v kůži toho uzdraveného slepce? Jak bychom se cítili v kůži jeho rodičů? Příchod Ježíšova světla k člověku může být pořádná revoluce. Uvnitř člověka i v jeho vztazích. V rodině, ba, jak vidíme v dnešním příběhu, i v církvi.
Tento příběh začíná u fyzického zraku a končí u zraku duchovního. To, že se bývalý slepec prostým způsobem drží na správné cestě, má u něj obrovské důsledky. Pán Ježíš nečeká, až Jej uzdravený najde, ale hledá jej sám. Až teď mladý muž poznává Ježíše jako Mesiáše, protože prohlédl i duchovně. Je to opakující se drama lidských životů. Kdo hledá, nalézá. Kdo nechce o Ježíši nic vědět, zůstává v slepotě, ač má předpoklady také vidět. Duchovní vidění není zadarmo. Kážeme spasení z milosti. Ano, to platí. Ale cesta otevírání zraku bývá nesnadná. Co po nás chce? Být pravdiví vůči Ježíši. To se odehrává v našem nitru a žádný z lidí nemůže dělat soudce. Pravdivost vůči Ježíši nás může dostat do nelehkých situací. Může to být tak napínavé, že nejbližší tě nepochopí a budou se bát. Je to ale cesta, kterou můžeme vidět na tomto mladém muži. Všichni jsme byli slepí od narození. Mne tento oddíl povzbuzuje. Doufám, že vás také. Přeji si, aby nám to vydrželo. Amen.
Kázání v neděli 26. března 2017 Phanuel Osweto