- NEDĚLE PO SVATÉM DUCHU – NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE
Požehnaný jsi, Hospodine, který trůníš nad cheruby a shlížíš na propasti. Požehnaný jsi, Hospodine, na nebeské klenbě, velebený a oslavený navěky! (Daniel 3, 54.56)
První čtení z Písma: Genesis 1, 1–4 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.
Druhé čtení z Písma: 2. Korintským 13, 11–13 Bratři, žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Pozdravte jedni druhé svatým políbením. Pozdravují vás všichni bratří. Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.
Evangelium: Matouš 28, 16–20 Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“
Dnes si připomínáme svátek sv. Trojice. Hovořit a přemýšlet o Trojici nelze jinak než s velkou pokorou. Nejde o nic menšího, než tajemství Boží. Nám lze nahlédnout do tohoto tajemství jen potud, pokud je nám samotným Pánem poodhaleno.
Vzájemné přebývání Otce, Syna a Ducha svatého
Naše poznání vnitřního života Boha Otce, Syna a Ducha svatého vychází z velikonočního tajemství, v němž vtělený Syn vyjadřuje vztah k Otci naprostým sebedarováním. Jelikož Syn koná jen to, co vidí, že koná jeho Otec (Jan 5:19), a jelikož Ježíš je obrazem neviditelného Boha – Otce (Kol. 1, 15), pak Synovo sebedarování vydává svědectví o prvotním sebedarování Otce Synovi. Ovšem Velikonoce vycházejí z počátku – ze stvoření. Vzájemný vztah Trojice se projeví stvořením – láska se sdílí. Že je to láska se pak ukazuje v tom, že Bůh nenechá své stvoření svému osudu, ale v Ježíšově oběti projevuje svůj vztah až do krajnosti.
Náš Bůh tudíž není sebestředná všemoc, nýbrž totální úkon osobního sebedarování, sebezmaření a zároveň paradoxně sebedovršení v lásce, která je silnější než smrt.
Trojiční život křesťana
Pokud křesťan zůstane ve svém myšlení striktním monoteistou, hrozí, že se obraz Boha v jeho mysli nebude spojovat s požadavky evangelia. Spása pak nebude setkáním a následným spodobením s osobním Bohem, nýbrž pouze zachováváním norem chladného neosobního zákona. Evangelium po člověku bude chtít totální sebedarování, vyjití ze sebe, ale Bůh se tomuto člověku bude jevit jako ten, kdo na něho klade břemena, jichž se sám nedotkne, protože je vzdálen všemu, co lidé prožívají.
Jestliže jsme tedy vyzýváni k tomu, abychom položili život za bratry (1. Jan 3, 16), abychom nesli s Kristem kříž, abychom vycházeli ze sebe v lásce k druhým, abychom dokonce milovali své nepřátelé, pak Bůh od nás nepožaduje nic, co by sám nekonal a čím by sám věčně nebyl. Pochopitelně si uvědomujeme, že v našich možnostech není takto žít, což je také smysl těchto maxim, proto máme být vnořeni do Krista v Duchu svatém. Tedy každodenní Boží přítomnost v našich životech působí, že náš život je užitečný nám i druhým
Trinitární obraz Boha promítnutý do života je v pravém slova smyslu skutečným lidstvím, které je účastno Boží přirozenosti. Pravá lidskost tedy má svůj poslední základ v Trojjediném.
Kázání v neděli 11. června 2017 Zdeněk Martasek