Jeremjáš 11,1–6; Římanům 6, 1b–11;
Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců. Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. Matouš 10, 26–33
Pokoj vám sestry a bratří!
Nebojte se! Tato slova potřebujeme dnes slyšet možná více, než kdy jindy. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než mnoho vrabců. Někdy se nám stává, že se moc bojíme, až nemůžeme mluvit. Nemůžeme mluvit, protože situace v našem životě nám nedovoluje nahlas mluvit o věcech, které nás trápí. Bojíme se. Bojíme se odkrýt, někdy i pojmenovat to, čím procházíme. Může to být ztráta zaměstnání, nemoc, situace v rodině nebo ztráta lásky toho nejbližšího.
Svým učedníkům, církvi i jednotlivým křesťanům Ježíš říká „Nebojte se!“, a to je výzva, která se i v Bibli objevuje dosti často: „Neboj se jich, Jeremjáši!“ (Jr 1, 8) Jinde čteme: „Neboj se červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu!“, povzbuzuje Izajáš. (Iz 41, 14) „Vzchopte se, nebojte se“, říká Ježíš malověrným učedníkům na rozbouřeném moři. (Mt 14, 27)
Pán Ježíš zřejmě sám o strachu z lidí něco věděl. Na vlastní kůži zažil, co to je, když se Mu lidé vysmívali – Jeho poslání, Jeho moc byla nejednou zpochybňována, byl urážen, deptán. Slova povzbuzení nám neříká jako teoretik. Ježíš se pohyboval mezi lidmi a věděl, co to je mluvit, přiznávat se k nebeskému Otci na veřejnosti. Nakonec Mu to vyneslo smrt! Přesto nás povzbuzuje: „Nebojte se jich!“ Jste v péči nebeského Otce, který vás miluje. I kdyby se „převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moři“, jak ubezpečuje žalmista (Ž 46, 3), není na světě takového nebezpečí, kterého bychom se museli bát.
Nemáme se bát statečně se hlásit ke Kristu, vyznávat evangelium jako dobrou zprávu pro svět. Nemáme se bát, když v našem životě přijdou nějaké útoky nebo různé situace v rodině. Jestliže Bůh Otec nás miluje, tento Bůh Stvořitel o nás ví, tak proč se vlastně bojíme? Z čeho máme strach, nad čím mají lidé moc, co nám mohou udělat? Ježíš to řekne za nás: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo“. My se bojíme o vlastní tělo, bojíme se bolesti, utrpení, trápení. Ježíš předvídá, že věrnost Jemu, Jeho poselství nás může přivést do situací, kdy budeme vystaveni útokům, které mohou poznamenat naše zdraví, naše nervy, naši psychickou rovnováhu tak, že nás to začne ničit a někdy i zničí. Může se to stávat věrným Kristovým svědkům, kteří mezi lidmi svého Pána napodobují.
Všichni, kdo se pokoušíme věrně následovat Krista a máme dojem, že to vlastně není k ničemu, že to nikdo neocení, poslouchejme zvlášť pozorně: „Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno!“ Slyšme, že Pán ví o tom, že jsme dělali mnoho a sloužili bez uznání a odměny, ba někdy v posměchu od lidí – třeba i od těch nejbližších v rodině. A že jsme měli nebo máme problém v práci, někdo nás ponižuje právě proto, že ví o našem přesvědčení, že naše víra nám něco nedovolí. „Nebojte se jich!“, říká Pán, který o nás dobře ví. Ví o všech našich situacích a zaručuje nám, že to, „co je nyní zahalené a skryté, bude jednou odhaleno a poznáno“. Před ním nezůstane skrytého nic. On to ocení.
„Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“
Ježíš, aby vystihl tuto Boží péči, užije ještě dvojí přirovnání – jak má Bůh zájem i o bezcenného vrabce i jak má spočítané i vlasy na našich hlavách. Ubezpečuje nás, že my, lidé, jsme tím nejdražším, na čem Bohu záleží. Kvůli nám je Bůh ochoten sám sebe omezit, přivést k bolesti a ztrátě. Pro nebeského Otce máme cenu nezměrnou, jakkoli jsme bezvýznamní a na tomto světě maličcí a ztracení. Ježíš nás povzbuzuje k věrnosti i k aktivní svědecké službě: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi, kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ Jistě, především jde o to, abychom svou věrností Kristu vnášeli světlo Jeho evangelia do tohoto světa. Ale z těch slov zní i varování, že všechno se rozhoduje nyní, nedá se to odsunout na příznivější časy – až někdy, až bude situace příznivější. Už teď nás Bůh soudí, už teď hrajeme o svůj život. Posilou nám může být, že máme na své straně Ježíše, toho ukřižovaného a vzkříšeného. Toho, ke kterému jsme se přihlásili nebo nepřihlásili, vyznali nebo nevyznali. Toho, který ani náš život a naši identitu nenechá zmizet beze stopy. Všechno bude odhaleno, nic nezůstane utajeno. Proto se nebojme! On je Pánem nad tělem i duší; s Ním projdeme i peklem; bez Něho však ztratíme všechno. Amen.
Kázání v neděli 25. června 2017 Phanuel Osweto