V Gibeónu se Šalomounovi ukázal v noci ve snu Hospodin. Bůh řekl: „Žádej, co ti mám dát.“ Šalomoun odvětil: „Ty jsi prokazoval velké milosrdenství svému služebníku, mému otci Davidovi, a on před tebou chodil věrně, spravedlivě a se srdcem upřímným vůči tobě. Toto velké milosrdenství jsi mu zachoval a dal jsi mu syna, který sedí na jeho trůnu, jak je tomu dnes. Hospodine, můj Bože, ty jsi nyní po mém otci Davidovi ustanovil za krále svého služebníka, ale já jsem příliš mladý, neumím vycházet a vcházet. A tvůj služebník je uprostřed tvého lidu, který jsi vyvolil, lidu tak početného, že nemůže být pro množství počítán ani sečten. Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jemuž je tak těžko vládnout?“ Panovníku se líbilo, že Šalomoun žádal o tuto věc. Bůh mu řekl: „Protože jsi žádal o toto a nežádal jsi pro sebe ani dlouhý věk ani jsi nežádal bohatství, ba ani jsi nežádal bezživotí svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe rozumnost při soudním jednání, hle, učiním podle tvých slov. Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže nikdo tobě podobný nebyl před tebou a ani po tobě nepovstane nikdo tobě podobný. A dávám ti i to, oč jsi nežádal, bohatství i slávu, tak aby nebyl nikdo tobě podobný mezi králi po všechny tvé dny. 1 Kr 3, 5–13
Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Ř 8, 31–39
Ještě jiné podobenství jim předložil: „Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zaseje na svém poli; je sice menší, než všecka semena, ale když vyroste, je větší, než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ Pověděl jim i toto podobenství: „Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.“ Mt 13, 31–33
Sestry a bratři, pokoj Vám!
Po smrti krále Davida nastoupil na izraelský trůn jeho syn Šalamoun. A David mu ještě před smrtí dal tuto dobrou radu: „dbej na to, co ti svěřil Hospodin. Choď po jeho cestách a dodržuje jeho nařízení a přikázání.“
Hned na počátku své vlády dostal Šalamoun od Boha jedinečnou šanci: „žádej, co ti mám dát.“ Mladý a nezkušený panovník mohl žádat cokoliv. Kdyby podobnou možnost dostali naši poslanci, senátoři a ministři, asi bychom se nestačili divit. Jejich přání by určitě obsáhla všechno, co si jen člověk může přát, i když už teď mají těch výhod na úkor ostatních občanů víc než dost. Velice však pochybuji, že by alespoň jeden měl podobnou prosbu jako Šalamoun – „dej svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a rozlišovat mezi dobrem a zlem.“
Král tedy prosí za dar „umění vládnout“. Nejde mu o vlastní osobu a osobní prospěch, ale o dobro jeho lidí. Alespoň pár takových bychom dnes velice potřebovali, aby se k lidem zas vrátila naděje a důvěra.
Bohužel zatím pořád jde jen o to mít moc a peníze a obsadit důležité posty. O umění vládnout se dnes u nás nikdo nezajímá.
Šalomoun si ve srovnání s ostatními možnostmi vlastně přál něco tak nepatrného jako je hořčičné semínko nebo kousek kvasnic. Bylo to však právě to nejpodstatnější a nejdůležitější, co k dobré vládě potřeboval. A proto se mu nakonec dostalo i toho, oč by druzí žádali nejdřív: bohatství i slávy.
My lidé, se často necháváme unášet obdivem k tomu, co bije do očí, co je mohutné, mimořádné. Ale přitom stále zakoušíme a zjišťujeme, že víc radosti, krásy i pokoje dává naší duši něco tak obyčejného jako je třeba pohled na rozkvetlou louku, zurčení vody v lesním potůčku anebo zpěv ptáčka na stromě.
Nevím, co si každý z vás představuje pod pojmem Boží království, ale jistě je to něco úžasného a nepopsatelného. A přitom Pán Ježíš přirovnává Boží království k maličkému semínku hořčice anebo ke kousku obyčejných kvasnic. Pokud jde o hmotu – nic moc, ale pokud jde o sílu, která je v ní ukryta, mohli bychom ji přirovnat k velkému třesku.
Keř, který vyroste z malého semene, může být až tři metry vysoký. A kousek kvasnic, zapracovaný do těsta, zvětší několikanásobně jeho objem. Ježíš nám v tomto podobenství přibližuje jedno z tajemství úspěšného života: jeho velikost roste z malých věcí. A dokud jsou malé, můžeme tu velikost rozpoznat jen očima víry. Dále – jde o věci užitečné a prospěšné: keř poskytuje stín a ptáci si v jeho větvích stavějí hnízda, a kvasnice se zase podílejí rozhodujícím způsobem na přípravě mnoha našich pokrmů, především chleba. Všude tam, kde lidé takto žijí pro druhé, slouží jim a jsou užiteční, se ukazuje ta pravá podoba Božího království.
Jen v zemi může semínko vyklíčit, jeden v těstě mohou kvasnice pracovat. A jenom církev, která se neuzavře do sebe, ale pracuje ve světě – s tím, co jí Bůh svěřil, může tento svět měnit. Je v tom jistě riziko, že se občas dopustí omylu a poškodí svou reputaci. Jenže – semena uložená v pytli a kvasnice zamčené ve spíži nejsou k ničemu, dokud je nezačneme používat k tomu, k čemu byla určena. Amen.
Kázání v neděli 27. srpna 2017 Jiří Chytil