Žalm 103, 2–5; Koloským 1, 1–10;
Lidé se k němu scházeli ve velkých zástupech a přicházeli z mnoha měst. Mluvil k nim v podobenství: „Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali. Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo a udusilo je. A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo stonásobný užitek.“ To řekl a zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ Jeho učedníci se ho ptali, co to podobenství má znamenat. On řekl: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali. Toto podobenství znamená: Semenem je Boží slovo. Podél cesty – to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. Na skále – to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyšeli; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají. Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu. Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu. Lukáš 8, 4–15
Sestry a bratří, dnes jsme poslouchali známé podobenství o rozsévači. Ježíš ho vysvětluje celkem jasně. Rozsévač jde a rozhazuje obilná zrna. Různá zrna padají do různého prostředí. Některá na cestu, některá na skálu, další do trní a zbytek na úrodnou půdu. Takže vidíme, že tři z těchto prostředí jsou nevhodná, a důsledkem toho je, že zrna nepřinesou výnos, ba co hůř, hynou.
Ježíš říká: „Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali.“ (v. 5) Tato zrna nikdy ani nevyklíčila. A zrna, která nevyklíčí, nemohou vyrůst v klas, a tak nemohou přinést úrodu. Když Ježíš vysvětluje, co se děje v životě takového člověka, tak říká: „Podél cesty – to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni.“ (v. 12) Takže tady máme příklad člověka, který slyší Boží slovo, ale to slovo v jeho životě nikdy nic nezpůsobí.
Kolik je v dnešní době takových lidí? Je jich nesmírně mnoho! Dnes, kdy evangelium je zvěstováno mnoha prostředky, je mnoho těch, kdo slyší ušima, ale jejich srdce neslyší. (v. 8) Můžeme zmínit třeba lidi, kteří chodí na křesťanské svatby, do kostela na přednášky. Můžeme zmínit ty, kdo byli pokřtěni a víra už je nezajímá, a také ty, kteří byli doma vedeni rodiči a prarodiči k víře. A je dokonce možné, že můžeme zmínit i lidi, kteří chodí do kostela či dokonce sami čtou Bibli, Boží slovo.
Pokud Božím slovem nebýváme obviněni z hříchu a pokud nás nevede k tomu, že činíme pokání, pak je to známkou toho, že jsme ještě nenaklíčili. Pokud v našem životě není živá víra v Ježíše Krista, pak v nás Boží slovo nikdy nevyklíčilo.
Můžeme jít v tomto dnešním uvažování ještě trochu dál. Můžeme se zamyslet nad tím, jak může věřící člověk být nápomocen tomu, aby Boží slovo v člověku „vyklíčilo“ a nakonec přineslo užitek.
Je tomu stejně jako v zemědělství. Farmář nedokáže způsobit, že zrno vyklíčí. On může připravit podmínky a učinit je ideální, ale tam jeho moc končí. Zrnko můžou sezobat ptáci, může přijít povodeň nebo zrnko může být poškozeno a ztratí schopnost klíčit. Stejné je to s námi. My neovlivníme, zda to zrno Božího slova v životě člověka vyklíčí nebo ne. To je v rukou všemohoucího Boha. Jsou zde však některé faktory, které mohou zvýšit pravděpodobnost vyklíčení.
Co tedy můžeme udělat? Můžeme se za dané osoby modlit. To je první a velice významnou pomocí. Prosit Boha, aby byl milostiv danému člověku. Prosit, aby jej chránil před tím zlým, který vytrhává Boží slovo z jeho srdce.
Ježíš mluví o dalším zrnu: „Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu.“ (v. 6) Potom Ježíš vysvětluje: „Na skále – to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyšeli; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají.“ (v. 13) To zrno padlo do půdy, ale té půdy bylo jen velmi málo a pod ní se nacházela skála. Pokud je vlhko, tak je to ideální podmínka pro klíčení. Skála zabraňuje tomu, aby voda odtekla, a tak je tam vlhkost dokonce větší než v běžné půdě, proto takové zrno vzklíčí velmi rychle. Ježíš řekl o těchto lidech, že s radostí přijímají slovo. Cítíme v tom jisté nadchnutí, takový rychlý start. Slunce však vysušuje povrch půdy, a proto rostlinky běžně zapouští své kořeny do hloubky, kde se nachází vlhkost. Avšak naše rostlinka do hloubky nemohla, protože jí to skála nedovolila, a její kořeny prorůstají jen tu velice mělkou zeminu. Když přijde žár, tak taková rostlinka usychá a umírá.
Kolik prostoru dáváme Božímu slovu? Jak moc mu dovolujeme, aby v nás zakořenilo? Dovolujeme, aby námi prorůstalo až do hloubky našeho nitra nebo v sobě máme skalnatou zábranu, která Boží slovo dále nepustí? Mění nás Boží slovo, ovlivňuje náš život, nebo je to pouhá dekorace našeho života, která je jen někde na povrchu? Četl jsem v našem zpravodaji Nahoru krásný článek sestry Evy Bodlákové Co mi přišlo na mysl po návratu z letního soustředění našich sborů. Sestra Eva zmiňuje, že bez letních soustředění by to naše společenství nebylo takové, jaké teď je. Souhlasím s ní! Bez soustředění, bez pravidelného setkávání, při němž posloucháme Boží slovo, by se náš život ani náš sbor nezlepšil.
Měli bychom neustále dovolovat Božímu slovu, aby v nás působilo, aby v nás mohlo zakořenit. Když posloucháme kázání nebo svědectví, ptejme se, co máme ve svém životě měnit, a pak to s Boží pomocí usilujme učinit.
Jsem rád, že náš sbor nabízí celou škálu možností, jak růst v poznání Božího slova. Nejenom ta letní soustředění, ale máme zde pravidelná setkání nad Biblí i přednášky s biblickou tematikou. A všechna tato setkání mají jeden společný cíl. Dovolit Božímu slovu, aby v nás zakořenilo.
Ježíš mluví o dalších zrnech: „Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo a udusilo je.“ (v. 7) Později Ježíš svým učedníkům vysvětluje: „Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu.“ (v. 14) I tady vidíme zrno, které zaklíčilo. A toto zrno dokonce mělo možnost i dobře zakořenit. Ten problém tady není pod povrchem, ale nad povrchem. Tento příklad nepopisuje problém, který je uvnitř, ale ten, který je vně člověka. Problém je v tom, že člověka obklopují nevhodné hodnoty – majetek a rozkoše života přerůstají vše ostatní. Je třeba, aby kolem obilného klasu nebylo trní, ale další obilné klasy. To znamená, že potřebujeme společenství bratří a sester v Kristu. Pokud nás starosti o majetek a zábavu omezují v návštěvě společenství, pak tady hrozí obrovské nebezpečí. Nejenže nepřineseme žádný užitek, ale naše rostlinka je časem udušena a umírá (v. 7).
Když každý z nás se aktivně zapojí do usilování o to, aby zde docházelo k zakořenění, ke klíčení a ke vzrůstu, pak můžeme očekávat výnos, pak můžeme očekávat, že přineseme několikanásobný zisk, jak nám píše apoštol Pavel: „Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha…“ Kol 1, 10. Amen.
Kázání v neděli 3. září 2017 Phanuel Osweto