Gn 9, 8–17; 1 Pt 3, 18–22;
V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. V tom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ A hned ho Duch vyvedl na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali. Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Mk 1, 9–15
Po křtu vede Ježíše Duch svatý na poušť. Připravuje se zde na své poslání – ohlašovat blízkost Božího království (vlády). Nastal čas, kdy Bůh přichází ke svému lidu, aby demonstroval svou vládu (soud a odpuštění). A na to je třeba se připravit: „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Obraťte se, změňte smýšlení – to neznamená „začněte na sobě pracovat a staňte se lepšími lidmi.“ V tom smyslu: snažte být lepší, abyste se mohli setkat s Bohem. Nebo snažte se naplňovat, co nejdokonaleji nařízení Mojžíšova zákona, aby mohlo přijít Boží království (jak se o to snažili farizeové). Jan Křtitel a po něm i Ježíš zvou Izraelce i nás k něčemu jinému: Nahraďte svoje myšlení, svoje úvahy, plnění přikázání Mojžíšova zákona vztahem k Ježíši Kristu, věnujte pozornost tom, co říká a dělá, protože Jeho prostřednictvím k vám nyní mluví Bůh sám. A to je třeba přijmout jako fakt, základ své víry v Boha: v Ježíši Kristu se setkáváte s živým Bohem, s novou formou Boží vlády (království). Boží vláda (království) přicházela k Ježíšovým současníkům v tom, jak s nimi mluvil, jak s nimi jednal. Ježíšovo působení – jeho život, smrt i vzkříšení – je nejpůsobivější ukázkou Božího království. Vstup do něj je možný jen obrácením se od sebe k Bohu, od sebedůvěry k víře v Ježíše Krista, od vlastních cest k cestám evangelia.
Ježíš šel na poušť pod vedením Ducha svatého – ne aby tam měl klid. Respektive v určitém smyslu ano – aby nebyl nikým a ničím rozptylován. Aby byl sám se sebou a s Bohem. Bojoval bitvu o to, jakým obrazem Božím bude. A vybojoval ji vítězně pro sebe i pro nás.
V cestě na poušť následovali Ježíše Krista mnozí další. My Ho můžeme v určitém smyslu napodobit a nemusíme přitom cestovat na Saharu. Křesťany zve na poušť čtyřicetidenní postní doba. Do značné míry je na nás, čím ji naplníme. Jestli i my během ní budeme mít odvahu sestoupit do vlastního nitra a pobývat tam. Co uslyšíme, s čím se tam shledáme? Bude tam dravá zvěř i andělé? Budeme mít sílu poprat se s démony v našem nitru? Nebo o sobě raději nebudeme přemýšlet, zapneme si TV, rádio, jen abychom nebyli vystaveni něčemu, co je nepříjemné, co nás ohrožuje a oslabuje, z čeho máme strach: přiznat svá selhání, chyby a omyly vyžaduje odvahu a pravdivost.
Ježíš nešel na poušť sám – byl veden Duchem svatým. Ani my nemusíme a nemáme jít sami, když zkoumáme své nitro, své svědomí, své skutky. Můžeme si zvolit svého průvodce postní dobou.
Provede nás postními dny Duch svatý nebo dáme přednost jiným hlasům rozptylujícím a odvádějícím naši pozornost. Někdy jsou velice lákavé, a Boží hlas je často tak tichý a jemný, ale vytrhující nás z našeho pohodlí a zaběhlého způsobu uvažování i jednání. Tím více šokuje a dráždí, když zazní ve své plné autoritě a síle: Gn 6, 5–8: I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ Lidstvo dosáhlo děsivého stavu: Člověk člověku vlkem. Lidská zlovůle pronikla celou společnost a život přestal být k žití. Člověk přestal být obrazem Božím. Bůh sám se trápil. Těžko si plně představit stav společnosti v té době, nicméně historie lidstva (i naše současnost) nám zlo, které je v člověku, staví denně na oči.
Aby zlo nezvítězilo, Bůh se ujímá nad celou situací vlády, která má dvojí rozměr: Boží soud – zničení země vodou potopy. A Boží milosrdenství: Ale Noe našel u Hospodina milost. Bůh dává – člověk přijímá/odmítá jeho nabídky. Tím formuje podobu svého života, včetně jeho konečného vyústění.
Bůh různými způsoby upozorňuje na svou přítomnost. Co vás napadne jako první, když uvidíte na nebi duhu? Mně osobně dnešní SZ text blikne hlavou. Na chvíli dojde k vzájemnému propojení: Bůh je, připomíná si nás a my si můžeme připomínat jeho slib, který uzavřel se svým stvořením, jehož jsme součástí. Už nikdy nezničí zemi takovou potopou jako za dnů Noeho.
Smlouvu uzavírá s Noem, jeho syny a jejich Potomkem, i s celým stvořením. Má být garancí Boží lásky, odpuštění, milosrdenství. Nabízí nový začátek, nový život v nové kvalitě.
Hebrejský text mluví o Potomku (nikoli potomstvu, a to i na jiných místech SZ), což zaměřuje pozornost ke konkrétnímu jedinci. Biblické zmínky o Potomku v souvislosti se smlouvou otevírají prostor mesiášskému očekávání vyvoleného národa.
Křesťané poznali Bohem zaslibovaného Potomka v Ježíši z Nazareta, který po křtu v Jordánu slyší Boží hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Bůh mluví k Ježíši, ale i my Ho máme slyšet. A nejen slyšet, ale také dosvědčovat stejně jako evangelista Marek: Ježíš je tím Potomkem, prostřednictvím Nějž Bůh uzavírá novou smlouvu a nabízí věčný život. Přináší dokonalé smíření Boha s lidmi.
Voda má ničivý i spásný význam: potopa i křest. Bůh řekl Noemu, jak se zachránit před Božím soudem – smrtí: „Udělej si archu a vejdi do ní“ – se svou rodinou i zvířaty. Víra v Boží slovo a poslušnost zachránila (spasila) nejen Noeho, ale i všechny ostatní. Bez archy by všichni zemřeli. Kdo by ji opustil – zemře.
Význam křtu jako záchranného prostředku před Božím soudem – tentokrát ohněm – vyzdvihuje 1. list Petrův. Bůh jasně řekl, co máme dělat, abychom byli zachráněni pro život věčný: Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Jediným prostředkem naší záchrany je oběť Ježíše Krista. To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista, jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti. Přijmeme-li toto slovo za své, přijmeme-li Ježíše Krista ve křtu za svého Spasitele a Pána, přinese nám záchranu. Archou je tělo a krev Ježíše Krista – život z Jeho oběti. Život s Ním a dalšími zachráněnými ve společenství církve (těle Kristově).
Ale co ti, kdo nikdy neměli možnost o Ježíši slyšet? Může být záchranou pro celé lidstvo někdo, kdo žil na zemi omezen časem a prostorem? Na to odpovídá 1. list Petrův: Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Bůh jako svrchovaný vládce stvořil svět. Vládne i lidskými dějinám a životům. Boží láska a záchrana byla nabídnuta všem lidem bez rozdílu času a míst. Smírčí a výkupné dílo Ježíše Krista zasáhlo nějakým způsobem všude a všechny. Nic se nevymklo Boží kontrole, vše má pevně v rukou. Minulost nemusí být naše starost.
My máme nabídku záchrany ve křtu a v životě skrze Krista, který jako svrchovaný Pán sestupuje nejen do všech nejhlubších myslitelných oblastí, ať už se jedná o podsvětí, ale také nitro člověka nebo nevyřízené události z minulosti.
Zvlášť, když víme, jak jsme slabí a náchylní ke zlému. Snadno podléháme pokušení a opouštíme Ježíšovu záchrannou náruč. Jsme-li v nouzi, hledáme pomoc u kohokoli a v čemkoliv. Výzva Jana Křtitele i Ježíšova: „Čiňte pokání (obraťte se) a věřte evangeliu.“ nás upozorňuje, že v době, v níž žijeme, je jediná správná cesta: a tou cestou je víra v Ježíše Krista. On je tím, kdo nás přivádí do blízkosti Boží.
Po křtu vede Duch svatý Ježíše na poušť, nikoli automaticky do pokušení. I my po křtu zažíváme řadu pokušení, která se nás snaží odvádět od započaté cesty – do Božího království. Nenechme se svést – vždyť víme, komu jsme uvěřili. Amen.
Kázání v neděli 18. února 2018 Ivana Doubravová